Naše politika možná Plán Alzheimer nepotřebuje. U nás je to fajn a politikové mají jiné zájmy a starosti. Nepotřebují si přece už dále “populisticky” zvyšovat svou popularitu, jak to činí jiní političtí nýmandi, například jistý Sarkozy, který osobně dohlíží nad francouzským Plánem Alzheimer a v poslední době i jistý Barrack Obama, o kterém se zmíním dále.
To je docela důležitý poznatek, který je bohužel zcela zřejmý jen u ptáka. U člověka mnohdy ne. A nejde jen o zpívání, tam to asi nikomu nevadí, nakonec mnoho mile šeptajících lidí se stalo slavnými. Jsou ale jiné činnosti, které je zapotřebí se učit, aby je člověk uměl a znal, tedy teoreticky i prakticky. K tomu máme školy a celý systém pre- i postgraduální výchovy. Ve zdravotnictví to přes veškeré stesky docela funguje, a tak zpravidla vyšetřují, ošetřují a operují ti, kteří se to naučili nejen ve škole ale také v další praktické přípravě pod vedením v oboru zkušených odborníků, kteří je naučili potřebným dovednostem. I když - i tady hrozí změna k horšímu, týká se to zejména geriatrie, ale to je nad rámec tohoto krátkého článku. Každý obor má své určité specifické výkony, kterým se adepti v průběhu přípravy učí, aby je znali a uměli. Nu a mezi tyto výkony patří také různé způsoby evaluace (zhodnocení) funkčního stavu a potenciálu člověka, kterými disponují obory rehabilitace, geriatrie, medicína dlouhodobé péče, paliativní medicína, psychiatrie, každý z nich s ohledem na specifickou problematiku a potřeby svých pacientů. Lékaři se učí těmto komplexním problémům teoreticky rozumět i prakticky je provádět.
Jedna kolegyně ve své dizertační práci srovnává etiku alokace zdrojů v jednotlivých zdravotnických systémech a zabývá se tak i vývojem těchto systémů u nás a v Evropě. To srovnání je zajímavé. Na západ a sever od našich hranic je tomu tak, že nejprve expertní týmy připraví analýzy a představí východiska. K tomu se rozvine široká veřejná diskuse, která vyústí politickým rozhodnutím ve změnu, která je nejvíce přijatelná. U nás to je již po mnoho let tak, že sice vědecké týmy připravují podklady (ty jsou však jaksi trpěny nikoli diskutovány), o zdravotnictví se diskutuje stále, ale zejména na povrchu spoluúčasti – a změny nastávají na základě politických rozhodnutí, která se ani o jedno ani o druhé neopírají.
V posledních měsících se občas diskutovalo o dlouhodobé péči, diskuse se ale často soustředila na otázku možné finanční spoluúčasti a zpravidla záhy ustala. Ministr zdravotnictví a ministr práce a sociálních věcí deklarovali ve společném memorandu vůli domluvit se právě v oblasti dlouhodobé péče, tedy na onom problematickém „pomezí“ péče zdravotní a sociální. Snad je to určitý příslib zlepšení, domnívám se s opatrným optimismem….
Podle názvu tenhle příspěvek s tématem mého blogu (stáři) nesouvisí, ale oslí můstek se přece najde. Na stále četnější otázky o tom, jak nejlépe stárnout, odpovídám, že je důležitá hlavně přiměřená duševní i tělesná aktivita (a tak dále). Nu, a abych nebyla jen teoretikem, rozhodla jsem se, že zvýším množství pohybu – svého. Vzhledem k tomu, že jsem byla po celý život spíše sportovním antitalenten, byla moje volba vcelku jednoduchá.