Měl jsem v posledních měsících velké štěstí. Dělal jsem s lidmi, kterých si vážím, na docela velké společné práci. Poslední den minulého měsíce šla ta práce mezi lidi. Premiéra muzikálu Kladivo na čarodějnice. Tenhle zápis v mém blogu je tak trochu ješitník. Tak mi to pro jednou, prosím, odpusťte.





Kladivo na čarodějnice opravdu není kabaret. V prvních pěti představeních zkolabovaly dvě divačky. Přitom na jevišti nic popisně drastického. Síla slova? Síla příběhu? (Asi si vše braly k srdci víc, než pro ně bylo zdrávo. Za chvíli se vrátily do hlediště.)

Vypadá to, že slovo má kupodivu opravdu stále jakousi neuvěřitelnou váhu. A slovo přetvořené v divadlo, které bere za srdce i svými přesahy do současnosti, není opravdu na všech scénách doma.

Odehrávaly se generálky, předpremiéry, premiéra. Ještě hodinu před slavnostní premiérou, kde jeden z diváků získal od sponzora představení diamant v ceně několika desítek tisíc, se na jevišti svařovalo, dekorace dostaly úplně finální povahu zrovna tak na poslední chvíli a programová knížka přijela z knihvazárny hodinu před premiérou... Zkušení říkají, že to je v divadlech normální.

Ty poslední měsíce jsem zažil cosi moc hezkého, i když kořeněného mnoha problémy, mnoha nocemi skoro beze spánku a v jednom případě i zkaženou člověčinou. Ale stovka lidí, najděte v nich jen anděly...

Nádherný pocit ze společného úsilí udělat ze psaných slov divadlo. Dny plné zkoušek, průběžného zdokonalování a vzájemného naslouchání. V běhu zabydlování se v nově zabydlovaném divadle .

Premiéra měla, zdá se, velký úspěch. Dojmy lidí, kteří mně své dojmy sdělili, byly hodně dobré, ale nemusí být vždycky objektivní, taky mi mohli chtít jen udělat radost. Ohlasy kolem divadla jsou ale podobné. Pochopitelně existují i výhrady (herci hůř zpívají, zpěváci hůř hrají, přestavby jsou pomalé atd).

Bulvár už napadl Lukáše Vaculíka, který ztvárňuje postavu inkvizičního soudce. Bereme to jenom jako odvetu za Lukášovo všeobecně známé a šířené mínění o bulvárních médiích...

V našem českém prostředí není nazbyt umělců, kteří zvládnou herecký projev, zpěv i tanec, jak by tomu u muzikálu ideálně být mělo. Jsou ale jednotlivci, kteří silou svého projevu v jedné ze jmenovaných disciplin dokáží překlenout nedostatky v dalších. Takové typy jsou například i Lukáš Vaculík nebo Vláďa Marek z Divadla Na zábradlí. Odehrají představení, že běhá mráz po zádech. A že víc mluví a parlandují, než zpívají? Oni totiž mluví a parlandují dokonale!

Nikdy nezapomenu na scénu po jedné z předpremiér. Vláďa Marek sedí v zákulisí, vyčerpaný k padnutí, nevnímá nikoho kolem. S nitroglycerinem pod jazykem se probouzí ze své role Hrbáče.

Kdysi při natáčení celovečerního filmu podle mého scénáře mi starší paní režisérka při spolupráci nečekaně řekla, že se vsadí, že si příští film už budu i sám režírovat. I když jsem cosi z toho řemesla pochytil, nikdy bych režírovat nemohl. Režisér musí předstírat jistotu, i když ji ve skutečnosti nemá. Musí předstírat, že ví všechno líp, než všichni ostatní. V padesáti lidech na jevišti se nedá donekonečna diskutovat. A režisér musí ty ostatní buď opravdu přesvědčit, nebo je aspoň seřvat tak, že se, mnohdy ke škodě věci, neopováží dále prezentovat své nápady.

Dávka režisérské arogance mi není dána. Nejsvobodnější jsem při psaní...

Každopádně práce s tolika lidmi nabitými energií (nadšení herci, zpěváci i zaměstnanci divadla) byla jedinečnou zážitkovou turistikou na cestě od člověka k člověku. A tak jsem v noci po premiéře nevypíjel v divadelní kavárně, ale psal všem těm nadaným a pilným lidem z jeviště:

Vážení kolegové,
dovolte mi, abych Vám poděkoval za chvíle plné jisker nápadů a naslouchání, za chvíle, kdy se uši kudrnatily vzájemným obohacováním. Jsem vděčný za to, že jsem společně s Vámi mohl dělat hezkou práci...

A za den, za dva jsem dostával milé dopisy s odpověďmi, které určitě nikdy nevymažu. Řeknete si, jen se z toho nepodělej, namyšlenče. Zase jeden blog jako ješitník?

Člověče, pro kterého tohle píšu, dovol mi jednou trochu se chlubit. Víš, já se s těmi všemi vlastně neznám! Nikdy nebyl čas si popovídat! Vlastně se v divadle jen pozdravíme, s chlapáky zalomíme palce, poplácáme po rameně, těm mladým krásným nadaným holkám dám za krásně odvedený dialog pusu na čelo a ony mi splatí úsměvem. Prostě na sebe slyšíme. Prostě se respektujeme. A to je hodně povznášející pocit!

A začaly chodit další maily od diváků a jejich odkazy na linky, kde se o muzikálu píše:
"Bylo to super. Osobně zážitek řadím na úroveň svých letitých srdečních záležitostí Bídníků a Draculy... Texty super, písně krásný..."
"Dojem z představení mrazivě užaslý i kulturně ojedinělý.. gratuluji, gratuluji všem..!"

„Tak jsme upálili čarodějnice . Muzikál to byl vpravdě výtečný. Až na pár maličkostí a na detail, že jsem celou noc měla opakovaně noční můry o upalování, mučení a podobných radostech... Když jsme se vnesli do sálu, byli jsme uchváceni. Nádherně stupňovité hlediště, žádná sedadla jedno hned za druhým. Záruka toho, že bude dobře vidět. Až během představení jsme zjistili, že výhled je vykoupen nepohodlím na příliš krátkých židlích. Ale ty tři hodinky se to vydržet dá...Nechci popisovat celé představení, základní kostru příběhu asi každý zná...Největší umělecký zážitek představovala asi postava kata ve zpodobnění Leška Semelky. Ten chlap prostě ví, co dělá. V určitých fázích příběhu jsem byla doslova ochromena hrůzou, která vyzařovala z celého projevu. Najednou jste věděli, že tohle vážně někdo prožil…" (Všechny citace jsou kráceny!)

Muzikál Kladivo na čarodějnice nese velký morální apel. Vždycky, když jsem slyšel na zkouškách (a teď i při představení) finálovou píseň, vzalo mě to. Samožer? Nene, ne samožer! Všechnyžer!
„Sbohem slunce,/sbohem povětří,/ kdo rád měl,/ snáz se loučí.// Světla lidí,/ zrnka pravdy v kamení/ tu svítí, svítí/ v Božím království.// Sbohem, přátelé,/ sbohem, člověče,/ cos v pravdě žil/ a nekrad,/ zpovídat se budem jenom jednomu./ Kdo víc než Bůh/ a nás zástupy před ním?// Pravdou plát/ není hříšné,/ zemřít s ní jde snáz,/ chce-li Bůh/ soudit přísně,/ ať soudí i nás.// Pravdou plát/ pro budoucí,/ věčně nelze lhát,/ i na vás čeká/ Boží soud,/ tam němí/ budem stát…//

Ten nádherný chlapský hlas, memento zmučeného děkana Lautnera, krásný mnohohlas sboru…

A přece mě něco mrzí. Když jsem při děkovačce vycházel na jeviště a cítil se značně nesvůj, měl jsem se nejdřív poklonit těm lidem jeviště. Jim vděčím za to, že moje slova z inkoustu nádherně ožila. Jim vděčím za to, že jsem se z té historické podívané dozvěděl hodně o sobě i o vás.

A zvoral jsem ještě něco: Při děkovačce jsem nestačil v zákulisí vyplivnout žvýkačku. A z nervozity jsem žvýkal, s odpuštěním, jako vůl...