Zamyšlení přítele, filosofa, publicisty a pravdě věřícího, Jana Konfršta

Zamýšlím se nad tím, zda se i já svým pohledem na současné dění kolem nás, ve spojitosti s Covidem, nepodílím nepřiměřenou měrou na rozdělování společnosti. Zda jsem se ve svém minulém textu nedotkl skupiny obyvatel, s níž mě pojí historicky hluboké citové pouto. Zda nebudu považován za nesoudného člověka, srovnávajícího dění kolem Covidu s traumatickými zkušenostmi Židů v první polovině minulého století. Pamatuji si, jaká byla reakce židovské obce, jak rázně se před rokem ohradila proti takovémuto přirovnávání. A tak se zamýšlím nad sebou, zda jsem se nedopustil z jejich pohledu stejného hříchu. „Jak si může někdo něco takového dovolit. Srovnávat naše tehdejší utrpení se současným životem v demokratické zemi. Vždyť nám tehdy šlo o život.“ Rozumím, a přesto – dovolím si oponovat. Možná předjímám něco, co se nestane, ale pokud mi bude vytýkáno, že znehodnocuji památku milionů obětí zvrhlé představy o nadřazenosti jedné lidské rasy, hájím se už teď. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že to, co se odehrává teď, a nikoli jen v naší zemi, se dotýká samé podstaty existence lidstva stejně jako tehdy. Podstaty ŽIVOTA. Myslím, že si málo uvědomujeme, do jaké míry jde o život teď i nám. Teď, v současných přítomných okamžicích. Vždyť život v prohlubující se nesvobodě přestává být ŽIVOTEM hodným hloubky významu tohoto slova.

Mám za to, že za vznešenými slovy ve snaze o zachování zdraví je skryta snaha okleštit práva člověka na plnohodnotný život. Že je na nás, obyvatelích této planety, uplatňován prastarý princip pomalu vařené žáby. Pomalu, aby z hrnce nevyskočila, aby si na narůstající teplotu jen pomalu zvykala a nechala se uvařit. Pomalu, krok za krokem, je nám vnucována představa, že se pod vedením moudrých vše vyvíjí dobře, ještě je to snesitelné. Ještě máme možnost se venku procházet, a dokonce ne sami, ještě si můžeme dojít na nákup, ještě … Ale, všeho do času? Vždyť již jsou skupiny lidí (profesně zaměřených), které musely očkování proti Covidu podstoupit pod hrozbou ztráty zaměstnání. A úvahy o plošném očkování pomalu ale jistě nabývají na realitě (Itálie). A co záměr vícepremiéra Thomase Strobla spolkové země Badensko – Würtemberska zavést lockdown pro neočkované? (ČTK, 29. 8. 2021). Přirozená reakce politika odpovědného za zdraví již očkovaných, těch uvědomělých, tedy za obecné blaho? Navrhovaný zákaz vstupu např. do restaurace BEZ OHLEDU na to, prokáže-li se dotyčný negativním testem na koronavirus, jen dokresluje, jakými cestami se ubírají myšlenky jmenovaného. Předzvěst táborů pro nepřizpůsobivé? V záloze s dodatkem – návrat nežádoucí? Ani tato zpráva nestojí za pozastavení? Ale jen prosím pomalu, jen nevyděsit. Vždyť jde jen o úvahy, ještě není tak zle.

Židé v Německu třicátých let prožívali principy téhož, co zažíváme my teď. Nepřipuštění odlišnosti. Jen ODLIŠNOSTI. A nezáleží na tom, čeho se týká. Zda tehdy rasy, či nyní volby životního postoje, jehož součástí je dlouhodobá péče o vlastní zdraví. Přesvědčení, že očkování proti Covidu je jen zástěrkou snahy mocných o ovládnutí naší mysli.Ten movitější, a hlavně předvídavější Žid měl ve třicátých letech ještě možnost vykoupit se a vystěhovat se ze země, v níž mu už nebylo dovoleno svobodně se i jen nadechnout. Ale my se nemáme kam vystěhovat! Globalizace světa vykonala své i ve spojení s Covidem. A tak se utíkáme sami před sebou, snažíme se přehlušit hlas svědomí a vzdalujeme se od sebe navzájem. Ve stále více rozdělované společnosti ubývá příležitostí dopřát si prostor pro vyslechnutí se navzájem. Přitom víme, jak životadárným je respekt k odlišnému názoru na věc a že opak je zárodkem konfliktu. Ve vyhrocené podobě zdrojem domácího násilí v rodině, nevraživosti mezi skupinami lidí egoisticky prosazujících jen to své a v krajní podobě pozadím válek o území, nerostné zdroje…

Stojíme na rozcestí a jako onen pohádkový princ před rozhodnutím, jakou cestou se vydat dál. Která z nich ho (nás) dovede ke studánce s živou vodou. Ta první přímo láká. Vypadá na první pohled snadněji, ale není vidět dál než do první zákruty cesty. Ta druhá… no, zdá se, že neslibuje procházku růžovým sadem. Jak se rozhodneme? Moudrost, uložená v příslovích, praví, že s obojím máme zkušenost. Na tu první cestu se vydávají ti, o nichž se vypráví „Co lidé rádi slyší, tomu snadno věří“, a na tu druhou ti, kteří ví, že v životě toho zadarmo bývá vskutku pramálo a už si ověřili, že „Překážky a protivenství jsou proto, aby se zdolávaly“, a jen takové ovoce chutná opravdu sladce, nezanechá po čase na jazyku hořkou pachuť.

Jakou cestou se vydáme? Jakou ty… a ty…?

Jan Konfršt, 31. srpna 2021

Jan Konfršt (1944), filosof, autor deseti knih a audioknih s duchovní tematikou, z nichž první, vydaná v roce 2003, nese název Život v našich dlaních. Dvě prozatím poslední jsou Co když to bylo tak… Přemýšlejme, vydaná v roce 2013, a román Poutník, vydaný v roce 2020.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Konfr%C5%A1t
http://www.povidanisjanem.cz/