Zakažte volný čas! Kdo se učí, nezlobí! Začátkem nového pololetí jsme přeorganizovali našim dětem volný čas na další půl rok. Vybírali jsme oddíly, kroužky, kurzy. Hodně dětí má plný celý týden. Obětavé maminky (babičky, tatínkové, dědečkové) poletují s ratolestmi celá odpoledne jako penězi a trpělivostí vyzbrojený doprovod.
Stávám tam s nimi, všichni s hlavou obtěžkanou starostmi, jak naše děti připravit na onen, v jednom z předchozích článků zmíněný a v budoucnu jistě nezbytný Harvard…


Neměli bychom ale hledat kroužek, kde si naše děti „jen tak“ hrají? Hrací kroužky jsem nikde nenašel. Všude se ženeme za výsledky. Vedoucí a trenéři jsou odměňováni za dosažený pokrok (náskok jedněch oproti méně chápavým), za vítězství (porážky těch druhých). Jen sporadicky se najdou vyvolení, kteří jako měřítko svého pedagogického úspěchu berou hloubku kvalitně připraveného dětského prožitku, zažití a pochopení určitého estetického nebo etického momentu.

V současnosti jsme svědky vzniku továren na dětský svět. Všechno je dokonalé, někdy i esteticky přijatelné, výjimečně i finančně akceptovatelné. Ale je to fabrika, rezervace, něco jako dětský koutek v McDonaldu. Děti ale nemůžeme držet v pestrobarevném umakartovém ghettu. Musíme je připravit i na dělostřelbu informací, stres všedního dne i krásy vlastnoručně připravených svátků na povrchu i uvnitř sebe sama.

Musíme je na život připravit nejen po fyzické stránce, ale hlavně citové! Bodybuilding (péči o postavu) skloňujeme ve všech pádech. O budování duše toho moc neslýcháme. O schopnosti vnímat a připravovat pro jiné čarokrásno už vůbec nic. Co s tím uděláme? Kde postavíme fabriku na čarokrásno otevřenou do všech stran? Nejlíp na zelené louce. Nejlíp pod modrým nebem. Nejlíp na cestě mezi mnou a tebou. Nejlíp teď hned. Ani jeden den našeho života a života našich dětí nemá reparát…

Jenže čarokrásno zdržuje, říká mi lenoch a okoralec ve mně! A šlapu po stokrát vyšlapané cestičce od domu k tramvaji, od tramvaje do jiného domu a hlava šrotuje po tisíckrát promyšlených spojích v zaběhaném rytmu stereotypu. A já se utěšuji, že i stereotyp je mnohdy pozitivní! A pak si jen na moment sednu do kavárny, abych si při kafi sebe užil. A chlap mého věku tam začne bloudit na černých a bílých klávesách. Začne stokrát slyšeným stereotypním tématem, ale za chvíli se utrhne ze řetězu a mimo tento svět, mimo zemskou přitažlivost, doimprovizuje do úžasné země jménem Čarokrásno. Jdu domů a já lenoch a já okoralec jsou tááákhle maličcí. Čarokrásno existuje, jásá člověk ve mně! Zítra postavím ze samé radosti s vnoučetem dvoumetrového sněhuláka. Kdy jsem se vlastně naposled krásně umazal o sníh?

Sbírám recepty na čarokrásno! Nebojte, nezpeněžím je. Za půl roku nevyjdou v kuchařce, ani nový TV pořad s recepty vám je neukradne, dokonce ani v kalendáři Kluků od plotny se neocitne příští leden na vašem stole!

Tyhle naše recepty na čarokrásno se budou posílat jen tichou poštou. Od ucha k uchu…