Prošel jsem se po zahradě. Vyrazilo tam ze země něco krásně zeleného! Něco zajímavě zabarveného mi zatřepetalo křídly nad hlavou a zmizelo ve větvích nějakého keře. Nic z toho neumím pojmenovat. Můj táta to uměl. Já umím jen pouštět kohoutkem vodu, klikat myší a na netu se podívat na fotku Kozích hřbetů.


Občas prosákne do médií zpráva , ze které běhá mráz po zádech. Vypadá to jako velké globální spiknutí. Vypadá to jako konspirace jakéhosi Centrálního mozku lidstva, velká mediální masáž největší mediální agentury na světě. Někdo přichystal dobrou kampaň, předkreslil storyboard. Někdo to dobře naplánoval a poskládal, abychom mysleli, že v takovém světě modrých krav a sněhobílých ubrusů, ze kterých pustily všechny člověčí skvrny, opravdu plnohodnotně žijem, jako bychom si užívali svobody. Ale není tomu tak.

Věčný Velký manipulátor nás trpělivě provází světem šalby, tahá za neviditelné šňůrky, snímá nás kamerami, odposlouchává satelity a jeho všemocné boží oko nad námi, na rozdíl od pozhasínaného věčného světla, non stop bdí.

Když jsem byl malý, říkal nám pan farář, že Bůh je všudypřítomný. A když jsem se zeptal, jestli je se mnou i na záchodě, farář mi zle vyčinil. Všudypřítomný věčný Velký manipulátor nám na Zem posílá bulvární noviny, ptačí chřipku a AIDS a Velkého Bratra (Big Brother) a sám se svědomitě řídí osvědčeným heslem páně Plzáka: Zatloukat, zatloukat, zatloukat...

Asi si ťukáte na čelo a říkáte si, že jsem v poslední době viděl moc thrillerů a trpím stihomamem. Ale ono se mi to tak v hlavě nezávisle na mně poskládává: Co to v té hlavě mám? Včelín. (Jak říkal komik Josef Dvořák.)


Kdysi jsem si tyhle kousky Čáryfuků dokonce sepisoval: Prezidenta Bushe, jak natáčí v Americe ve studiu dojemnou scénu servírování krocana, aby to vypadalo jako že mezi bojovníky v Iráku, televizní šoty bojujících, o nichž se potom dozvídáme, že si je zpravodaj nainscenoval za sto dolarů, interview s bývalým představitelem CIA, který na otázku amerického dokumentaristy, „jak je možné, že CIA financovala disidenské hnutí v Čechách, přestože věděla, že je manipulováno z KGB” s úsměvem odpověděl: “Would you give up such an oportunity?" (“A vy byste takovou příležitost vzdal?”)

A kromě toho mi v hlavě neustále naskakují další a další okna (Windows) se “zavražděným studentem” v památném listopadovém průvodu v čele s provokatérem STB, jiné okno s Viktorem a Harvardskými fondy, s pohodovým útěkem Krejčíře, s Doležalovými pěti českými na stole, s kapříky za góly v kapse, jistý Kubice, který přijde s odhalením v dokonalém timmingu, podnikatel Starka, který cestuje po světě a vrací se vždy do Příbrami, ale ihned po nástupu nového ministra vnitra je za pozornosti náhodou přítomných televizních kamer exemplárně připlácnutý na asfalt, aby byl po čase s omluvami z vazby propuštěn, Ivánek ze Žižkova, který v telefonu dobře ví, že (omlouvám se, cituji) “mrdá vždycky největší pes”, pánové Kadlec ( BIS, ČESMAD nebo co všechno vlastně) s panem Pitrem v družném kamarádském hovoru v zapadlé kavárně, kmotři Mrázkové, jejich “Íčka” a všichni ti náhodou přeběhlíci odtud a tamhle…

Jsem kulička v obrovské ruletě a roztáčejí ji nejrůznější apoštolové. Já obíhám po jimi určené stále stejné dráze a pro samé obíhání zapomínám jména kytek, stromů, ptáků, zapomínám co uměl můj táta a pouštím jen vodu z kohoutků, klikám na myš a dívám se na displeji na Kozí hřbety.

Žijeme v přecezeném světě. Někdo ho za nás naaranžoval tak, abychom se mohli opájet svobodou. Jsme vděční za demokracii, která po dlouhých letech přišla, můžeme jet kdy chceme a máme-li na to, kam chceme... Můžeme v hospodách hlasitě nadávat na poměry a na ty blby, kteří přes své vlastní plné kapsy neviděli na svět kolem a teď objevili slovo krize a naříkají, že jsme přestali růst do nebes.

Kolem nás hučí informační dálnice a informační šum se mění v informační fičák. K čemu jsou informace, když mají hodnotu těch o novém poprsí jakéhosi povedeného ramínka na šaty?

Nemáte někdy chuť vědět, kdo drží v rukou ten cedník, přes který do systému nalévá fakta reality světa? Do krajáče pod cedníkem proudem z vemene té dojné krávy crčí všednodenní reality show. A my – dav - stojíme špalíry, tleskáme a máváme mávátky…

Možná, že někdo někde v jakémsi bunkru pod horami dodnes pitvá zeleného mužíčka ze sestřeleného létajícího talíře, možná někdo má v trezoru rozkaz Pal pro nový křižník Aurora, možná opravdu v sejfu jistého arabského šejka leží dobře pozamykaný objev motoru jezdícího na vodu, jak mi o tom vyprávěli v Japonsku šikmoocí Inženýři.

Nic není jisté, a možná, jak zašeptal onen rabín na smrtelné posteli, všechno je jinak. Ale člověk odjakživa hledá pevnou půdu pod nohama. Jistoty, ze kterých ulítáváme, abychom se k nim vraceli. Bez jistot by nebylo úletů. Hledám toho borce s cedníkem, toho eskamotéra, co mění realitu na reality show. Toho inkvizitora, toho cenzora! Toho největšího z velkých!

Hledám ty jistoty. Kam jsme dali encyklopedie po dětech? Zelené, co raší, je… sněženka. Ten ptáček? Střízlík! Ten keř?

Kdysi při vojenské přípravě na fakultě jsme museli zařvat: „Velím si sám! Vojíne Krůto, k zemi!“ Vlastně jo. Chtěl bych si velet sám. Cedit si sám realitu přes ten trochu otlučený cedník po mamince. Vtloukat si do hlavy někým cizím a neznámým přecezený svět?

Dneska večer si pustím jen jedny zprávy…