Řekl jsem si, že se občas podívám nezávazným okem trochu blíže na zpravodajství České televize, když na to členové Rady ČT i Rady pro rozhlasové a televizní vysílání rezignovali. Připomínám, že jsem dlouhodobým kritikem zpravodajství ČT, které pokládám za plytké, neprofesionální a leckdy přitroublé. A které zjevně ovlivňují jednotliví politici i strany. (Naopak neustále chválím reportážní a aktuální publicistiku ČT, která vykazuje kvality minimálně na evropské úrovni, zvláště pak pořady Reportéři ČT a 168 hodin.)
O čem naše média neinformují: Tento týden vstupuje v platnost směrnice Evropské unie proti praní peněz, daňovým únikům a financování terorismu. Současně zlepšuje transparentnost v zájmu prevence daňových úniků.
Ve čtvrtek 15. června nás Česká televize oblažila filmem Druhý tah pěšcem. Film je koncipovaný jako detektivka, nicméně jako hlavní hrdinové v něm figurují představitelé Státní bezpečnosti, kteří jsou představováni v příznivém světle.
Už mám po krk toho neustálého fňukání, že musíme oslovit voliče Miloše Zemana, chceme-li, aby se prezidentem stal někdo jiný. Nemusíme. Ten, kdo jej bude volit znovu i po pětileté zkušenosti s ním, je prostě nesvéprávný a proto nemá smysl se jím zabývat. Tečka. My musíme oslovit ty voliče, kteří volili v roce 2013 jiného kandidáta či nešli volit vůbec. A těch je jednou tolik, co zemanových voličů!
Pokud pamatuji, v našich dějinách se dosud nenašla parlamentní a vládní politická síla, která by dobrovolně směrovala k vlastnímu zániku. Až teď.
Pocit, že si vůči Romům lze dovolit cokoli, aniž by následoval trest, je v České republice, na Slovensku i v dalších zemích našeho regionu dlouhodobě živen postupem státních orgánů a institucí. Není to poprvé, kdy slovenští policisté vtrhli do romské osady a dopustili se tam bezdůvodného násilí, tentokrát však existuje o jejich chování důkaz v podobě videa.
Někdy v první půli 90. let jsem s Janem Urbanem udělal rozhovor pro Český deník, s názvem Člověk mezi lidmi. Hovořili jsme převážně o akci SOS Sarajevo, v jejímž rámci se skupina válečných novinářů a dobrovolníků rozhodla pomáhat lidem v místech krizí. Český deník, který jsem tehdy vedl, se tímto rozhovorem a následným každodenním informováním zapojil do SOS Sarajevo coby „mediální podpora“. Právě tak se k akci přidala další média a novináři, bez rozdílu politického smyšlení. Tehdy naštěstí převládalo vědomí, že solidárnost mezi lidmi patří k nejdůležitějším hodnotám naší kultury.