Při vstávání jsem prošel kolem zrcadla. Něco příšerného. Proč jsem na tu chvíli nezavřel oči? Kde je ten kluk jako proutek? Fakt s tím musím něco dělat...


Jdu nakoupit. Non-stop krámek přes ulici je jako kvelb z předminulého století. Těžce obnošení chlapi z lavičky před krámem si sem od časného rána chodí pro „bílou“ (vodka) a „černýho“ (fernet) a panáčky si schované v dlani odnášejí do čekárny na smrt, místnůstky za krámem. Tam si odfachají kus dalšího dne, aby mohli jít spát.

Paní za pultem řekne svůj Dobrý den tónem „to je dobře, že jste přišel“. Usmívá se. Regály za zády napěchované až ke stropu.

„Co si dáme k snídani?

„Něco dietního,“ řeknu zkroušeně.

Fronta za mnou se s pochopením usměje.

„Bůček light?“ ukáže prodávačka na plátky dobře vyuzeného vepřového obalené v paprice. Udil ho její Jirka se sousedem Frantou. Při uzení se kdysi skamarádili a při něm umřou. Vybrousili svůj bůček k dokonalosti a tvrdnou jim přitom fest játra. Ale je to jejich relax. Tak co... Nic.

„No, tak deset deka...“ vzdávám se. Veřejné mínění ve frontě za mnou pochvalně zamručí. Je to lufťák, ale není blbej. Jeden za druhým se tlačí břichem do lopatek a těší se na svou každodenní dávku.

„Je toho víc, nevadí?“

Skoro čtvrt kila...

„To nechte.“ Fronta mě opět pochválí. Pořád jsem ještě jejich.

„Celej tatínek,“ dodá chlácholivě babička kulička o tři domorodce za mnou na mou adresu.

Rozněžnila mě.

„Co k tomu? Pět chroupáčků?“

Bělounké rohlíky od pekaře z vedlejší vesnice. Jako malované. Dnes opět obzvláštně dobře vypečené! Jedete kolem pekárny na kole a vůně čerstvých chroupáčků vás neomylně nasměruje pro plnou igelitku. Žádný posraný celozrnný...

„Jendo, dneska hraje Béčko. Přijdeš?“

Jsem jejich. Jsem rád jejich. Sice jen víkenďák, ale jednou tu skončím. Každé ráno se budu břichem tlačit na lopatky babiček kuliček a nebude to znamenat sexual harrasment, ale jistotu stvrzenou lidskými tykadly. Tady jsem se narodil a tady jsem jejich.

Nedělní snídaně má vůni mojí vesnice. Bůček light a pár chroupáčků.

Chystám se napsat pokračování Sexíku do Brejlí. Při snídani otevírám naučnou literaturu. Jako první padne oko na ospravedlňující citát: „Labužník, který počítá kalorie, je jako dívka, která při sexu kouká na hodinky.“

No, to ne! To bych nesnesl! Aby se tak při tom dívala na hodinky... Mastný papír letí do koše.
A za oknem rozkvétá jabloň a kostelík stojí už skoro tisíc let.

Stačí jen na pár sekund denně zavřít oči. Nebo to zrcadlo vyhodit. No a co...

Jsem celej tatínek.




(Psáno pro www.brejle.net)