„Demokracie doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim ho dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim vyhoví. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec opravdu ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než to dovede ta nejhorší monarchie anebo oligarchie.“ Potud Sokrates.

Řecký filosof nám tu připomíná slabiny demokracie. Není moc důležité, zda s ním souhlasíme nebo ne, i když nám až moc nápadně jeho slova připomínají dnešní dobu. Musím však konstatovat, že se demokracie ukázala pro současnost jako systém s nejmenšími riziky společenských konfliktů a největším potenciálem pro každodenní drobné lidské radosti, pro které stojí za to žít. Winston Churchill mínil, že demokracie je ten nejhorší možný způsob správy země až na všechny ty ostatní způsoby, které jsou ještě horší. President Masaryk připomíná, že demokracie spočívá v mravnosti a v administrativní samosprávě, nikoli ve vládnutí nebo panování. Snad jen osvícená monarchie se dá pokládat za efektivnější správu země, ta však nikdy netrvá příliš dlouho a po období prosperity a odchodu osvíceného vladaře obvykle přichází společenský chaos.
Demokracie je podle definice "vláda lidu" nebo jinak "vláda podle práva, které je formulované lidem". A tady je ten zakopaný pes. Zákony netvoří lid, ale jejich volení zástupci. A volení zástupci se sdružují do skupin nebo gangů známých pod názvem politické strany. Měli by se sdružovat podle preferovaných hodnot, které zastávají, ve skutečnosti se ale sdružují podle příležitostí, které jim jejich gang poskytuje. Politické strany se dostávají k moci na základě všeobecných voleb konaných jednou za čtyři až pět let. V mezidobí do toho lid nemá co mluvit. A pokud dostanou 20-30 % volebních hlasů, a stačí jim to k účasti ve vládě či k vedoucímu postavení ve vládě, je iluzorní mluvit o správě státu podle přání většiny. A k tomu vezmeme-li do úvahy v této rovnici i volební účast, jen těžko můžeme mluvit o faktické vládě lidu. Mimoto nesmíme zapomínat, že se většina může mýlit. Může být manipulovaná a v době internetu je to až moc snadné, nemluvě o hackerském vměšování se do volební situace ze strany nepřátelského státu.
Vybraní zástupci politických stran mají mandát formulovat a schvalovat zákony, tedy pravidla, podle kterých je společnost organizovaná. Nikdo jiný. Tyto právní formule, protože musí postihnout daný problém v jeho obecnosti, jsou velmi komplikované, a ne vždy přesné. Ke každému zákonu je tedy napsána i výkladová vyhláška, tedy co se tím zákonem vlastně míní a jak se má v praxi používat. Lidé se těmito zákony musí řídit, ačkoli do toho reálně nemají co mluvit. A protože zákony připravují členové politických stran, jsou to právě ti, kteří znají i mezery v něm, které potom mohou eventuálně využít ve svůj vlastní prospěch nebo prospěch svých přátel. Je to tedy střet zájmů v samém principu demokracie – viz korunové dluhopisy, dotace na alternativní energie nebo dotace obecně atd. S jistou nadsázkou by se dalo mluvit i o demokratické diktatuře.
Demokracie v současné době evidentně naráží na své limity. "Poctivým lidem demokracie svazuje ruce, zatím co darebákům otevírá nekonečné možnosti", říkal z vlastní zkušenosti president Václav Havel. Demokracie tedy ani zdaleka není ideální a spravedlivý společenský systém. Po posledních amerických volbách panuje v mnoha lidech – a nejen ve Spojených Státech – blbá nálada a obavy z budoucnosti. Donald Trump, který stanul v čele státu, zrovna neoplývá politickou moudrostí a diplomatickým myšlením a ostatně ani ctnostmi, které tradičně k úřadu amerického presidenta patří. Po pravdě řečeno, chová se jako samolibý hulvát, veřejně lže a nevybíravými slovy pomlouvá každého, kdo se mu postaví do cesty. Je pohotový ve svalování viny na druhé a sám sebe vychvaluje za každou hloupost. Svým chováním a jednáním ztrácí na důvěryhodnosti stejně jako Spojené státy ztrácí prestiž na světové scéně. Na řadě filmových i jiných dokumentech je prokázáno, že Donald Trump je sebestředný prospěchář, a vůbec je obdařen vlastnostmi, které člověka zrovna nešlechtí. Podívejte se třeba na filmový dokument "You have been Trumped".
Asi mnoho obyčejných lidí, ale i filosofů, politiků, ekonomů i jiných expertů se shodne na tom, že dosavadní byrokratická správa dnešního globálního světa, i když založená na demokratických principech, nefunguje, a že nastal čas změny. A to nejen ve spojených Státech, ale i v Evropské unii či jinde ve světě. Narůstající nespokojenost lidí otevírá prostor nejen všem euroskeptikům, nacionalistům, populistům, a brexitářům, ale i všem těm, kteří chtějí z nastalé komplikované situace osobně těžit, ať už finančně či mocensky. Je tu až příliš mnoho varovných signálů indikujících složité ekonomické, environmentální i morální problémy, které nikdo neřeší. Na druhou stranu ti, kteří volají po radikální změně, ji nedovedou prakticky definovat.
Nutno však také říct, že mnoho lidí naopak vidí v Donaldu Trumpovi spasitele, který by mohl, na rozdíl od demokratů, svou nekompromisností a tvrdostí realizovat změny, po kterých Amerika volá. Američané doufají v návrat výsadního postavení ve světě. Doufají, že Trump rozbije dosavadní mocenský establishment a znovu vzkřísí americký sen. Avšak hesla jako „America first“, „America will be great again“ až moc nápadně připomínají ono „Deutchland, Deutchland uber alles“. Takováto propaganda se obrací nikoli ke zdravému lidskému rozumu, ani k vůdčím osobnostem společnosti, ale útočí na city těch, pro které nezbylo v současných politických a hospodářských koncepcích místo. Nesnaží se nikoho inspirovat, (což je pravý smysl hesla), ale mocní se snaží pomocí hesel ovládat masy. Obávám se, že míra nespokojenosti (převážně těch nevzdělaných) a následná polarizace společnosti dosahuje nebezpečných hodnot. Nepodceňoval bych zvláště nacionalistické tendence, které na nás z mnoha míst dnes doléhají, a to nejen ze Spojených Států nebo Velké Británie. Nic dobrého nevěští. Německý vůdce v třicátých letech dvacátého století také představoval naději pro milióny lidí, jejichž lidská důstojnost byla pošlapána. Také neapeloval na lidský rozum, ale na city těch, kteří chtěli změnu. Tenkrát prohlásil „…dejte mi deset let a Německo nepoznáte“. Lidé uvěřili jeho slibům a pak – po deseti letech – Německo bohužel nepoznali. Jak moc sem zapadá i Vladimír Putin, který se všemožně snaží přivést Rusko k jeho bývalému mocenskému postavení ve světě.
Základní podmínkou demokracie jsou spravedlnost a pravda. Smyslem pravdy a pravdivých zpráv je ubezpečit veřejnost, že je vše v pořádku, že nikomu nehrozí žádné nebezpečí. V poslední době se však objevily – a ne náhodou - tzv. falešné zprávy - "fake news". Nemají za úkol informovat ani pobavit. Na první pohled vypadají věrohodně, avšak jejich smyslem je spíše vyvolat paniku, strach nebo nenávist. Neútočí na rozum, ale na city. Pokud k tomu přidáte zdání odbornosti nebo vědeckosti, devalvaci jiného názoru a diskreditaci faktů nebo informačních zdrojů, skandální jednání a posilování emocionálních reakcí, máte tu učebnicový příklad manipulace společnosti. Využili toho jak Britové v referendu, tak i Trump ve volební kampani na úřad presidenta. Lidé, kteří podobné praktiky používají, až moc dobře vědí, že atmosféra obecného strachu přerůstající v paniku umožňuje snadnou manipulaci veřejného mínění, a že stejně tak je snadné i ovládat společnost. A o to jim jde.
Pokud se podíváme na to, jací lidé se na základě demokratických principů v poslední době dostali nebo se snaží dostat k moci, demokracie se ocitá ve vážné krizi. Vlády demokratických zemí nejsou dnes schopné z různých důvodů spravedlivé a efektivní správy státu. Jsou zavaleni rostoucí zodpovědností za bezpečnost, sociální stabilitu a ekonomickou prosperitu, přičemž se snaží vše zvládat tradičními byrokratickými způsoby. Vzrůstající nároky na ně jsou řešeny rostoucím byrokratickým aparátem, přičemž se značně zvyšují finanční náklady na vlastní administrativu. Demokratické státy dnes žijí na dluh. Aby nedocházelo ke korupci, je rozdělování fondů postiženo velkou administrativní zátěží a různorodost zájmů pak paralyzuje demokratický rozhodovací systém. Problém EU není v počtu zemí, jazykové, etnické nebo kulturní diversitě ani ve snaze po větší integraci evropských zemí, ale v neschopnosti vlastní administrativní samosprávy. Vlády ztrácejí autoritu a politici respekt.
Jen s velkými rozpaky zde předkládám k úvaze názor, zda té demokracie nemáme v současné době přece jen trochu moc, když ještě před sedmadvaceti lety jsme neměli demokracii vůbec žádnou. Ptám se, zda nejdeme od zdi ke zdi a zda se nesnažíme předávat zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a jednání státním úředníkům i tam, kde to není třeba. Zda by nebylo přece jen lepší poněkud zjednodušit správu země a dát daleko větší prostor zdravému selskému rozumu a etickému postoji. Zda nepřenechat více zodpovědnosti lidem samotným a věřit v jejich mravnost. Musíme opravdu z obavy ze zneužití pravomoci jedinců regulovat zákonem snad úplně všechno? Musíme opravdu mít zákon na každou pitomost? Není tohle přece jenom poněkud falešná demokracie? Neměli bychom dávat větší důraz na mravnost a lidskou důstojnost spíše než na literu zákona? Neměli bychom ve školách klást větší důraz na etické principy, než na výuku znalostí?
"Nebát se a nekrást". To je demokracie, které rozumím a která v době falešných zpráv, Donalda Trumpa, Miloše Zemana, brexitářů, populistů, nacionalistů, mafiánů, euroskeptiků a všem jim podobným, je v dnešní době moc potřeba. Jsem si jistý, že strach z muslimů, teroristů, islámského státu, globálního oteplování a čehokoliv jiného vede svět do záhuby, protože strach je to, o co mocným i teroristům jde. Globální i lokální problémy, kterých máme opravdu mnoho, je třeba řešit a ne se jich bát. Odvaha a sebedůvěra je to, na čem demokracie stojí. Demokracie samotná bez toho, aby za ní stáli mravní, odvážní a poctiví lidé, nezaručuje vůbec nic a ani nic neřeší.