Koncem března 1989, devět měsíců před tím, než byli Ceauşescu a jeho žena zastřeleni, vydal jsem se do Rumunska na (jak se později ukázalo) nezdařenou misi, abych vyfotografoval hrobku prababičky Jejího Veličenstva Alžběty II.



Její Veličenstvo královna Alžběta II. a Sir Nicolae Ceauşescu, Londýn 1978. Šlechtický titul mu byl odebrán 24 prosince 1989 – den před popravou.


V posledním roce vražedného režimu Nicolae a Eleny Ceauşescových čekala severorumunská vesnice Sângeorgiu de Pădure na svou demolici. Byla jednou z celkem 7 000 vesnic odsouzených k zániku, jejichž obyvatelé se měli spolu s drobným domácím zvířectvem přestěhovat do panelákových králíkáren.

Avšak Sângeorgiu de Pădure byla (a pořád díkybohu je) v jednom ohledu výjimečná. V kryptě místního kalvínského kostela odpočívají ostatky prababičky královny Alžběty II.

Paní Jessica Douglas-Home, která byla hybnou silou snahy několika britských akademiků a novinářů o zprostředkování hrůz Ceauşescova režimu Západu, byla přítelkyní královnina nejstaršího syna, prince Charlese. Princ měl tu nejlepší vůli své známé pomoci; otázkou ovšem bylo jak, vzhledem k omezením, kterými je okleštěna politická angažovanost následníka trůnu.

Ve své knize „Bylo-nebylo, kdesi jinde“ (Once Upon Another Time*) mezi svými zážitky z cest po Rumunsku na sklonku 80. let minulého století píše Douglas-Home také o tom, jak roztrpčen byl princ Charles neochotou britské vlády otevřeně se ohradit proti Ceauşescovým krokům vedoucím k devastaci rumunského venkova. Její důrazná kampaň, kterou vláda nepodpořila ani zlámanou grešlí, se nezaměřovala jen na ochranu stavebních památek, které zprostředkovávaly životní styl venkovanů, ale také přímo na záchranu jejich životů.

Skvělá myšlenka, že by princ Charles mohl sám do Rumunska odcestovat pod záminkou návštěvy hrobu jeho praprababičky, byla britským Ministerstvem zahraničí zamítnuta jako „příliš politizující“. Namísto toho mu schválili na toto téma projev.

Douglas-Home spolu s kolegy Rumunsko v letech 1987–8 několikrát navštívila a navázala kontakt s tou hrstkou lidí, kteří byli ochotni o režimu otevřeně mluvit. Moje příležitost přišla v březnu 1989. Požádala mě, abych se kontaktoval se třemi jejími známými v Bukurešti: s historikem Andreiem Plesuem, básníkem Mirceou Dinescem a architektkou Marianou Celacovou; pak jsem měl odcestovat na sever do Sângeorgiu de Pădure v mureşské župě a vyfotografovat tamější kalvínský kostel a hrobku vévodkyně Claudine Rhédeyové.

Nejdříve jsem navštívil Marianu Celacovou. Pracovala usilovně na záchraně co největšího množství architektonických prvků z bukurešťských budov před jejich demolicí. Přivezl jsem jí litry fixativu, který potřebovala na své uhlové skici oněch detailů; kromě toho také aspirin a pár grapefruitů.

Počátkem roku 1989 se v posledním vydání režimem schválených Dějin Bukurešti poprvé na mapě města objevila velká bílá skvrna. Byla na místě, kde předtím po šest století stávalo středověké srdce města. Mezi roky 1983 a 1989 zmizela z povrchu země téměř čtvrtina Bukurešti; nelze říci přesně, kolik ze zhruba 20 tisíc dělníků zemřelo, když otročili na realizaci Ceauşescova fantasmagorického architektonického konceptu inspirovaného Kimovou Severní Koreou. Bylo strženo 22 kostelů, 6 synagog a 30 000 obytných domů. Milióny lidí mají smrtící následky toho všeho stále denně na očích.

V severozápadní časti místa, v blízkosti Piaţa Victoriei, jsem se octl tváří v tvář buldozeru, který srovnával se zemí jednu z obytných ulic. Když jsem se před svým odjezdem na stejné místo vydal o pět dní později, ulice už neexistovala.

V rohu jedné ze zahrad postával starší pár a sledoval, jak dům jejich souseda bere zasvé. Čekali, až přijde řada na ně. Naproti přes ulici pokrytou silnou vrstvou suti a pozůstatků nábytku stála před svým domem mlčky rodina, obklopená zbytky svého movitého majetku: postelí, příborníkem, stolem a židlemi. Nad touto apokalypsou se tyčily železobetonové paneláky, do kterých se tihle lidé měli přestěhovat. Museli podepsat formulář, ve kterém sami žádají o demolici svého starého domu a o přidělení moderního panelákového bytu. Stát jim pak náklady na demolici naúčtoval.

Pak jsem se vydal k bydlišti Andreie Plesua. Když jsem zaklepal na dveře, z okna se vyklonila žena a zeptala se, co jsem zač. „Přítel z Anglie,“ odpověděl jsem. Otevřela dveře a požádala mě, abych jí ukázal pas. „Omlouvám se, chovám se jako pohraničníci,“ řekla a dodala, že nevypadám jako Angličan. Měla oči zarudlé zánětem způsobeným prachem z demolic, které probíhaly všude okolo. Předal jsem jí něco na přilepšenou.

Žena Andreie Plesua byla doma sama. Byt byl přeplněn nábytkem a knihami, které rodina zjevně shromažďovala po generace. Kdysi jim patřil celý dům, ale zrekvírovali jim ho, vysvětlovala. Byly doby, kdy dokonce i byt, který jim nechali, museli sdílet se dvěma dalšími rodinami. Ukázala mi uválený kus papíru, na kterém stálo, že je majitelkou domu. Má takovou váhu, jakou mu v daný okamžik přiznají úřady: „Můžou nás vyhodit nebo zdemolovat celou ulici třeba příští týden, když je napadne.“

Když jsem vyřídil vzkazy, které jsem přivezl z Anglie, řekla, že by se její manžel měl brzy vrátit a přivést s sebou kolegu z univerzity, a že má přítomnost by onoho kolegu mohla kompromitovat. Rychle jsem se tedy odporoučel. Mluvit s cizinci bylo považováno za zločin a každý rozhovor musel být oznámen policii. „Kolegu mého muže by vyděsilo k smrti, kdyby vás tu viděl.“

Vešel jsem do obchodu, a když jsem viděl všechny ty životem unavené lidi, jak zírají na kovové lodny plné zvířecích vnitřností (jediné maso, které tehdy bylo k mání v normálních krámech – straničtí funkcionáři měli své vlastní obchody), zvedl se mi žaludek. V tržnici postávali rolníci za stoly, na které vysypali malé hromádky kopřiv, slunečnicových semen a pár natlučených jablek.

Já si stěžovat nemohl. Ten den jsem večeřel v hotelu. Restaurace připomínala křížence nočního klubu a školní kantýny. Jídlo doprovázelo varietní představení – dvě poloobnažené ženy na provazových houpačkách, kolem nichž chlápek s vizáží Garyho Glittera poskakoval do rytmu songu Boney M „Ra Ra Rasputin“.

Příštího rána jsem se vydal na britskou ambasádu na ulici Julese Micheleta, abych ohlásil svůj příjezd. Velvyslanec mě odvedl do „čisté“ místnosti, kde se dalo mluvit bez obav z odposlechu, a já mu prozradil, že bych se chtěl dostat do Sângeorgiu de Pădure. Můj záměr chápal, ale netvářil se nijak optimisticky. Před několika týdny se sám pokusil navštívit nejznámější rumunskou disidentku, profesorku francouzštiny Doinu Corneaovou, v jejím domě v Kluži. Když tam dorazil, vchod do domu mu zatarasila policie.

Rumunské úřady o mé cestě do Rumunska věděly od chvíle, kdy jsem podal žádost o vízum. A pokud mě nesledovaly od momentu, kdy letoun ROMBAC 1-11 společnosti Tarom dosedl na ranvej letiště Otopeni, určitě na mě nasadily sledovačku poté, co jsem se objevil na ambasádě a sešel se s velvyslancem. To mi ovšem nemohlo zabránit v návštěvě Mircei Dinesca, posledního z mých kontaktů. Plesu, Celacová a Dinescu zahraniční návštěvníky vítali; jejich návštěvy demonstrovaly úřadům, že svět na ně nezapomněl. Nechal jsem si Dinesca nakonec, protože vyfasoval jen pár dnů předtím domácí vězení za kritiku režimu v rozhovoru pro francouzské noviny; každého, kdo ho od té doby přišel navštívit, krátce nato sebrala policie.

Druhý den svého pobytu jsem v pozdním odpoledni zaklepal na Dinescovy dveře. Strávil jsem s ním a s jeho rodinou několik hodin, a když jsem je už za tmy opouštěl, míjel jsem agenty rumunské tajné policie Securitate, kteří vartovali před domem. Vrátil jsem se do hotelu.

O hodinu později mi volala recepční s tím, že mám na recepci návštěvu. Zavedla mě do zázemí recepce, kde na mě čekali dva chlapíci; seděli tam ve svých typických dlouhých černých kožených pláštích a pokuřovali.


Pokračování zítra