Průmysl nám chce vymazat Černobyl a jeho oběti z paměti. Teprve když se mu podaří dosáhnout toho, že zapomeneme na děsivý rozsah černobylské tragédie, má šanci prosadit stavbu dalších jaderných elektráren. Vedle public relations agentur, jejichž úkolem je proměnit naše názory podle zadání a za peníze klienta, se popíráním Černobylu provinila i Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Ta dokonce úmyslně vypustila velkou mezinárodní lež o tom, že počet obětí nepřesáhne čtyři tisíce osob. Jaderný průmysl, který si neumí poradit s vlastními problémy, se tak snaží aspoň proměnit svůj obraz. Vychází přitom z poznání, že rozhodující není realita, ale to, jak ji vnímáme.
Minulý týden proběhla v Bratislavě konference o energetické politice Evropské unie. V panelu vystoupili po sobě evropský komisař pro energetiku Andris Peibalgs a slovenský ministr hospodářství Ľubomír Jahnátek. Mluvili jako každý z jiného světa a já si znovu uvědomil, jaké kosmické vzdálenosti od sebe dělí západní část Evropské unie a její nové členské státy. Je to vidět na vnímání civilizační zodpovědnosti, mezilidské tolerance, politické kultury nebo právě v oblasti energetiky a ochrany klimatu. A už poněkolikáté se mne zmocnila tíseň: jak strašně my táhneme Evropu ke dnu!
Ptala se mne nedávno Jana Klusáková, proč mluvím o naší planetě v epoše klimatických změn jako o planetárním Titaniku. To přirovnání jsem použil, když jsem měl před týdnem shrnout do jedné věty, co očekávám od své nové práce pro Greenpeace International v Amsterdamu: už v nejbližších letech se rozhodne, jestli se podaří včas změnit kurs našeho planetárního Titaniku – a já tomu chci, i kvůli svým dětem, maximálně pomoci.