Při zahájení festivalu Jeden svět společnost Člověk v tísni už tradičně udělil cenu Homo Homini, určenou lidem, kteří se výjimečně zasloužili o propagaci lidských práv a demokracie.
Za těch více než patnáct let historie ceny jsou její nositelé impozantní přehlídkou výjimečně odvážných lidí, kteří se v drtivé většině dobrovolně rozhodli dělat to, co dělají, při plném vědomí toho, že tím riskují svou svobodu i život. A skutečně na to často doplatili - v současnosti hned několik minulých nositelů zůstává za mřížemi.



Výjimkou není ani letos oceněný kyrgyzský aktivista Azimžan Askarov. Poté co dlouhodobě monitoroval podmínky ve věznicích (převážně v kyrgyzské provincii Bazar-Korgon), dosáhl řady vyšetřování podivných úmrtí zadržených ve vazbě, znásilnění nebo vynucených přiznání. Tato vyšetřování pak vedla k potrestání viníků v řadách policie a vyšetřovatelů a Askarov se tím pochopitelně stal trnem v jejich oku. Po krvavých nepokojích v létě 2010 byl okamžitě zadržen a na základě vykonstruovaného obvinění odsouzen k doživotnímu vězení. Dostal se tak i do stejných cel, kde dříve pobývali ti, které hájil, a do rukou těch, kterým svými předchozími vyšetřováními přidělal nepříjemnosti. Krvavé podlitiny v jeho tváři během soudních líčení vypovídaly o tom, že si dotyční nenechali svou příležitost ujít.

Pro předání ceny byl Askarov schopen poslat z vězení prohlášení, o které bychom se chtěli podělit i se čtenáři tohoto blogu.

Dámy a pánové, představitelé vlády České republiky a členové výboru pro udělení této ceny!

Když jsem dostal od svých kolegů Tolekan a Aidy z centra lidských práv „Občané proti korupci“ zprávu o vysokém ocenění za lidskoprávní aktivity od organizace Člověk v tísni, nevěděl jsem, jak vyjádřit svou radost. Rozplakal jsem se jako dítě. Neexistují slova, která by vyjádřila radost, kterou cítím ve svém srdci. Po tom množství utrpení, mučení a ponížení, jsem si znovu uvědomil vysokou společenskou hodnotu boje za lidská práva a spravedlnost. Tuto hodnotu si uvědomuje každý aktivista bojující za lidská práva v autoritářských a protiprávních režimech. Ale za tuto hodnotu se platí jistá cena, její obránci platí často svými vlastními životy… Je to smutné a tragické…

Jsem povoláním umělec a na samotce ve vězení často toužím namalovat na stěny své malé cely svůj sen o spravedlivé společnosti, namalovat malý život jednoho člověka naplněný láskou a laskavostí vůči světu, přírodě a lidem.

Jsem také lidskoprávním aktivistou a poznal jsem mnoho skvělých lidí, kteří byli uvězněni kvůli své víře a hledání pravdy… Jsou to příběhy o zlých vládcích a autoritářských násilnících, ale to, co se stalo v mé vlastní zemi, která byla za posledních pět let svědkem dvou revolucí, je pro mě stále záhadou a zároveň těžkým dilematem.

Navzdory mučení a ponížení ze strany policejních vyšetřovatelů nelituji, že jsem si vybral cestu lidskoprávního aktivisty a že jsem posledních 14 let svého života zasvětil této věci. Pracoval jsem na tom, abych vzdělával místní lidi v oblasti jejich práv, abych v médiích zveřejňoval skutečnosti o bezpráví a mučení a mé kroky byly překážkou pro mnohé z policejního a právního establishmentu.

Nepřátelé v policejních složkách neustále hledali příležitost, jak mě odstavit a tuto příležitost jim daly etnické střety v jižním Kyrgyzstánu. Varoval jsem před konfliktem vyššího úředníka v kyrgyzské vládě dvacet dní před tím, než vypukl a žádal jsem o rychlé jednání, jež by konfliktu zamezilo, ale nic se nestalo. Srážkám bylo možné předejít, ale někdo měl evidentně zájem na nestabilitě.

Soudní přelíčení u soudu první instance a u odvolacího soudu probíhala za hrubého porušování procedurálních norem. Od prvního dne projednávání u okresního soudu Nooken a po mých prohlášeních o neuznání proti mně vznesených obvinění, docházelo k hrubému bití a byli jsme všichni varováni před nesouhlasem s obviněními a rozhovory s našimi právníky.

Během všech slyšení u soudu nám byla morální podporou přítomnost představitelů místních a mezinárodních organizací, za kterou všem děkuji. Když se zhoršil můj zdravotní stav, místní aktivisté mi pomohli s přesunem do Biškeku do vězení IK-47 za účelem lékařského ošetření. Jsem svým přátelům vděčný za morální a finanční podporu.

I když mě v mém pokročilém věku mučí a bijí, nikdy jsem nelitoval, že jsem si vybral ochranu lidských práv a jsem hrdý na svou činnost, která je mi posláním, jež mi, jak věřím, uložil bůh. Jako všichni umělecky zaměření lidé jsme já i má rodina vždy snili o tom, aby všichni lidé žili ve světě umění, svobodně a radostně. Když jsem okolo sebe viděl panující realitu bezpráví, nemohl jsem v tomto ohledu být lhostejným pozorovatelem, a proto jsem si vybral to, co je mému srdci a duši nejbližší – obrana lidských práv. Má práce zastávání se lidských práv a přitahování pozornosti k nim v médiích dráždila a znervózňovala byrokraty a představitele policie; spustili proti mně obviňovací kampaň, předložili některé podvržené důkazy a nakonec dosáhli svého cíle.

Mezinárodní povinnosti Kyrgyzstánu, coby člena OSN a OBSE, vůči lidským právům by měly být v zemi plněny univerzálně, nikoliv selektivně.

Žádám nové představitele země, aby se vrátili do oblasti práva a zajistili jeho vládu. Žádám také o zajištění spravedlivého přístupu ke spravedlnosti pro všechny oběti brutality z roku 2010, a to bez násilí a diskriminace.

Vím, že v Kyrgyzstánu zvítězí spravedlnost a právo!

S upřímnou úctou vůči vám všem,

odsouzený Azimžan Askarov.