První část vzpomínání na cestu po Rumunsku skončila pozdní neočekávanou návštěvou agentů Securitate v mém hotelu.



Ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová s Elenou and Nicolaem Ceauşescovými v Londýně roku 1981. Thatcherová tehdy řekla, že Británie „je hrdá na svůj příspěvek k rozvoji rumunského leteckého průmyslu“ s odkazem na skutečnost, že v květnu 1977 společnost British Aerospace svolila k předání technologie a know-how ke svému dopravnímu letounu BAC-1-11 rumunskému výrobci. Licenční program skončil ekonomickým fiaskem – v letech 1979–89 bylo dokončeno pouhých devět letounů. Pro Ceauşesca to ale byl velký diplomatický úspěch.


Přikázali mi, abych nasedl na zítřejší letadlo a vyřídil svému ‚pánovi‘, aby přestal posílat své lidi do Rumunska: „Vaše aktivity se neslučují se statusem turisty.“

Druhý den byla neděle. Vydal jsem se taxíkem na letiště, kde už čekala dlouhá fronta britských turistů na odbavení po týdenní zlevněné lyžovačce v Brašově. Tehdy mezi Londýnem a Bukureští létaly dva lety týdně, a tenhle byl už obsazený. Vrátil jsem se tedy do města a šel jsem rovnou do anglikánského kostela; právě včas na ranní bohoslužbu. V lavicích seděli diplomaté a postarší domácí obyvatelé. Četlo se z Druhé knihy Mojšíšovy, kapitola 3: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě… Znám jeho bolesti.“

Po mši jsem si promluvil s Otcem Ianem Sherwoodem. Vysvětlil mi, že dřív do kostela chodili i mladí Rumuni, že je ale tajní fotografovali při odchodu a pak je bili. Otec Ian rozdával lidem nějaké jídlo, které měl v sakristii. Vyprávěl mi, jak se jednou vrátil z cesty do zahraničí a našel své zásoby mraženého masa hnít vedle mrazáku na podlaze; vedle se povaloval jeho krucifix.

Od chvíle, kdy jsem vyšel z kostela, měl jsem v patách tajné ze Securitate. Nikdy se mnou nepromluvili ani slovo a drželi se je tak blízko, abych na jejich přítomnost nezapomínal. Během následujících čtyř dní se jejich tváře a zvyky staly součástí mého života. Jeden z nich, celý v černém, si připaloval jednu od druhé. V tašce, kterou měl pod ramenem, měl schovanou vysílačku, a co chvíli do ní něco hlásil s hlavou nakloněnou a ramenem zvednutým. Měl z téhle gymnastiky krk celý zkroucený. Ten druhý byl přikrslý a podsaditý a nosil koženkový ‚gestapák‘ – tuctový mužík z davu.

Vyrazil jsem rovnou na hlavní bukurešťské nádraží Gara de Nord a nastoupil do vlaku na sever. Moje ‚guvernantky‘ se uvelebily na opačných koncích vagónu, a přibyl ještě jeden, který stál přímo u dveří mého kupé. Mí spolucestující uhýbali očima a pro jistotu se nedívali ani jeden na druhého.

Zastavil jsem na noc v Brašově, a moje bukurešťské chůvičky mě předaly do péče místních. Našel jsem malý penzion s dřevěným schodištěm, které vedlo přímo nad stolem v recepci, za kterým seděl starý pán. Dostal jsem podkrovní pokojík. Vyrazil jsem do ulic v naději, že se někde navečeřím. Zapadl jsem do přeplněného a zakouřeného tmavého lokálu, sundal si sako – a v ten moment vypadly pojistky. Když znovu rozsvítili, zjistil jsem, že klíč od mého pokoje zmizel. když jsem se vrátil, stařík v recepci popřel, že by v mém pokoji kdokoli byl; když jsem ale vešel, má kabela byla pryč a s ní peníze, pas i letenka, všechno mi ukradli.

Ráno jsem zašel na policejní stanici, tajné jako obvykle v patách. Zůstali venku, zatímco jsem ohlašoval krádež jejich uniformovaným kolegům. Dostal jsem od nich peníze na vlak zpátky do Bukurešti. Byl jsem bez peněz a pasu, a tak se mi zdálo rozumnější od další cesty na sever upustit. Vrátil jsem se do hlavního města; mé putování za hroubkou hraběnky Rhédeyové skončilo neúspěchem.

Z nádraží jsem šel rovnou na ambasádu. Velvyslanec mě svěřil do péče diplomatické novicky, která se postarala o vydání provizorního pasu. Poté mě doprovodila do kanceláře rumunských aerolinek Tarom, abychom se pokusili získat novou letenku. Naštěstí jim fungoval telex a po několika hodinách čekání londýnská pobočka Taromu mou rezervaci potvrdila. Dostal jsem letenku pár minut před zavírací dobou. Úřednice mě pak vzala na večeři do Hanul lui Manuc, nádherné restaurace z 19 století s arkádami. Po těch dnech, které jsem strávil jen se svými mlčenlivými opatrovníky, jsem byl za její společnost hodně vděčný.

Do mého plánovaného odletu zbývaly dva dny. Začal jsem tím, že jsem vyšlapal dvě stě schodů nahoru k patriarchální katedrále, pak zase dolů, a ještě jednou zpátky nahoru. Můj nerozlučný hrbáč a jeho parta stěží popadali dech. V té době jsem je už vyloženě škádlil. Vkradl jsem se potichu do katedrály a nějakou chvíli jsem se obdivoval nádheře vnitřního prostoru a výdrži starých dam, které vyskakovaly z lavic, jak kdyby jim bylo dvacet a netrpěly hlady. Naproti tomu kněží vypadali, jako by je trápila ‚nadvýživa‘ a vedle katedrály stály zaparkované jejich naleštěné limuzíny.

Poté jsem své rumunské estébáky vzal na prohlídku Muzea národní historie, aby si se mnou prohlédli stálou výstavu na počest Nicolae a Eleny Ceauşescových. Procházel jsem jedním sálem za druhým, všemi ověšenými fotografiemi Prvního Páru, kterak otevírají nové továrny a přehlížejí lány obilí. Byla tam i série fotografií z jejich setkání se světovými politiky. V roce 1978 se jim celkem urodilo – byli na návštěvě u královny Alžběty II., u paní Thatcherové, jež byla tehdy lídrem opozice, u kanadského premiéra, u prezidentů USA a Francie, u španělského krále… Během následujících deseti let přitažlivost Prvního Páru pro světové vůdce poněkud vyprchala. V roce 1988, už museli vzít zavděk jen Muamarem Kaddáfím a Jásirem Arafatem.

Ústředním exponátem výstavy byla gigantická mapa světa, v jejímž středu leželo Rumunsko. Z něj vystřelovaly ve skleněných trubicích paprsky světla, vedoucí do každé země, kterou První Pár navštívil. Dva sály byly nacpané zbytečnostmi, které manželé Ceauşescovi dostávali k narozeninám od svých terorizovaných poddaných. Byly tu spousty kýčovitých obrázků zachycujících První Pár smějící, objímající, líbající. Na některých Eleně vylétaly z drdolu hejna holubiček. V posledním sále byly vystaveny řády a vyznamenání, hábity a diplomy udělené Prvnímu Páru zahraničními vládami a univerzitami. Mezi nimi jsem zahlédl Elenin doktorát honoris causa z londýnské polytechniky.

Mezitím se setmělo a já se ploužil podél Bulevardul Victoria Socialismului (třídy Vítězství socialismu). Fasáda Ceauşescova megalomanského paláce byla v březnu 1989 skoro hotová. Monstrum shlíželo na jako vejce vejci si podobné paneláky, jejichž řady se táhly do nekonečna. Pod nohama ubíhaly milióny barevných dlažebních kamenů, které byly položeny teprve nedávno, a už začínaly praskat. Ulici lemovaly stromy a rozvody vody v nesčetných fontánách byly ukryty do útrob betonových ryb. Za vstup na trávník (nebo do míst, kde by trávník býval měl být) se platila pokuta 500 lei, což tehdy byl průměrný týdenní výdělek. Nikde ani noha.

Druhý den ráno jsem odletěl domů s pocuchanými nervy a bez fotografií, pro které jsem přijel. O měsíc později, 27. dubna 1989, vystoupil princ Charles v londýnském Civic Trustu s projevem, v němž kritizoval likvidaci rumunských vesnic. Řekl, že hrobka jeho praprababičky má být zbourána spolu s kostelem, jehož je součástí. Projevu se chopila média v celé západní Evropě a stal se tak jedním z impulsů, které povzbudily rodící se rumunskou opozici.

Příští jaro se chystám konečně vypravit do Sângeorgiu de Pădure, pětadvacet let poté, co mi první pokus překazily Ceauşescovy gorily: sice pozdě, ale přece.



* Once Upon Another Time (Bylo-nebylo, kdesi jinde) je vyprávění Jessiky Douglas-Home o jejích aktivitách v Rumunsku a Československu ve druhé polovině 80. let minulého století. Vyšlo v r. 2000 v nakladatelství Michael Russell. ISBN 0 85955 259 4

Pokud vás zajímá, jak vypadala Bukurešť očima cizince, který v ní v roce 1989 žil, doporučuji román Patricka McGuinnesse The Last Hundred Days, (Posledních sto dnů). Vyšlo v roce 2011. ISBN 978 1 85411 541 6 www.serenbooks.com