Můj nejstarší syn miluje Chelsea. Jeho malá dcera ze sebe sype sestavu mužstva jako když bičem mrská a jméno klubu nosí i jejich kočka. Beru to jako jistý druh rodinného folkoru.


Tuhle jsem se po delší době díval na fotbal. Anglická Chelsea s Petrem Čechem v brance hrála v Žilině. Anglické noviny prý po zápase napsaly, že horší než zápas sám, bylo najít tohle město vůbec na mapě... Díval jsem se na fotbal, což často nedělám. A viděl jsem krasobruslení na trávě a něco jako Star Dance. Tanec hvězd mezi dvěma brankami. Nejlepší slovenští fotbalisté hráli, jakoby dávali soupeřům vždy bezpečného fóra, přednost v přístupu k míči, upocenost proti samozřejmé eleganci. Tím nechci slovenské mužstvo zesměšňovat. Hráli, na co měli. Když si člověk uvědomí, že přehráli nejlepší české mužstvo, vyjeví se realita českého fotbalu. Na druhé straně také realita světového fotbalu. Ruské miliardy dokázaly naučit londýnské fandy řvát na stadionu Kakalinku. Za obrovské peníze, které přitekly do Anglie ze Sibiře, nakoupil majitel Chelsea Abramovič hodně nejlepších hráčů z celého světa. Kdo maže, ten jede. Jasná matika. Ale málo platné, vidět ty chlapy, jak umějí své řemeslo, byla radost. A řemeslo má samozřejmě zlaté dno. Jen bylo člověku líto, že v Česku už skoro nezbyly nejen zlaté ručičky, ale bohužel ani zlaté nožičky...

(Psáno pro www.brejle.net)