… ať tě přes ní nemajznu, stávalo nad karetním stolem hand made vyvedeno v hospodě Na Růžku. Stejná varování vysílají do éteru mnozí z nás autorů po dočtení některých recenzí. A jsou tací chlapáci, kteří majznou i bez varování. Někdy se horkým hlavám autorů nedivím. Taky by se tento můj obdeníček dal nazvat O zodpovědnosti dojmologů.



Každý autor i komentátor je rád, když mají jeho články ohlas. V poslední době po uvedení muzikálu Kladivo na čarodějnice jsem se po přečtení několika recenzí zamýšlel nad právem a povinnostmi jejich autorů. Je to tisíckrát ohraná písnička, v historii obehrávaná ze všech úhlů pohledu. Předesílám, že oprávněnost odborné kritiky je mimo diskuzi a toto zamyšlení je jen příspěvkem do diskuze o diskuzi, tématu v Aktuálně.cz momentálně hodně aktuálním.

Autor tohoto blogu byl v mládí sám pisatelem mnoha recenzí a jeho ego, ač si to nechtěl přiznat, jistě nadskakovalo uspokojením nad vědomím vlastní moci. Už tehdy ho ale znepokojovalo vědomí odpovědnosti předkládat svůj nedovzdělaný názor jako něco objektivního. Nevěděl jsem, že právo na vlastní názor si musí člověk hodně odpracovat, odstudovat a zasloužit. A přesto všechno by neměl opomenout, že právo na generalizování je dáno jen skutečným velikánům a vždycky je lepší dodat ono – podle mého názoru…
Je pro tento článeček nepodstatné, kdo byl autorem uveřejněné „imprese“ a jaká je skutečná úroveň muzikálu.

Konkrétní recenzent, jehož není důvod zde jmenovat, mi (autorovi textů 22 hudebních čísel) vytkl s určitou bodrostí „jazyková zaškobrtnutí“. Jako člověka, zabývajícího se češtinou od fakulty po celý život, mě konkretizace oněch zaškobrtnutí pochopitelně zajímala.

Texty se píší převážně na hotovou hudbu a textař v muzikálu, kde píseň nese a popohání často děj vpřed, se ocitá v mnohem složitější roli, než v běžné popině. Snažím se péct dobrý chleba - nemuset se za svou práci stydět ani v článcích, ani v knížkách, ani ve scénářích, ani v muzikálu. Požádal jsem proto autora článku o vysvětlení, co zaškobrtnutími mínil. Odpověděl mi a já jeho mail přetiskuji i se svou odpovědí.

Berte to, prosím, jen jako podnět k zamyšlení nad odpovědností recenzenta, ale i autora díla. Nepředstírám svoji neomylnost a dokonalost. Jsem si vědom určitých slabších míst a kompromisů, pokud o nich nevím, vítám jejich postižení jako zpětnou vazbu. Jde mi o zodpovědnost na obou stranách. Za autorem díla jsou často měsíce urputné práce. Ta se nemusí povést... Kolik odborné erudice si ale vyžaduje hodnotící článek, kdy ruce jsou často rychlejší než hlava nad nimi?


Kopie mailu od pana recenzenta:
Zdravím Vás!

Pro psychické zdraví většinou nečtu komentáře pod svými články, proto reaguji až nyní. Ptal jste se na jazyková škobrtnutí. Rozhodně to nepovažuji za uraženou reakci. Mě samotného by zajímalo, kdyby někdo napsal o mých textech, že jsou místy nevychytané, o jaká místa se jedná. Problém je ten, že někdy člověk musí udělat kompromis, mám s tím své zkušenosti a vím, jak je někdy těžké udělat ústupek.

A teď pár konkrétních věcí. Jestli chcete ale kompletní rozbor všech textů, tak
rovnou říkám, že na to určitě nemám moc času, čili jen několik impresí z
poslechu…

nejít / ne jít - dávat předložky před slova, která ve tvaru spojeném s předložku
dávají smysl, je ošemetné, zvlášť, není-li zde nějaký větší hudební předěl. Může
docela snadno dojít k obrácení významu textu a zmatení posluchače.

soudem usvědčit - řekl bych nelze. Usvědčit musí před soudem důkazy, soud vyřkne rozsudek (potvrdí nebo zprostí), moc výkonná je pak v tuto dobu v rukou světských a vykonává ji kat, což bylo trochu v příběhu nevyřešené, když Boblig (církevní hodnostář - inkvizitor je kněz) nepředával obžalované světské moci (kněžně), ale rovnou je nechal upálit, ale to není problém textaře.

kol šlo všechno zlé - “kol šlo” zní jako klokotání, bylo by to jistě zajímavé v
nějaké zvukomalebné básni, ale proč zde není prosté “kolem”?

inventura - to slovo trochu dobově nesedí, ne? Lépe “přezkoumání” nebo něco podobného, co by samozřejmě vycházelo do hudby… (Ale možná se pletu, jen mě to přišlo prostě příliš moderní).

ať se zas život nadýchá - možná je to překlep, ale rozhodně život nemůže dýchat. Nemá tam být “života”?

lotryně, tortura a další - krásná slova, ale příliš se nepoužívají. Divák je buď
vůbec nepochopí nebo nad nimi bude přemýšlet a uteče mu další text, potažmo děj. Podobně jsem si sám oblíbil slovo “rýna”, které je ještě k tomu nářeční – každý si myslí, že je to nějaký překlep…

Jen pár konkrétních (podle mě) laciných rýmů, kterési vybavím bez prohrabávání se textem:
holčičku / hvězdičku - nejde jen o to, že to od vzdělance, kterým by Lautner měl být, působí hodně dětinsky a jednoduše, ale zároveň je to v refrénu příběhově silné písně, takže si to každý vybaví. Navíc rým tvořený zdrobňováním bude působit vždycky neuměle, jako by křičel: “Tady autor vážně nevěděl, co napsat.” Kočičku, ručičku, babičku, pánvičku… zdrobnit se dá cokoli a působí to opravdu neuměle, pokud nejde o jazykový vtip (viz básně Emanuela Frynty – vřele doporučuji:-).

stát / plát - strašně, ale strašně patetické. Navíc v kombinaci s předchozím
jako celek opravdu špatné.

Kdybych to měl shrnout:
Někdy příliš laciné, jindy příliš komplikované. Zkrátka by to chtělo víc vyvážit
pro běžného konzumenta, mě samotnému se komplikovanost líbila, ale zase v
kontrastu s nevychytanými místy působila trochu divně. Líbila Hodně se mi líbily texty inkvizitora, které měly správnou dávku vulgarity a přišlo mi, že vystihují dobře charakter postavy. Jinak patos k tématu patří, takže s tím asi nešlo nic dělat, přesto si cením každého ďábla nahrazeného ďasem atp…

Pokud byste chtěl něco podrobnějšího, určitě se můžeme domluvit, ale v tuhle chvíli je to už trochu kontraproduktivní - mě to zabere čas a na muzikálu to stejně nic nezmění. Když ale budete potřebovat nějakou konzultaci při psaní nových textů, rád je podrobím své tvrdé kritice.
Podpis autora…


Moje odpověď:
Dobrý večer, pane redaktore!
Já na rozdíl od Vás komentáře pod svými články na Aktuálně.cz, na mém webu i různě jinde, čtu rád. Ono to léčí samolibost.
Řadu let jsem se zabýval i recenzováním, takže jednoduchosti i složitosti tohoto specifika znám docela dobře. A vždycky mě zajímala otázka odpovědnosti recenzenta. Váš článek pochopitelně byl jen velmi letmou „impresí“ a ničím víc být asi ani nechtěl. Nechci ho nazývat dojmologií, ona i takováto povrchnější hodnocení mohou být v pořádku a mají na stránkách médií své místo. Nežádal jsem od vás žádnou podrobnou analýzu, jen mě zajímalo to nadhozené, ale nezdůvodněné ve Vašem článku.

Proberu Vaše výtky:

1. kompromisy:
Textař, který je odsouzen k psaní na hotovou muziku, musí s kompromisy bohužel počítat, protože čeština není pro zpívání až tak benevolentní jazyk jako třeba angličtina. Ale je věcí cti, vzdělání a schopností autora se specifiky češtiny se vyrovnat. Posouzení toho všeho je pochopitelně individuální.

2. Nejít, ne-jít…
„…Respekt vynutit, ne jít k hotovému.“ Obecně máte pravdu. Nevím, jestli jste činil své poznámky, aniž jste si koupil program se všemi texty. V tom případě jste mohl pochopitelně leccos přeslechnout… Oba výrazy „ne jít“ i „nejít“ mají v tomto případě stejný význam, takže jakýkoliv z obou výkladů je možný a ke zmatení nemohlo dojít!

3. „Soudem usvědčit“.
Máte i nemáte pravdu. Normálně pochopitelně důkazy sbírá vyšetřovatel, státní zástupce se pokouší obviněného usvědčit a soudce posoudit jeho vinu. V případě procesu inkvizičního soudce Bobliga (nebyl církevní hodnostář, ale nedostudovaný právník a provozoval v Olomouci hospodu) byly ale v jeho jedné osobě soustředěny prakticky všechny funkce, čekalo se jen na schválení rozsudku (což umělecká licence v libretu přešla).

4. „Kol šlo všechno zlé“ …
Píšete, že to zní jako klokotání. A radíte, že by bylo daleko lepší použít prosté „kolem“. Ale ono tam „kolem“ prostě být nemůže, protože v něm je o jednu slabiku víc než not! Navíc tvar „kol“ odpovídá jazykové vrstvě minulých století, jíž se v náznacích přiblížit bylo pochopitelně mojí snahou.

5. Slovo „inventura“
Příliš moderní Vám mohlo přijít, ale pochází z latinského inventurus a znamená „ten, který má být nalezen“.

6. „…ať se zas života nadýchá“
V programové knížce je skutečně tato korektorská chyba. V představení ji neuslyšíte.

7. Slova lotryně a tortura…
Slovo „lotryně“ je sice archaické, nicméně na první poslech jasné přechýlení slova lotr, které je užívané běžně. Slovo „tortura“ se v představení objevuje pochopitelně vícekrát i v mluveném textu a v souznění s viděným, nemůže být nejasné ani tomu, kdo tento pojem z historie, z literatury nebo aspoň z pouličních nápisů jako Muzeum tortury atd., nezná.

8. Rým holčičku – hvězdičku:
Nevím, zda jste při řeči se svým dítětem někdy nezdrobňoval nebo se k tomu nechystáte. Já nevím, jak Vy, ale já jsem už zažil i několik velkých vzdělanců, kteří se při hovoru se svým potomkem, případně milou dívkou či ženou, snížili klidně i ke zdrobnělinám. Nechci se přirovnávat ke vzdělancům, ale já zdrobněliny v takovýchto případech hojně využívám, dokonce i při hovoru se svým malinkým psem. Vzdělanec děkan Lautner v muzikálu inkriminované verše zpívá v okamžiku, když vzpomíná, jak se malé Zuzany ujal, když ji opuštěnou našel před svými vraty. Zpívá to velice vroucně a se zdrobnělinami, protože má o svou holčičku (která v době konání procesů už zdárně povyrostla a ve skutečnosti byla i jeho milenkou) strach. (Očteného Fryntu v mé knihovně si klidně přečtu po jednapadesáté, díky za doporučení...)

9. Rým „stát/plát“
Opravdu nic moc. Nezval nejsem, ale i u takového velikána vytrhnete z kontextu neobjevné rýmy. A to nepsal na hotovou muziku! Čeština je na dlouhá jednoslabičná slova hodně chudá a vy musíte do tří slabik, z nichž první a poslední musí být kvůli muzice dlouhé, vecpat i potřebný děj. A to je oříšek.

10.Nahradit ďábla ďasem
Jde to v případě, že máte v hudbě jednu notu a nikoliv dvě!

Vážený pane redaktore, neznám Vás a netuším, kolik novinářské, případně literární práce máte za sebou a vůbec se Vás nechci dotknout. Nicméně až budu potřebovat konzultaci, rád přijdu za Vámi pod podmínkou, že Vaše připomínky k mým „jazykovým škobrtnutím“ budou zasvěceně vyargumentované a ne jen onou pouhou ledabylou impresí.
S pozdravem
Jan Krůta