Případ kubánské nezávislé novinářky Danii Virgen García je výjimečný tím, že končí happyendem. Průměrný trest za to, že se někdo rozhodne být na Kubě nezávislým novinářem, totiž bývá 20 let nepodmíněně. Její rozhodnutí stát se nezávislou novinářkou dozrálo v okamžiku, kdy jako dobrovolná zdravotní sestra, která každodenně obcházela desítky starých a nemocných, se s nekašírovanou kubánskou realitou střetávala čelně. Jednoho dne jí došlo, že už nemůže mlčet, že už nedokáže poslouchat o tom, jak je kubánské zdravotnictví bezchybné. Na své pravidelné návštěvy pacientů začala nosit poznámkový blok, tužku a malý digitální fotoaparát.



Kamarádku v USA požádala o to, aby jí založila blog. Tak začala vznikat série reportáží o chronicky nemocných, kterým by k vyléčení stačil dostatečný příjem vitaminů a minerálů, o podvyživených dětech, které už ale nemají nárok na mléko. Psala o podivných autonehodách, o vraždách bez viníků a trestu. Kolem domu se začali potulovat agenti politické policie, dostala přiděleného osobního hlídače, který nenápadně dokumentoval každý její krok. Dcera ze školy přišla s tím, že paní učitelce se nelíbí, že maminka rozvrací Revoluci. Rodina ji začala nenávidět, jejich strach „hlavně aby nebyly oplétačky“ se i po sousedství začal šířit jako mor.

Dania Virgen García ovšem tu červenou čáru, kterou má kubánská tajná bezpečnost za úkol každé ráno znovu a znovu namalovat, nepřestala překračovat. Když šla minulý týden do místa s internetovým připojením, které obvykle navštěvovala, odeslat další várku reportáží o stínech, které na Kubu vrhá castrovská Revoluce, známá ji upozornila, že se po ní ptali agenti tajné policie. Druhý den ráno ji ti stejní agenti přišli zatknout. Přišli v pět ráno a během pouhých 48 hodin ji odsoudili k jednomu roku a osmi měsícům nepodmíněně. Soud ji umístil do věznice s nejpřísnější ostrahou Manto Negro (Černá opona). Jako žalobce i korunního svědka uvedl soud Daniinu vlastní dceru. Ta matku nařkla ze „zneužívání mateřské autority“ a „zanedbání mateřských povinností“. To, co by v normální zemi řešil sociální odbor městského úřadu domluvou, na Kubě řešila tajná policie. A alarmující byl i způsob, jakým matčino odsouzení okomentovala dcera: „Jsem ráda, že matka jde do vězení. Třeba se tam dozorcům podaří jí rozmluvit její opoziční politické aktivity.“

Cena informace v diktatuře
To, že na Kubě udávají děti rodiče, sousedé sousedy, kolegové své šéfy a přátelé své známé, není nic nového. Nikdo nikomu nevěří a tato nedůvěra je mocnou režimní zbraní proti opozici. Vláda má monopol na informace a zuřivě si ho brání. Na Kubě je právě teď ve vězení 24 nezávislých novinářů s průměrnými tresty kolem 20 let. Jejich příběhy jsou stejně nevinné jako odstrašující: nikoho nezabili, nikoho neokradli, nikomu neublížili. Přesto byli mocným kubánským aparátem odsouzeni de facto na doživotí. Informace může mít cenu zlata, v diktaturách se její cena ještě zvyšuje: informace má až příliš často cenu života.

Jedinou obranou proti takovému přístupu je právě odvaha a odhodlání stát se členem rostoucí komunity blogerů, nezávislých novinářů, reportérů. Během 15 dnů, kdy byla Dania Virgen García umístěna v nápravném zařízení, se o jejím případu dozvěděla všechna velká světová média. A všechna velká světová média o jejím případu napsala. Na odvolacího řízení dorazili nejen všichni výrazní představitelé havanské opozice (takže se ani nevešli do jednací místnosti), ale i všichni zahraniční korespondenti i přes to, že jim za účast na podobných akcích hrozí vyhoštění ze země. Soudkyně po zralé úvaze a s pochopitelnou úlevou poslechla pokyny shora a trest Danii Virgen Garcíi snížila ze 20 měsíců vězení s nejvyšší ostrahou na pokutu 283 kubánských pesos (přibližně 300 korun). Všichni přítomní disidenti se na pokutu okamžitě složili a Dania tak od soudu odcházela volná. Daniin příběh tak má šťastný konec. Šťastný konec, který může znamenat stejně tak blýskání na lepší časy jako dusné ticho před bouří.

Pavla Holcová, vedoucí kubánských projektů společnosti Člověk v tísni