Jako kluk jsem miloval knížky a v určitém pokročilém věku dětství hlavně ty, kterým se tehdy říkalo ještě bez zábran děsně dlouze vědecko-fantastické.


Moc mě v dospělosti potěšilo, že jsem se ocitl v encyklopedii autorů sci-fi, i když s románem Pravdě do očí, který jsem ale vůbec jako sci-fi nepsal.

Vědecko-fantastická literatura byla jakási nadstavba ábíčka (ABC mladých techniků a přírodovědců). Neuvěřitelné se tam ve snění o nádherně se otevírajícím budoucím stávalo aspoň v prognózách a snech skutkem.

Sny a prognózy ale pokrok neuspěchaly. Kde jsme podle autorů sci-fi už dneska měli být? Přinejmenším na Marsu, na Měsíci už stálá stanice, kosmické koráby měly brázdit vesmír a osídlení dna oceánů mělo být na spadnutí...

Když jsem v přímém přenosu při přerušeném vyučování slyšel pípání prvního sovětského sputniku, bylo mi jasné, že něco krásného začíná. Když o několik let později bylo vyučování přerušeno zprávou, že po pejskovi Limončikovi vyletěl do vesmíru první člověk, věděl jsem, že je vyhráno. Život mi otevřel dveře do vesmíru. Do snů o velkém krásném smysluplném životě lidstva.
Když dneska otevřu noviny a všude čtu „pravdu o prvním člověku ve vesmíru“ , nezbývá mi, než pokrčit rameny. Ten pocit kluka vstávajícího ráno s „vědecko-fantastickými“ romány pod polštářem si nenechám vzít.

Jen přemýšlím... Je Facebook pro mého nejmladšího syna totéž, co pro mě otevřené dveře do vesmíru? Nechybí jeho generaci ten slastný (ano naivní) výhled dodaleka?

Možná jsou moje sny už hodně ohrané. Leží obnošené a zaprášené v zastavárně a v kapse za ně cinká pár drobných... Ale kde jsou nějaké čisté, nové a naivní?

(Psáno pro www.brejle.net)