"... často jsme se museli moc stydět za to, co všechno jsme si nechali po celých těch čtyřicet let líbit.....", říkával krátce po listopadu 89 kamarád Jiří.

Dnes po dalších pětadvaceti letech se k jeho slovům často vracím a ptám se sám sebe, zda si to či ono mám od dnešních politiků nebo i jiných lidí nechat líbit. Zda jejich arogance nepřekračuje míru slušnosti a zda moje míra tolerance nedosahuje svých krajních mezí. Jinými slovy - ptám se, jak moc se musím sám před sebou stydět za to, co všechno si nechávám líbit. A i když v Čechách trávím jen část svého života, myslím, že nemohu zavírat oči před tím, co se v zemi děje, a předstírat, že se mě to netýká.

Dvacet pět let od listopadu 89 je dost dlouhá doba, abychom se na některé věci podívali bez euforie z očekávání rychlých a bezproblémových společenských změn a s odstupem času viděli to, co je opravdu podstatné. Nechci se tu ptát, proč jsme zvonili klíči na náměstí. Otázkou pro mě není, zda žijeme v bohaté společnosti, ale zda žijeme ve společnosti spravedlivé. Protože chudoba cti netratí, ale spravedlnost je věcí lidské důstojnosti.

A to je to, oč tu běží. Lidská důstojnost je až moc často pokládána na oltář blahobytu nebo jiných "vyšších" zájmů zejména těmi, kteří definují společenské normy. A protože ona ostudná normalizace byla podporována naším mlčením, musím se sám sebe ptát, zda se mi dostává toho, čeho si zasloužím, anebo zda tu jsou nějaké jiné možnosti. Mám mlčet podobně jako ostatní a netrápit se, protože naděje na změnu je podstatně menší než nulová? Anebo se mám ozvat a říkat si o trable a problémy, abych se sám před sebou nemusel stydět?

Česká republika jako moderní stát ve své ústavě od sebe přísně odděluje moc zákonodárnou od moci soudní a výkonné. Když však sleduji praktickou aplikaci tohoto konceptu, nemůžu se ubránit pocitu, že právo někdy chrání více zloděje než jejich oběti. Že zákonodárci při definici a schvalování zákonů nejspíš myslí více na sebe, než na obecný prospěch. Že poslanci povyšují partajní zájem nad zájmy lidí, které zastupují. Ať mi právníci prominou, ale mám pocit, že litera zákona je v řadě případů nadřazena faktické spravedlnosti. Výkonná moc se politizuje a bývá úplatná ať už ve jménu popularity, hmotných statků, nejrůznějších benefitů, pocitu vlastní důležitosti, atd. Je spravedlnost v České republice stále ještě primární státotvornou hodnotou?

Nejsem právník, nevyznám se ve formulaci zákonů ani v jejich interpretaci. Ale to mi nebrání, abych nemohl mít - a se mnou jistě mnoho jiných lidí - přirozený smysl pro to, co je a co není "fair". "Oko za oko, zub za zub", je konceptem spravedlnosti. "Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem" je konceptem křesťanského odpuštění. Problém spravedlnosti je však velmi komplikovaný a má několik rovin. Nejde jen o spravedlnost retribuční, tedy adekvátní potrestání činů podle trestního práva, ale i o spravedlnost v oblasti obchodu, o spravedlnost daňovou, o spravedlnost podílení se na správě a dělení společného majetku, v přístupu k účasti na vládě a společenském dění, atd. Ale nechci se tu plést do právních problémů, jde mi o něco jiného.

Není sporu o tom, že evropský prostor a celá atlantická kultura se v zásadě opírá o křesťanskou tradici, kde koncept spravedlnosti a odpuštění je zakotven v samém jejím základu. Bůh odpustil lotru po levici potom, co on projevil upřímnou lítost nad spáchanými hříchy. Odpustil Petrovi, který ho zapřel, odpustil Jidášovi, potrestal lakotné a malověrné... V podobných úvahách bychom mohli pokračovat dál, ale vnucuje se tu otázka, jakou daň platíme za odpuštění a jakou za spravedlnost! Často se ptám, kde má to odpouštění meze? Kde jsou hranice toho, co bychom měli odpouštět, projevit svou velkorysost a mravní sílu, a kdy bychom měli trvat na přísném potrestání za hříchy spáchané ať už na jednotlivcích nebo společnosti? V určitou chvíli se totiž zločin může začít vyplácet, a to je zlé znamení - znamení že spravedlnost je jen předstírána.

"Přece nebudeme jako oni", říkal Václav Havel. Chtěl tím předejít potenciálnímu společenskému napětí spojeným s vyřizováním starých a mnohdy komplikovaných účtů. Měl pocit, že je třeba se věnovat důležitějším a naléhavějším věcem při zajišťování sametové transformace společnosti. Avšak ne každý byl připraven odpouštět jako on. A tak byla spravedlnost odložena na pozdější dobu nebo obětována důležitější "vyšší" věci. Navíc k odpuštění je třeba pokory a projevení opravdové lítosti viníků. Pokud vím, komunistickým předákům, příslušníkům STB nebo jejich pomahačům však osobní zbabělost, arogance a pýcha nedovolovaly cokoli, co by se omluvě jen vzdáleně podobalo. A tak určité společenské napětí vzniklé z nevyřešeného bezpráví a traumat z dob komunistické zvůle v jisté míře přetrvává dodnes. Myslím, že o bezpráví a zločinech totalitní moci je třeba otevřeně mluvit a provinilce volat k zodpovědnosti. Spravedlnosti musí být učiněno zadost. Odpuštění zločinů z dob komunistické vlády je něco jiného než ignorance těchto zločinů. Obávám se, že lustrační zákon je špatným nástrojem spravedlnosti. Viníkům je jistě možné odpouštět jejich trest, ale nejsem si jistý, zda je možné odpouštět jejich vinu. Vina a trest jsou dvě různé kategorie, které spolu sice souvisí, ale každá z nich se zabývá něčím jiným. Jedna se snaží dobrat pravdy a faktické skutečnosti, druhá klade na misku vah dobro a zlo - hledá spravedlnost.

Amnestie a milost jsou součástí konceptu spravedlnosti. Ale amnestie presidenta Klause nebyla ani v nejmenším společností vnímána jako projev velkorysosti a odpuštění, ale jako pomoc kumpánům - "partners in crime" - kteří uvízli v síti justice. Lotrům bylo oficiálně odpuštěno, ale se spravedlností to mělo bohužel jen málo společného. Naopak tato amnestie připomínala v jistém smyslu trestný čin. Naproti tomu se na prezidenta Zemana za rok a půl jeho úřadování co by hlavy státu obrátilo asi tisíc lidí se žádostí o milost, nevyhověl ani jediné. Jistě ne proto, že by se nenašel jediný zdůvodnitelný případ, ale prostě proto, že se tím nechce zabývat. Vědomě rezignuje na své povinnosti. Co je to za prezidenta, který vykonává jen to, co se mu chce? Je snad úřad prezidenta také trafikou?

"Oko za oko, zub za zub" zanechává mnoho lidí slepých a bezzubých, říkal Mahatma Ghandí. Co je tedy třeba udělat proto, aby se spravedlnost neopomíjela a aby se nepravosti a podvody mlčky nestaly akceptovanou zvyklostí? Od té je totiž už jen malý krůček k tomu, aby se taková zvyklost stala normou. Uveďme zde, že lež, korupce, polopravdy, zamlčování faktů, trafikanství a jiné nešvary jsou dnes (a nejen v Čechách) legitimní součástí politiky. President Klaus byl přistižen při krádeži, což by měl být důvod k okamžité rezignaci, ale on se za tu nehoráznost lidem ani neomluvil. Prezident Zeman dělá a říká, co chce bez ohledu na nás a naše zájmy, protože má pocit, že je vládcem na kterého se zákony příliš nevztahují. A tak by bylo možné pokračovat dál ve výčtu podobných prohřešků nejen proti slušnému vychování a mravnosti, ale i proti spravedlnosti. Obávám se, že takovéto skandály jsou bohužel pomalu ale jistě naší společností akceptovány. Kolik let bude trvat, než se napraví? Generaci, dvě, tři....?

Bez spravedlnosti není možné spravovat stát", míní Cicero. Je tedy nezbytné, aby politikové nezastávali pouze názory a zájmy těch, kteří jim dali ve volbách svůj hlas, ale aby spravedlnost byla první a hlavní prioritou jakékoli vlády, aby především zastupovali zájmy nás všech. Pokud bude spravedlnost v tom nejširším slova smyslu redukována pouze na spravedlnost sociální, jak to do značné míry prosazují levicově orientované politické strany, znamená to jen jinou formou nespravedlnosti. Taková vláda - byť populární - ztrácí nejen morální autoritu, ale i svou legitimitu. Brát bohatým a dávat chudým je projevem stejné nespravedlnosti jako zneužívat lidské nevědomosti či bezmocnosti plynoucí ze zaměstnanecké nebo jakékoli jiné závislosti.

Nechme však politiky, zákonodárce nebo soudce stranou a obraťme pozornost sami k sobě. Křesťanský morální kodex vidí zemi jako místo mezi nebem a peklem. Je místem zápasu dobra a zla. Podle této tradice má každý z nás svobodnou volbu se rozhodnout, na kterou stranu se chce přidat. Je to koncept, který se nedovolává zákonů diktovaných zákonodárci nebo politiky. Je to koncept, který se opírá o náš vlastní morální kodex. My sami sobě jsme svědky, žalobci i soudci v jedné osobě. Je to koncept, který se opírá o etický standard v nás! Ten jsme získali částečně výchovou v rodině a částečně na základě našich životních zkušeností. Je to naše vlastní svědomí, které je tu soudcem - soudcem nejpřísnějším. S odstupem času totiž vždycky víme - i když si to často sobě nebo svému okolí nechceme otevřeně přiznat - zda a jak moc jsme se provinili proti dobrým mravům. Lhát jistě můžeme druhým, ale jen těžko sami sobě. Nejhorší podvody v životě jsou totiž ty, které člověk páchá sám na sobě.

Smyslem demokratické vlády není vládnutí hrstky zvolených ve prospěch hrstky vyvolených, ale spravedlivá správa země ve prospěch všech. "Demokracie není vládnutím, ale tvrdou prací ke spravedlnosti", říkal TG Masaryk. A spravedlnost je základem lidské důstojnosti. Prezident v demokratické zemi je prvním mezi rovnými nikoli autokratickým vládcem měnícím svět k obrazu svému, jak si to vysvětluje současný prezident.

Svět můžeme změnit pouze tak moc, jak moc jsme schopni změnit sami sebe. Nevím, zda stud a vlastní svědomí jsou dostatečně účinnými nástroji k obraně spravedlivé spravedlnosti. Nevím jak mocná je moc bezmocných, zda osamělý hlas je dost silný, aby byl vyslyšen. Ale pokud nechceme ztratit respekt sami k sobě, pokud se nechceme stydět sami před sebou... je tu vůbec ještě nějaká jiná možnost než pozvednout hlas proti bezpráví?