Píši tento dopis jménem studenta doktorského studia, kterému zakázali studovat.
Píši tento dopis jménem dělníka, kterého prvního května zbičovali.
Píši tento dopis jménem náctiletého, kterého odsoudili k smrti.
Píši tento dopis jménem ženy, kterou odsoudili k ukamenování.
Píši tento dopis jménem Zajídá Valadbejgiho.

Už tolik let bojujeme za svá základní práva. Vy nás držíte ve vazbě a vězníte nás, mučíte nás a bičujete. Popravujete nás a posíláte do vyhnanství, ale my si stojíme na svém.



Na mezinárodní den žen jsme prohlásili, že muži a ženy jsou si rovní a že odsuzujeme jakoukoliv diskriminaci podle pohlaví, ale vy přitom popravujete muže a uplatňujete středověké zákony vůči ženám.

Prvního května, na mezinárodní den pracujících, jsme prohlásili, že máme nárok na spravedlivou mzdu a že naše cíle jsou stejné jako cíle všech pracujících na světě, a žádali jsme vás, abyste zabránili zneužívání práce imigrantů. Ale vy jste nás uvěznili a drželi v děsivých podmínkách a mučili jste nás. Zbičovali jste pracující, protože se účastnili oslav tohoto dne, a udělili jste jim vysoké pokuty.

Na mezinárodní den dětí jsme prohlásili, že děti jsou na prvním místě a že nemáte právo je sexuálně či jinak zneužívat. Nemáte právo je zneužívat jako levnou pracovní sílu, ale přesto je využíváte na ulicích a v dílnách.

Na mezinárodní den studentstva (šestnáctého azaru) jsem prohlásili, abyste nepopravovali, nekamenovali a abyste ukončili provádění nelidských ustanovení šaríji, Prohlásili jsme, abyste nechali univerzitu být tím, co naznačuje její jméno – místem studia a vzniku nových poznatků. Ale vy jste na nás zaútočili, v noci jste zatkli naše přátele a s páskami na očích je poslali do vězení. Zakázali jste nám studium a vyloučili nás ze škol a dosadili do univerzit ozbrojené síly. Opakovaně jsme vám říkali, že univerzitní půda není místem pro vojáky a žádali jsme vás, abyste své jednotky poslali pryč. Ale vy jste zaútočili na naše učebny a koleje a zranili jste studenty. Dnes je den pohřbu jednoho z našich přátel… ano, mluvím o Kjanúšhi Asovi, kterého jste umučili ve vězení k smrti.

Opakovaně jsme spolu s celým světem volali po ukončení poprav dětí. Ale vy jste popravili naši Delaru a přívádíte na šibenici děti s roztřesenýma nohama.
Prohlásili jsme, že íránský lid není agresivní a že nechce útočit proti žádné generaci, národu nebo rase. Naším heslem bylo „jedna identita, jedna lidská identita“ a „jedna země, jeden člověk“. Ale vy jste neustále prohlašovali své osobní názory za postoje všech Íránců.

Opakovaně jsme prohlašovali, že nechceme islámskou vládu, ale vy jste pokračovali ve své středověké vládě.

Varovali jsme vás a už léta bojujeme. To, co označujete jako špínu a plevy, je ten student, ta žena, to dítě, ten pracující, jejichž práva jste tak dlouho ignorovali.
Toto není revoluce bohatých. Toto je protest těch, jejichž hlas není slyšet. Toto je volání utlačovaných Íránců, kteří z hloubi své duše volají „smrt diktátorovi, Chameneímu a islámské republice“. Toto volání je ozvěnou hlasů bojovníků za svobodu, které jste léta slyšeli ve svých věznicích, celách a mučírnách. Íránci se ale sjednotili a pochopili, že tajemství, jak vás svrhnout, spočívá v sounáležitosti. Proto také říkají „Neboj se! Neboj se! Jsme tu všichni spolu“. Íránci, muži stejně jako ženy, vyšli jednomyslně do ulic a postavili se vašim kulkám. V ten den jste zabili Nedu. Viděl jsem jinou ženu, jak stojí s rozpaženýma rukama a volá „střílejte, střílejte, zabijte i mě“. Hnutí, které povede k vašemu pádu, volá na ulicích „Zabiju toho, kdo zabil mého bratra.“ Ještě není pozdě, dějiny se ještě jednou zopakují a SVOBODA a ROVNOST budou íránským poselstvím celému světu.

Ale já jsem Sajíd Valadbejgi, student a pracující, kterého jste tak mnohokrát zadrželi a uvěznili. Student, kterému jste zakázali studovat a kterého jste vyloučili z univerzity a pracující, které strávil nejlepší léta svého života ve vyhnanství a ve vězení. Já jsem volání sdílené bolesti těch, kteří pozdvihli sevřenou pěst a dnes silněji než kdy jindy volají „smrt DIKTÁTOROVI“. Smrtí mě nevyděsíte. Už několik dní vyvíjíte tvrdý nátlak na mou rodinu a už tolikrát jste zaútočili na můj domov, ale vždy jste odešli poraženi. Váš nátlak ani vyvolávání atmosféry strachu a paniky nemůže zastavit naše přátele a jejich rodiny v půli jejich cesty za svobodou, protože víme, že na své cestě za svobodou nemůžeme ztratit nic víc než své okovy. Můžete se snažit zastavit naši činnost, možná kvůli vám ztratíme své nejbližší i nejlepší okamžiky svého života, ale nikdy nás nezastavíte.

Pohleď na mou zeleň, plody, mízu
Pohleď na mé listy, větve, sílu
Navzdory seker ranám
kořeny vždy hlouběj´ sahám.

Myslíš, že jsem padl,
Že můj mládí list již zvadl.
Však co učiníš s kořeny mými?

Můžeš sedět a vyčkávat,
Ptáčka lapit do tenat,
Křídla zlámat,
Let zakázat.
Však co učiníš s ptáčaty v hnízdě?

Jak necudný noční vítr,
Jak opilec můžeš řvát,
u vrat našich postávat.
Však co učiníš s jasným ránem?

Drtit nás můžeš,
Věznit nás můžeš,
Zabít nás můžeš.
Však co učiníš s květem jarním?

Nemysli, že jsem zmizel,
Zaznamenán zůstávám,
V paměti, v myšlenkách.
Vrostl jsem v bolest svého lidu.

Vrostl jsem v bolest svého lidu.
Jsem nářek, nářek, nářek.


Báseň v perštině:

ببین سرسبز و خوشرنگ و برومندم
ببین پر برگ و پرشاخ و تنومندم
اگر چه زخمی از کین تبر داران،
ولیکن ریشه در خاکم، چنینم من: شکوهمندم!!
گیرم که در باورتان به خاک نشسته ام
و ساقه های جوانم از ضربه های تبرهاتان زخم دار است
با ریشه چه می کنید؟!!
گیرم که بر سر این بام
بنشسته در کمین پرنده ای
پرواز را علامت ممنوع می زنید!
با جوجه های نشسته در آشیانه چه می کنید؟!!
گیرم که باد هرزه شبگرد
با های و هوی نعره مستانه در گذر باشد
با صبح روشن پرترانه چه می کنید؟!!
گیرم که می زنید
گیرم که می برید
گیرم که می کشید
با رویش ناگزیر جوانه چه می کنید؟!!
مپندارید که بر بادم
که من تاریخم و یادم
چنان با درد این مردم اجینم من
که پنداری که فریادم که فریادم که فریادم
خسرو گلسرخی

Přeložil Petr Kratochvíl z blogu http://shooresh1917.blogspot.com (dobrovolní překladatelé blogů z Iránu jsou koordinováni přes facebookové stránky Podporuji dialog v Íránu)