Hotel stojí nejen v Tramtárii hodně peněz. Od dobrovolnice z turistického střediska (viz Veselé Vánočky!) jsem dostal kontakt na paní, co pronajímá pokoje. Zazvonil jsem u dveří v části města, kde poslední domky prolínají nepozorovatelně do lesa. Vyšla ne zrovna vyhublá Tramtárijka. Vrhla se na mě a objala mě tak, že mi málem polámala brýle visící mi na šňůrce. Vlastně štěstí, že není kostnatá a brýle měly, kam se zamáčknout. Když jsem byl jaksi rozpačitý, možná starostí o ty brýle, se smíchem poznamenala, že jsem nějaký stydlín…

Už jsem byl telefonicky avizován a Tramtárijka, říkejme jí třeba Tram, mě táhla do svého velkého přízemního, léta neudržovaného domu. V kuchyňokanceláři mě ze všeho nejdřív táhla ke kompu a ukazovala na několik vytištěných papírů.
Byla na nich obrysová mapa Evropy a ve změti prapodivně pokroucených státečků se marně snažila najít ten můj. Zabodl jsem prst doprostřed papíru. Vítězoslavně si v místě Prahy udělala fixem křížek. A teprve pak mi ukázala pokoj. Když jsem odcházel a ptal se po klíčích, řekla, že je vždycky odemčeno. A když náhodou jede někam na víc dní mimo město, klíče nechává pod plastovou husou na zápraží.
Svatá prostoto…
Pak jsem sedl do svého zapůjčeného fungl nového autíčka a vychutnával si jeho vůni a projížděl tou velikou „vesnicí“, kde jediný starý čtyřpatrový dům trčí nad městem jako poslední řezák na vypleněných dásních. A když jsem zastavil u krajnice a hledal v mapě, v tu ránu někdo ťukal na okno a ptal se, jestli něco nepotřebuji. A když jsem uviděl na obrovské rozloze krásnou přízemní školu, nevydržel jsem, zaparkoval a šel do ní jako kdysi kantor jen vstrčit hlavu… Ale jen jsem udělal krok do dveří, už jakási milá paní u mě. A já že si nepřeji vůbec nic, jen se mi zvenku líbila ta škola, ale to jsem byl na omylu. Táhla mě jako králíka za kožich a už jsem byl v nějaké kanceláři a už mě jakýsi sympaťák protahoval chodbami a vtáhl do jedné ze tříd. Tak děti, tady vidíte pána, co k nám přijel až z Tramtárie. Chtěl jsem se bránit, že tady u nich je přece Tramtárie. Ale marně. Kolem mě se seběhl chumel dětí a sahaly mi na hlavu a na šálu a na svetr a hodil jsem se jim jako ulejvka z výuky zeměpisu. Ano. Jsem, děti, opravdu z Tramtárie, palmy u nás nerostou, ale máme Valacha s gulama a Růžového pantera. Jestli to je nějaký sitcom? No, ono to moc zábavné není… Ale víte, jeden náš komik nedávno řekl: „Na to, jaký hovno umím, se mám jak prase v žitě…“ Tak to u nás v Tramtárii chodí.

Den se po chvíli naklonil k večeru a já byl na pátou pozván svou novou bytnou na vystoupení jejího souboru. Našel jsem dotyčný lokál. Moje bytná v zeleném blýskavém plášti, který se vlnil kolem jejích vydařených bůčků. A kolem mé bytné se vlnila dvacítka dam od třiceti do sedmdesáti, všechny v kostýmech tureckých břišních tanečnic, co krok, to cinkání zlatých penízků na barevných šátcích a kostýmech. A všichni vřelci a vřelkyně dychtivé pohledu nového na nového stydlivého nájemníka z Tramtárie, který překvapivě vypadal civilizovaně, neb po nich blýskal nikoliv zlatými zuby, ale jednookou zrcadlovkou značky Olympus.

Pak přede mnou přistál tác se sushi a začala show Doteky Egypta. A jak jsem byl už zase ospalý díky velkému časovému posunu, začalo se mi v hlavě motat sushi s Egyptem, turecké břišní tanečnice s metrákovou tramtárijskou bytnou, pyšně okérované, vystrkované a v kvílivých melodiích cinkající tramtárijské bůčky a bylo mi jako bych si dal několik panáků. A po každém sólíčku některé z dam výskající povzbuzování jako na gymnastických závodech a to, čemu se říká „team spirit“ ovládlo celý lokál.

Nakonec tanečnice vystoupily se skupinovou orientální břišní spartakiádou a zlaté penízky radostně cinkaly a pupíky se natřásaly a to vše nyní na hudbu písně Já sním o Vánocích bílých.

Foťák narvaný břišními tanečnicemi, ujíždím spát v zádech s vřelým pozváním na zítřejší předvánoční party zahrádkářů…

Jak to vypadalo po mejdanu, kdo odešel s kým, myšleno kdo odnášel stařičkou primabalerínu, jak a s kým odjela moje bytná, která jinak sotva chodí, který ze šamstrů urval to nejkrásnější padesátileté třesoucí se poupě, nemám žádné zprávy. Ale o čem myslíte, že půjde řeč na zítřejším zahrádkářském mejdanu …