Po měsících ticha, které následovalo po událostech z 11. února letošního roku, se příznivci Zeleného hnutí znovu vydali do ulic. Mnoho tisíc Íránců se rozhodlo nerespektovat zákaz demonstrací a prošlo v tichém pochodu v den prvního výročí od kritizovaných prezidentských voleb ulicemi Teheránu.

Srážky a pochody byly zaznamenány ve čtvrtích Šahrara, Vanak, Sadeghie, Abasabad, Šahrak Gharb a na obou Šaríf a Teheránské univerzitě.


Protesty u Šaríf univerzity 12. června 2010


Následující zápis je založen na očitém svědectví událostí z 12. června 2010 v Teheránu. V tento den to byl právě rok od zmanipulovaných prezidentských voleb v Íránu. Tuto zprávu sepsala profesorka Teheránské univerzity, která se pokusila projít z náměstí Imáma Hosejna ve východním Teheránu na náměstí Azadí v západním Teheránu. Toto byla místa, která pro své tiché protestní shromáždění zvolili Mír Hosejn Músáví a Mahdí Karrúbí. Oba byli ovšem nuceni ohlášené demonstrace zrušit, jinak hrozilo, že budou násilně potlačeny ozbrojenými jednotkami. Zápis do angličtiny přeložil a vysvětlivkami doplnil Muhammad Sahimi.

Dnes je horký den. Žiji v oblasti Gholhak v severním Teheránu, za britskou ambasádou. Vždy, když jdu na nějakou demonstraci, obléknu si tradiční čádor a pod ním si zahalím vlasy barevným šátkem. Přestože je na něm více barev, zelenou nelze přehlédnout. Malou částí šátku si pak překryji čádor, aby ji bylo dobře vidět. Začínám na náměstí Imáma Hosejna, které mělo být hlavním centrem plánovaných klidných demonstrací, které byly posléze zrušeny.

Hned jak jsem přijela na stanici metra Imám Hosejn, uviděla jsem zde ozbrojené jednotky. Když jsem prošla celé náměstí a jeho okolí, zjistila jsem, že je celé v obležení policie, speciálních jednotek, sborů Islámských revolučních gard a tajných policistů. Nechyběla ani dost podivně vyhlížející auta patřící členům speciálních jednotek, kteří měli na sobě vysoké boty a byli ozbrojeni. Byli tu také tajní na motorkách. Někteří z nich vypadali, že jsou vyčerpaní z horka a posedávali na chodnících se svými motocykly za zády. Sledovali každého. Bylo tu mnoho lidí, kteří kolem nich jen procházeli. Měla jsem pocit, že se pozorují navzájem.

Protože jsem si myslela, že jsem dorazila pozdě, rozhodla jsem se, že půjdu směrem k náměstí Engheláb, nedaleko kampusu Teheránské univerzity. Nasedla jsem do taxíku. Myslím si, že řidič mě vzal hlavně proto, že si podle mého oblečení myslel, že jsem jedním z protestujících. Zeptala jsem se ho: „Jsou tady ti tajní policisté a agenti na motorkách už celý den?“ „Ne, začali se sem sjíždět kolem poledne,“ odpověděl a rozjel se směrem k náměstí Engheláb. Ulice (Engheláb – spojující obě náměstí) byla plná policistů a ozbrojených jednotek. Když jsme projížděli pod Pol-e Choubi (známý most nedaleko náměstí Imáma Hosejna), všimla jsem si, že pod ním parkuje spousta motocyklů patřících speciálním jednotkám.

(Jen proto, abych zjistila, co na to říká) zeptala jsem se řidiče: „S kým si myslí, že tu budou bojovat?“ „Mají za úkol zabránit tomu, aby se tu lidé shromažďovali. Podívejte se na ně. Neustále telefonují. Dostávají informace, kam se rozjet, aby zabránili shromáždění.“ Dojeli jsme až na náměstí Ferdowsi (na půl cesty mezi náměstím Imáma Hosejna a Engheláb). Ozbrojenci zatarasili ulici Engheláb a taxi už nemohlo dál pokračovat. (Bylo to pravděpodobně proto, že nedaleko odtud je univerzita Amira Kariba, která se stala ohniskem protivládních demonstrací). Celá oblast byla zaplněná ozbrojenými jednotkami, policisty a tajnými agenty. Rozhodla jsem se, že zbytek cesty směrem ke kampusu Teheránské univerzity podél ulice Engheláb půjdu pěšky.

Jak jsem se blížila ke kampusu, narůstal počet lidí, kteří mířili stejným směrem. Byli mezi nimi mladí i staří, muži i ženy. Počet žen byl obzvlášť vysoký. Zastavila jsem se na přechodu u křižovatky ulice Engheláb a Felestine (Palestinské) Avenue (jen pár bloků od kampusu). Červená byla na semaforu dlouho a už po pár vteřinách tu na přechodu čekalo spoustu lidí. Ozbrojené jednotky si toho hned všimly a vyrazily k nám. Nařídily nám, abychom dál nečekali na zelenou a pokračovali v cestě. Stejné to bylo i na druhé straně přechodu.

Od této chvíle se počet lidí už jen zvětšoval. Připomnělo mi to svátek ášúrá (den, kdy se konaly rozsáhlé demonstrace, které ozbrojené jednotky rozháněly násilím). Toho dne jsem prošla tu stejnou trasu a dnes tu vidím stejný počet lidí. Ozbrojenci po celou dobu strkali do lidí a snažili se je rozehnat. Bylo tu spoustu ozbrojených agentů na motorkách, kteří působili ohromně. Ti drobnější z nich pak přímo doprovázeli procházející lidi a dohlíželi na ně.

Čím víc jsem se blížila ke kampusu Teheránské univerzity, tím se zvětšoval počet lidí na ulici. Ozbrojenci se nám snažili zabránit v tom, abychom prošli přímo kolem kampusu a směřovali nás do ulic na jihu a severu ulice Engheláb. Ale mě se nějak povedlo se mezi nimi prodrat a pokračovala jsem směrem ke kampusu. Za jeho plotem jsem také viděla ozbrojené jednotky. Napříč ulici Engheláb tu parkovala spousta dost podivně vyhlížejících aut, která patřila speciálním jednotkám, byla plná ozbrojenců připravených k útoku. Kdybychom se jen na chvilku zastavili, ozbrojenci by k nám hned vyrazili a nutili nás pokračovat. Takže jsem šla dál, ale natolik pomalu, abych si stihla vše prohlédnout. Uvnitř kampusu studenti vykřikovali protivládní hesla a slogany. (Podle zpráv to mělo být „Smrt diktátorovi“). Ale lidé za zdmi kampusu byli úplně zticha a pokračovali v cestě a v rukou si nesli láhve s vodou.


Shromáždění u Teheránské univerzity

Bylo tu mnoho žen. Žádná z nich na sobě neměla některý z jasně viditelných zelených symbolů, nejspíš proto, aby si je ozbrojenci nemohli vyhlédnout a pustit se do nich. Ale řada z nich na sobě měla tmavě zelené šaty, nebo jako já šátek, v němž byla patrná mezi ostatními barvami i zelená. Proto neměli ozbrojenci žádný důvod napadat lidi a bít je. Jakmile ale měli pocit, že se někde sešlo víc lidí najednou, vyrazili tam a bili je obušky, dokud je nerozehnali. Když začali obuškem mlátit jednu z žen, rozkřikla se na ně: „Proč mě bijete? Vždyť jdu, nebo ne?“ Před univerzitním kampusem docházelo ke srážkám. Byl tu také muž na motocyklu, který všechno celou dobu natáčel. (Některé zprávy naznačují, že byly v ulicích okolo kampusu zatčeny desítky lidí).

Aby mohli sledovat, co se bude dál dít, zdržovali se lidé v knihkupectvích podél ulice vedoucí od kampusu (Poznámka: Prakticky všechny obchody, které najdete podél ulice vedoucí od kampusu Teheránské univerzity, jsou knihkupectví). Ale po několika minutách začali ozbrojenci najíždět i do knihkupectví. Takže jsem to své, odkud jsem pozorovala veškeré dění na ulici, musela také opustit.

Nakonec jsem došla na náměstí Engheláb (vzdálené dva bloky od kampusu) a chtěla jsem pokračovat dál ulicí Azadí na náměstí Azadí. Ale ozbrojené jednotky zabránily lidem vstoupit na ulici a přesměrovaly nás do ulice, která je s Azadí paralelní směrem na jih. Jedna žena prosila ozbrojence, aby jí povolili projít ulicí Azadí, protože jakákoli jiná cesta pro ni bude příliš dlouhá a unaví ji. Jeden z těch slušněji se chovajících agentů jí řekl: „V ulici Azadí bylo použito příliš mnoho slzného plynu, který by Vám ublížil.“ (Podle některých zpráv docházelo na křižovatce ulice Azadí a Behbúdí Avenue ke střetům mezi lidmi a ozbrojenými jednotkami).


Shromáždění u Teheránské univerzity

My jsme šli Jayhún Avenue a vrátili jsme se zpět do ulice Azadí. Ozbrojenci byli všude, stejně jako civilisté. Chtěla jsem udělat nějaké fotografie, abych je mohla poslat a ukázat, kolik jich tu bylo, ale nemohla jsem. Stejně tak po celé cestě z náměstí Imáma Hosejna. Všude byli tajní, kteří čekali na jakoukoli příležitost, aby nás mohli bít.

Kolem určitých budov (vládní budovy a banky) se ozbrojenci shromažďovali ve větším počtu. Aby lidi zastrašili, měli obušky. Někteří se dokonce pokoušeli jezdit na motorkách po chodníku a někteří z nich sesedali a lidem vyhrožovali.

Nakonec jsem se dostala až ke kampusu Šaríf technologické univerzity (kousek od náměstí Azadí). Brána byla zavřená a ozbrojenci společně s agenty zabrali každý kousek této oblasti. Mnoho z nich sedělo přímo u brány (aby zabránili lidem dostat se dovnitř). Bylo nemožné do kampusu jen nahlédnout. Ale protože jsem byla zahalená do čádoru, neobtěžovali mě. (Podle některých zpráv, skandovali studenti uvnitř kampusu: „Lháři, kde je tvých 63 procent hlasů?“ „Vy, muži, co se nebojíte udeřit, kde je můj hlas?“ a „O Hosejn, Mír Hosejn (Músáví).“ Mnoho lidí bylo zatčeno.)


Šaríf univerzita: „Lháři, lháři, kde je tvých 63 procent hlasů?“

Nedaleko náměstí Azadí jsem viděla mladého muže, kterého ošetřovali lékaři ze záchranné služby. Měl roztrhané kalhoty a na rukou mnoho zranění. Chtěla jsem se u nich zastavit a zeptat se, co se stalo, ale byla jsem vyděšená. Pokračovala jsem dál po náměstí Azadí. Myslela jsem si, že přímo tady už nebudou žádní ozbrojenci ani tajní. Ale když jsem tam přišla, bylo jich tam spousta. Bála jsem se, jestli mě nesledovali (aby nezjistili, o co se snažím). Tak jsem si raději vzala taxi na Tairíš (v severním Teheránu, nedaleko mého domova).

Vystoupila jsem na náměstí Qods a vzala si jiné taxi do ulice Šaríati (abych se dostala domů). Taxikář měl obavu o svou ženu a dceru. Zřejmě obě odešly na některou z demonstrací. Volal své dceři a řekl jí: „Ulice Valí-Asr je extrémně přeplněná; nechoď tam.“ (Poznámka: Šaríati a Valí-Asr jsou dvě dlouhé a v podstatě paralelní ulice, které propojují centrální a jižní části Teheránu se zámožnější severní částí. Podle některých zpráv bylo v ulici Valí-Asr velké množství lidí). Žena toho taxikáře šla také do ulice Valí-Asr.

Dostala jsem se domú ve čtvrt na devět večer. Byla jsem velmi ráda, že jsem šla ven a prošla si celou tu trasu, kde jsme měli v poklidu demonstrovat. Odhaduji, že řada lidí, kteří byli dnes odpoledne také venku v ulicích, tam byla ze stejného důvodu jako ve svátek ášúrá. Množství ozbrojenců bylo také stejné. Ale bylo tam také značné množství tajných agentů i speciálních jednotek (což ve svátek ášúrá nebylo).

Věřím tomu, že kdyby je povolili, byly by poklidné demonstrace stejně tak velké jako 15. června loňského roku. I po roce násilného potlačení, uvěznění tisíců, vyhrožování mnohým a dokonce popravách několika lidí, vědí (vládnoucí establishment), že Hnutí (Zelené – pozn. překl.) je stále živé. To je také důvod, proč mají stále obavy a nepřipustí žádné shromáždění lidí.

z Tehran Bureau: http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/tehranbureau/ přeložila Kateřina Lánská