O zrušení sankcí EU usilovali barmská vláda i klíčoví představitelé tamější ekonomiky, tzv. „cronies“, dlouhá léta (pozn.: tzv. „cronies“ byli postiženi individuálními sankcemi například na vycestování do EU). A nebyli sami – i většina evropských diplomatů působících v Barmě a v sousedním Thajsku považovala tato opatření za nepříjemnost, kterou jim vnutili lidsko-právní aktivisté. Odvolat sankce si přáli také mnozí evropští politici, protože v nich viděli překážku v prosazování jiných, přednějších zájmů souvisejících s evropskou ekonomickou krizí.

To však nejsou jediné důvody, proč ke zrušení sankcí nakonec došlo. Z řad barmské demokratické opozice ani občanské společnosti totiž nebyly slyšet žádné silné hlasy volající po tom, aby sankce zůstaly „pozastaveny“, dokud nebudou splněny základní podmínky v oblasti lidských práv a demokratických reforem.

Jasné a jednotné stanovisko se nepodařilo najít ani politickým zástupcům etnických menšin, kteří stále ještě nevědí, co si mají myslet o současném „mírovém procesu“ vedeném současnou vládou. Je to jen válka vedená jinými prostředky, nebo historická šance, jak zajistit dlouhodobě trpícímu lidu mír?

Za těchto okolností byl konec sankcí nevyhnutelný. Mnoho vlivných hráčů si velmi přálo jejich zrušení a absence silného hlasu z Barmy volajícího po dalším ročním odložení byla v jejich zájmu. Už během loňského roku, kdy byly sankce „pozastavené“ (ale zároveň bylo možné je obnovit), neexistovaly reálné překážky k navazování hospodářských vztahů nebo poskytování rozvojové pomoci. To se dělo i v režimu „pozastavených“ sankcí. Pokračování režimu „pozastavených“ sankcí by mělo především politicko-symbolický význam a zachovávalo by možnost jejich obnovení v případě, že by v Barmě pokračovalo vážné a masové porušování lidských práv.

Jediná skutečná změna plynoucí ze zrušení sankcí je tedy fakt, že už je de facto nelze znovu zavést. K jejich odvolání bylo zapotřebí konsensuálního rozhodnutí všech členských států. To samé – tedy souhlas všech členských států – by bylo nutné i pro jejich opětovné zavedení. Každý, kdo sleduje politiku EU, ví, že je více než dost států, které se znovuzavedením evropských sankcí nebudou souhlasit, ať se v Barmě děje cokoliv.

Co to tedy znamená pro Barmu?

Znamená to, že například etnické čistky barmských muslimů mohou nadále probíhat a EU se bude tvářit, že nevidí, co se děje. Znamená to, že plíživá, ale o to systematičtější a urputnější ofenzíva barmské armády v Kačjinském a Šanském státě bude bez ustání – v zavedeném rytmu „střelba, střelba, příměří, střelba, střelba“ – pokračovat, dokud i ta poslední etnická povstalecká skupina nebude donucena přijmout podmínky nadiktovaných stratégy vládnoucího režimu.

Zároveň to znamená, že bezpečnostní síly budou moct znovu zatýkat aktivisty nebo rozehnat pokojné demonstranty za použití zápalných bomb, jak se to stalo v nedávné době, kdy policie zasáhla proti protestujícím mnichům a vesničanům, kterým byla zabraná půda kvůli dolování mědi ve městě Monywa. I přes tyto události se barmská vláda neobává narušení zlepšujících se vztahů s EU. V platnosti například zůstává stále mnoho represivních zákonů zavedených předchozí vojenskou diktaturou. V některých případech jsou represivní zákony nahrazeny „po putinovsku“ jinými „chytřejšími“ zákony, které budou stejně účinně omezovat občanský sektor a bránit posílení politické opozice. Pro vládnoucí režim nebude problém zorganizovat v roce 2015 částečně nesvobodné a velice nespravedlivé volby a v těch volbách zvítězit. Semi-autoritativní, hybridní a hluboce zkorumpovaný režim, který vzniknul z vojenské diktatury,bude mít dobré šance konsolidovat kontrolu nad společností i ekonomikou. Vládě přitom všechno projde, zazní nanejvýš pár výrazů „hlubokého znepokojení“ ze strany EU a jejich členských států.

Organizace bojující za lidská práva mají pravdu: Barma nesplnila požadavky stanovené pro zrušení sankcí. Ale protože se zásadním způsobem změnilo politické klima, Evropská unie se se sankcemi v Barmě chtěla rozloučit. Britský ministr zahraničí William Hague to vysvětloval tím, že je politický pokrok v Barmě „dostatečně výrazný“ a „dostatečné seriózní“ na to, aby bylo možné sankce odstranit. Pokud by se tak nestalo, vyslalo by to „špatný signál“. Je tomu ale spíše naopak. „Špatný signál“ byl vyslán zbavením se možnosti obnovit dočasně „pozastavené“ sankce.

Tento velice jasně vyslaný vzkaz značí, že Evropské unii v Barmě už nejde o podporu rozvoje demokratických reforem nebo o ochranu lidských práv. Záměrem zrušení sankcí nebylo - jak se to prezentuje ze strany EU - posílit údajné reformátory proti konzervativním příznivcům starého režimu. Interpretační schéma, podle nějž v Barmě probíhá soupeření pragmatických reformátorů a konzervativců bránících brutální vojenskou juntu, je z hlediska public relations vděčné a účinné – jenže nepravdivé. Ve skutečnosti se bývalí generálové stali privatizátory a tuneláři a poté, co si přivlastnili ekonomické zdroje, potřebují zahraniční investice a technologie. Brutální politiku zbraní nahrazuje brutální politika peněz. Pro případ, že by síla peněz selhala, zbraně stále zůstávají v záloze jako pojistka, stejně jako ústavou garantované právo armády kdykoliv libovolně rozpustit parlament a vládu, což by jejím velitelům umožnilo opět převzít přímou moc v zemi. Zrušením sankcí Evropská unie jen veřejně deklaruje, že o sto osmdesát stupňů změnila svůj postoj vůči Barmě. Tato otočka jako taková sice nastala již v loňském roce s „pozastavením“ sankcí, nyní je však oficiálně posvěcená a potvrzená.

Jaké jsou hlavní aspekty tohoto politického obratu?

Zaprvé, EU uznává, že lidská práva a podpora demokratických reforem už v Barmě nejsou jejím primárním zájmem. Hlavní prioritou bude přístup evropských firem k jednomu z posledních nedotčených trhů na světě. Prostě řečeno: jde o prachy a o možnost jich rychle hodně vydělat.

Aby se evropské firmy v Barmě prosadily, jejich představitelé a diplomaté EU budou potřebovat přátele na vysokých místech. Do Barmy se valí investoři z celého světa a soupeří o lukrativní kontrakty a zakázky. Kdo získá právo na prozkoumání třiceti nových podmořských nalezišť nafty a plynu v Bengálském zálivu? Kdo získá zakázku na přestavbu rangúnského mezinárodního letiště? Kdo zajistí milionům Barmánců přístup k mobilním telefonům? Kdo postaví obří přístavy a další infrastrukturu? Evropské firmy mají šanci v Barmě vydělat obrovské množství peněz, ovšem pouze v případě, že vlády jejich zemí budou udržovat se svými protějšky v Neipyijtu velice přátelské vztahy, stejně jako Čína, Singapur, Spojené státy nebo Katar.

V sázce je však víc než jen evropské obchodní zájmy. Evropská unie je hrdá na to, že je největším poskytovatelem humanitární a rozvojové pomoci na světě a nechce zůstat pozadu, zatímco ostatní země pomáhají obnovovat pošramocenou barmskou ekonomiku. Zčásti to doopravdy souvisí s upřímnou snahou EU o štědré přerozdělování vlastního bohatství. Zároveň tím však Evropská unie vytahuje jeden ze svých mála trumfů, které jí zbývají ke kompenzaci svého chabého geopolitického vlivu na světové scéně.

Proto budou EU a její členské státy i nadále poskytovat finanční, technickou a další pomoc různým humanitárním a rozvojovým projektům za podmínek, které si nadiktuje současná pseudocivilní vláda. Stejně tak budou investovat do mírového procesu a posilovat kapacity občanské společnosti - ale jen do té míry, v níž nebude docházet k narušování mocenského monopolu vládnoucích elit. Občas zástupci EU vyjádří i své hluboké znepokojení, dojde-li k flagrantnímu nebo masovému porušení lidských práv. Nic z toho ale nebude mít faktický dopad na faktický způsob zacházení barmské vlády se svými občany.

Opravdovým důsledkem tohoto nového „pracovního vztahu“ s Neipyijtem bude posílení stávající vládnoucí garnitury na úkor demokratické opozice. Vláda prezidenta Theina Seina sice provedla několik významných, nezbytně nutných reformních kroků, ty však ani zdaleka neodpovídají potřebám země a především ani v nejmenším nevedou k oslabení moci soustředěné v rukou těch, kteří drží Barmu pod krkem po dlouhá desetiletí.

Není na místě očekávat, že by barmská vláda nyní, když má nadosah kýžené přijetí ze strany mezinárodního společenství, provedla skutečné demokratické reformy. Neměli bychom být překvapeni, když se znovu rozpoutá totální válka v Kačjinském a Šanském státě, kde armáda využila současného příměří k posílení svých pozic na bojové linii.

Jestli z toho všeho vychází něco pozitivního, tak je to skutečnost, že barmská demokratická opozice a etnické menšiny zjistily, že se už nemohou spoléhat na pomoc zvenčí. Západ bude nadále poskytovat skromnou podporu legitimním pro-demokratickým aspiracím barmských občanů, jeho „partnerství“ s vládou v Neipyijtu však bude stále více stranit úřadujícímu mocenskému režimu.

Jak prohlásila vůdkyně barmské opozice Aun Schan Su Ťij, úspěch boje za práva a opravdové demokratické reformy bude záviset na barmském lidu a ne na dobré vůli ze zahraničí. Když nyní EU jednoznačně upřednostnila své vlastní zájmy, je na čase, aby Barmánci také přestali ztrácet čas stavěním vzdušných zámků.