Zanedlouho nastoupí nový ministr práce a sociálních věcí a nový ministr zdravotnictví. Oba velmi pravděpodobně obmění své týmy na ministerstvech a začnou…. Ani v jednom resortu není situace příliš uspokojivá a jejich práci jim pravděpodobně ani nikdo příliš nezávidí. Demografické změny již dlouho klepou na dveře a naše populace stárne, přibývá počtu chronicky nemocných, zvyšuje se počet lidí, kteří potřebují a budou potřebovat dlouhodobou péči. Náročnost zdravotní péče také zvyšují stále nové metody a technologie, které něco stojí. Rozpočty obou resortů tak budou více než napjaté.

Na druhou stranu ale můžeme říci, že patříme mezi země, které si ve svém zajišťování zdravotnických a sociálních služeb počínají více než marnotratně. Málokterá i bohatá země by si mohla dovolit dva takto blízké resorty (nejen svou pozicí na nábřeží jedné řeky v srdci hlavního města), které spolu prakticky vůbec nekomunikují a již více než dvě desítky let se nedokáží domluvit prakticky na ničem rozumném. Pokud se náhodou někdy zazdá, že by se přece jen domluvit mohly, a oba ministři (jak se stalo nedávno) o tom slavnostně podepíší dokonce memorandum, vše se zase velice záhy zhatí a jede se po starém (jak se také právě nedávno stalo). V důsledku to vede k tomu, že služby, které nutně potřebují domluvu obou resortů (což se týká právě například dlouhodobé péče zejména v situaci stárnoucí populace), se nakonec zajištují nekoordinovaně a v důsledku toho nesmírně draze.

Málokterá bohatá země by si mohla dovolit tolik ústavů všeho druhu, ústavů sociálních i různých typů nemocnic. Sice na jedné straně připouštíme, že ústavů všeho typu máme dost a dost, ale s příchodem každé nové garnitury jsme svědky dalších staveb. Skoro se zdá, že to je podle prapodivné logiky: máme dosti nemocnic – postavíme tedy další, máme nadbytek ústavů – postavíme tedy další.

Z vlastní zkušenosti našeho Gerontologického centra v Praze 8 Kobylisích velmi dobře vím, že pokud se zajistí veškeré návaznosti péče, služby v domácím prostředí, můžeme stále nabízet nová místa na doléčení a rehabilitaci, a to prostě jen proto, že pacienty můžeme propustit do domácího prostředí a pomoci s péčí i tam. Neukládáme pacienty na zbytečně dlouhou dobu, ale snažíme se je co nejrychleji vrátit do domácího prostředí.

Musím se tedy přiznat, že první kroky nových ministerstev očekávám s určitou zvědavostí: bude se zase budovat nebo ne? S trochou naivního optimismu si (opět a znovu již poněkolikáté) myslím, že bychom se možná už konečně mohli dočkat domluvy a spolupráce ministerstev, promyšlené koncepce služeb na pomezí zdravotní a sociální péče, bez které není myslitelná rozumná reforma ani v jednom resortu.

Nu, uvidíme, zda budeme dále budovat a stříhat pásky – nebo zda se pokusíme zorganizovat služby pro lidi. V každém případě nám přeji dobré stárnutí, tedy takové, ke kterému vede to, co si přejeme nejčastěji – zdraví a štěstí.