Nejlepší dovolená je v Líbii.



Lidé respektují autority, mají úctu k lékařům. Z velkých firem a bank už mne několikrát žádali o přednášku na téma: jak čelit managerskému stresu a zůstat zdravý. „To k Vám ani nemusím jezdit, poradím na dálku, jděte od toho, takhle už dál žít nemůžete“, odpověděl jsem. Většina lidí teď řeší dovolenou, zoufale se snaží uniknout celoročnímu stresu, dny volna si chce co nejvíc užít. „Potřebovali bychom jednoduše takový recept na správný život“, napsali mi z redakce. Zní to jako parafráze písničky Jarka Nohavici: „Pane doktore, vy všechno víte, vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy nás zachráníte…“.

Jednoduchý recept na správný život nemám. Problémy současného světa se snažím vnímat v souvislostech. Náš život je stále rychlejší a stále více stresující. Stoupá tlak na výkon, na výrobu, na spotřebu. Chceme a máme stále víc. Přesto nejsme ani zdravější ani spokojenější Řešením má být dovolená. Nejlépe exotická, plná nevšedních zážitků. Rozhodování o tom kde a jak ji prožijeme je ale čím dál obtížnější. Krym obsadil Putin. Nádherné řecké ostrovy Kos a Lesbos zaplavili imigranti. Lépe na tom není ani pobřeží Itálie a jižní Francie. Běženci táboří před Buckinghamským palácem. V Tunisu postřílel atentátník 37 turistů přímo na pláži. Maďarsko zvažuje zastavit vlnu imigrantů stavbou čtyřmetrového plotu. Imigranti už dokonce padají i z nebes. Na střeše londýnského domu bylo nalezené tělo člověka, který se skrytý v podvozku letadla pokoušel uprchnout z Afriky. Politici se hádají, zda budou země EU přijímat imigranty dobrovolně nebo podle kvót. Hledají způsob, jak odlišit ty, které žene hlad, od těch, které žene nenávist. Země se rozdělily na chudé země Jihu, v nichž nikdo žít nechce a bohaté země Severu, které nikoho nechtějí přijmout. Ani ploty ani kvóty nepomohou. Problém imigrantské vlny nemá v současném společenském systému řešení.

Jestliže se nám podaří najít odpověď na otázku kam, vyvstává otázka jak. Do letadla se bojíme nasednout v hrůze, zda v pilotní kabině nesedí psychopat se sebevražednými úmysly, na vedlejším sedadle únosce nebo zda se letadlo nestane terčem zbloudilé rakety nad Ukrajinou. Lepší to není ani po silnici. Na dovolenou k moři míří tisíce lidí. Všichni tam chtějí být co nejdřív. Výsledkem jsou nekonečné zácpy na dálnicích, popojíždění krokem, smog a další stres. Ke všemu čím dál dražší benzín. Jeho zásoby se rychle tenčí. Narůstající napětí a konflikty na Blízkém východě nejsou ničím jiným než bojem o klíčová světová naleziště a rafinerie ropy. Pokud se jich zmocní teroristé, západní ekonomika se zhroutí. Ani vodík ani etanol z rostlin nemohou nahradit ropu v takové míře, aby umožňovaly pokračování v dosavadním způsobu života. Hledání vnějšího nepřítele v islámu je snahou odvést pozornost. Navíc hrozí eskalací zničujícího globálního válečného konfliktu. Problém docházejících zdrojů energie nemá v současném společenském systému řešení.

Jestliže se dostaneme na vysněné místo dovolené, často nás čeká zklamání. Pláže jsou přeplněné vystresovanými turisty, z reproduktorů duní disko, moře je plné plastových a chemických odpadů. Stres průmyslu a spotřeby, ze kterého jsem utekli, nahradil stres průmyslu turistického. Otrávili jsme vzduch, vodu, půdu, mezilidské vztahy. Utíkáme před tím, co jsme způsobili, sami před sebou. Už není kam. Problém devastace životního prostředí nemá v současném společenském systému řešení.

„Jestliže nemá problém řešení v rámci stávajícího systému, přestává být problémem a stává se systémovou vadou. Celý systém se pod jeho vahou hroutí“, píše Francis Fukuyama v knize Konec dějin. Právě takovou situaci prožíváme. Dosavadní způsob fungování vyspělé západní civilizace je neudržitelný. Budeme- li na něm lpět, nebo se necháme strhnout psychopaty k vnější agresi, můžeme skončit s ním. Máme ale také jedinečnou příležitost být tvůrci systému nového. S manželkou jsme si před časem povídali, kam bychom se chtěli podívat. Padlo jméno Libye. Malá dceruška se zeptala, co je to za zemi. Řekl jsem jí, že Líbie je země, kde se lidem líbí. Její obyvatelé jsou přátelští a pohostinní. V uprchlících nevidí nebezpečné teroristy, ale především vyhladovělé, zoufalé lidi. Nestavějí proti nim ploty, neboť vědí, že by se tak sami uzavřeli do koncentračních táborů. Chovají se ohleduplně k sobě i k životnímu prostředí. Věnuji se práci, která přináší potěšení jim a prospěch ostatním. Rádi poznávají cizí země, ale nepotřebují utíkat před stresem na exotické dovolené. Líbii totiž nacházejí v sobě a tvoří ji ve svém okolí.

Psáno pro týdeník Dotyk, Tablet Media