Říká se, že ne z idejí - ale z frustrace a hněvu vznikají revoluce. A právě kumulující frustrace nutí mladé Kubánce precizně formulovat své požadavky, přání a touhy: v hip-hopových textech, zuřivém rytmu ragattonu, fakujícím prostředníku vystrčeném místo nacvičených odpovědí, který zdobí jednu z úvodních scén filmu Vnoučata kubánské revoluce, jež letos promítne festival Jeden svět.

Na Kubě se po dlouhé a úmorné době probouzí mladá generace, která po několik desítek let jen němě přihlížela tomu, jak stát rozhoduje o jejich životech, láskách i budoucnosti. Chceš být lékařem? Zaplatíš za to pěti lety v Africe. Miluješ Lauru? Zaplatíš klatbou na celou rodinu, ona totiž nemá ten správný kádrový profil. Mladým Kubáncům tak přestala stačit pohodlná poloha „kašlu na politiku,“ protože politika nekašle na ně. Linkuje životy, je všudypřítomná a rozhoduje za každého osobně, co správné je a co správné není.



Mladým Kubáncům, jejichž intelektuálním inkubátorem není univerzita ale ulice a hudební kluby, už nestačí, že stát vměstnaný do šusťákové soupravy a vojenské uniformy, se postará. Naopak, o své životy se chtějí postarat sami, stejně jako nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. To je pro ně podstatou svobody a jejího chápání.

A tak zatímco se obraz Kuby zmítá mezi propagandou jedné či druhé strany – písečné pláže a davy milující Fidela versus umírající političtí vězni a šikanovaná opozice, pro lidi okolo dvaceti let jsou oba tábory podobně neatraktivní. Nezajímá je stejně tak vládní projev k výročí angolské intervence jako politická proklamace nelegální a neregistrované strany o pěti členech. Nastupující generace nehledá lídry mezi těmi, co nejvíce křičí, ale mezi těmi, co mají co říci – o každodenním boji ve frontách na pomeranče, o banálních detailech svazující ruce i duše, o malých kopancích politické policie střežící mentální hygienu tam, kde ještě není úplně vymyto.

Blogeři, textaři, divadelníci, hudebníci – ti jako jedni z mála dokáží jasně, stručně a výstižně popsat své pocity z podmíněnosti života, ambicí, plánů ve stylu můžeš, ale pak musíš. Slušnou dávku angažovaného kubánského umění nabízí třeba film z jednosvětové nabídky s názvem Hiphopová revoluce. Jeho hlavními protagonisty jsou členové undergroundové hiphopové kapely Los Aldeanos, pro které představuje rap válku, kubánský vůdce Pinocchia a svoboda slova jedno z nejzákladnějších lidských práv.



Všechny tyto skupiny mají potenciál ovlivňovat dění na Kubě, i když v případě Kuby se nedá očekávat žádná egyptská revoluce. Deprivace, kterou současná mladá generace prožívá, je ale v lecčems podobná. Nemožnost cestovat, rozhodovat se, něco vlastnit, připojit se k internetu, koupit si to, na co mám chuť... Přečíst si noviny, podívat se na barevné fotky, půjčit si knížku, podnikat. Svoboda má nekonečně mnoho podob a každý si ji představuje trochu jinak. Kdo si chce dnes ideál „dobrého života“ a „dobré společnosti“ vůbec nějak představit, těžko se vyhne představě svobody. Co to ale svoboda je a co přináší, na tom se asi nikdo neshodne. Svoboda však má svoji cenu, i když pro mnohé je zjednodušena do podoby i-Podu.

Pavla Holcová
koordinátorka kubánských projektů společnosti Člověk v tísni