Při studiu materiálů k interview s ředitelem Národního divadla jsem narazil na tenhle 143 let starý výrok:
„Dívám se na skutky našich lidí a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“

Nedá mi to, abych nepřenesl tehdy vyřčená slova do časů mého – našeho života. Kolikrát za tenhle rok mě něco takového napadlo?

Jsem v zahraničí. V Tramtárii. Vysvětluji tu, kde naše zemička vlastně leží. Chlubím se, jak je u nás všechno v poho…
Ne, u nás už se hodně let neválčí!
V obchodech je všechno, co tady u vás!
Máme nádhernou Prahu!
Naše děti toho vědí víc, než vaše…

A co dál?
Dívám se na skutky našich lidí – a moje víra v lidstvo? Určitě něco u nás existuje, na co bych v současnosti měl být pyšný… Určitě… Nemohu si vzpomenout…

Prosím, pomozte mi! Jsme hrdý národ… Ale národní obrození je nějak proklatě daleko. Máme být v současnosti na co hrdí? Nejsem nihilista! Poctivě vzpomínám. Který Čech se to letos zapsal do evropské nebo světové historie, abychom na něj a skrze něj snad i trochu na sebe mohli být pyšní? S.O.S. – pomozte mi najít letošní Největší Čechy!

Konečně první nápad. Nějaký ten pan profesor Holý, léky atd. To ´nějaký´ je obrazem mé hlouposti, nikterak snižováním významu toho jistě úžasného pána. Kliknu na Wikipedii. Aha, profesor, RNDr. Antonín Holý, DrSc.,Dr.h.c., český chemik a přírodovědec, objevitel řady antivirotik, objevitel v současné době nejúčinnějšího dostupného léku proti AIDS, autor 60 českých i zahraničních patentů… Měl být snad letos Akademií věd navržen na Nobelovu cenu… Byl navržen? Nevím. Je největším Čechem tohoto roku? Asi ne, všechny údaje jsou k rokům minulým. Ale co to bylo za zprávu, že komise pro udělování Nobelovek je vyšetřována pro podezření z korupce? Copak já vím, co je na tom pravdy?

OK, tak dál. Chtělo by to nějakou ročenku a měsíc po měsíci hledat… Vzpomínám na příběhy obyčejných lidí, kteří hrdinsky překonávali hendykepy, fotky jásající české oštěpařky z olympiády… Na co ještě mám vzpomínat? Na našeho hrdinského pana prezidenta? Ale co to bylo za zprávy, že fandí jakémusi Irovi, který dlouhá léta pracuje proti Evropské unii za peníze ruských tajných služeb? Copak já vím, co je na tom pravdy?

Kdysi mi fantasta Stehlík, bývalý majitel Poldi Kladno, ukázal originál seznamu českých novinářů, uvedených na výplatní listině německé ocelářské lobby najatých na to, aby tehdejší vysoce konkurenční Poldi potopila. Některé z těch jmen vídám dnes s funkcemi současných šéfredaktorů. Copak vím, co na tom bylo pravdy?

Jsme manipulovatelná amorfní hmota? Plastelina, kterou se dá naše hlava vykutálet do podoby krásné bílé koule radaru zdobící naše doposud zanedbané Brdy?

Fakt snad je, že ta oštěpařka své kopí hodila nejdál ze všech. To se snad proboha zmanipulovat nedalo. Nebo že by snad někoho přečůrala kdovíjakým neobjeveným dopingem?

Je to zoufalý pocit! Proboha, dá se věřit aspoň tomu zahozenému kopí?

Všechno ostatní je informační a lehce zmanipulovatelná mlha?

Tak kruci, kdo je ten český opravdový člověk?

Obrozenec český - inkoust Jan Neruda tehdy v souvislosti s téměř čtyřicetiletou sbírkou na Národní divadlo napsal:
„Stal se ze mě výběrčí a účetní. Dveře v naší redakci se netrhnou. Nemám čas napsat svůj fejeton, jen zapisuju dary. Deputace květinářek z Ovocného trhu – deset zlatých. Venkovan od Českého Brodu, děda jak pořízek, poslal ho představený zcela malé, chudičké obce – snad ani na mapě není, a vysype z měchuřinky čtyřicet zlatých, každou bankovku ve zvláštním papíru zabalenou. Drotár: podává mi čtyrák. Beru, zapisuju a třese se mi ruka… Pradlena. Právě odevzdala dílo, obdržela mzdu, a obětuje ji celou. Dělník – chtěl si uložit do spořitelny tři zlaté na zlé časy, a přinesl je na Národní. Strávníci z pražského chudobince, jeden slepý, druhý o berlích ho vede. Zřekli se nedělního oběda… Ani jeden pan domácí, ani jedna vystrojená panička. Samí chudáci. Dívám se na jejich skutky a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“

Není to náhoda, že i já jsem letos slyšel jen ryzí velké příběhy, týkající se ´nevelkých´ lidí. Moc mě potěšil kamarád a Nerudův současný kolega, který, ačkoliv má tolik témat z velkého světa ekonomiky, nástrojů současné moci a vysoké politiky, začíná psát knihu o pečovatelkách.

U nás na vesnici jsem vídal paní. Už špatně chodila, tak aspoň na kole rozvážela kastrůlky s jídlem pro stařečky. A pečovatelů v mnoha podobách skutečných dobrovolníků existují tisíce. Z výšky provařených mediálních „ksichtů“ nejsou vidět… Nikdo je nesponzoruje, nikdo nemasíruje jejich vystřelující bolesti a ať mají formu či ne, neztrácejí motivaci.

Myslím na kluky fotbalistické, co se kopou za uši a zase mi zní v hlavě ta jednou už citovaná hláška oblíbeného baviče: Na to hovno, co umím, se mám jako prase v žitě…

Sbírám zvonky. Ty opravdové ze zvonoviny. Mám je zavěšené nad tělesem ústředního topení. Jednou jsem si všiml, že se stoupajícím teplem lehoučce houpou. Dokonce i ty dost velké. Houpou se - ale nikdy ne tak, aby zazvonily.

Jestliže Neruda pod úhlem sbírky na Národní divadlo viděl víru v lidstvo tam, já zatím zůstanu u těch zvonků. Pořád jsme schopni zvonit do tiché noci. Pořád to v nás je. Rozhoupáme sami sebe ke skutkům, aby víra v nás samé vstala z hrobu?

Tichá noc, svatá noc…