Vycházejí memoáry každé dvacetileté missky. Proč by nemohl zasednout k psaní člověk, jenž seděl u jednoho stolu s hlavami, které po desetiletí řídily náš poválečný svět. Často seděl dokonce v čele těch stolů... Jak se dnes za těmi stoly s odstupem času vidí?

Poslední ukázka z pamětí kdysi ministra skoro všeho a předsedy vlády Lubomíra Štrougala, ze kterých otiskujeme ukázky na portálu www.vanilka.cz . Portál je zaměřený na „starší a pokročilé, kteří ještě neztratili hlavu“. Přetiskujeme 9. pokračování věnované roku 1989.

***


V listopadu 1989 se plenární schůze ÚV zabývala politickou situací v zemi. Bylo to patnáct měsíců po mé abdikaci z funkce předsedy federální vlády a člena předsednictva ÚV KSČ. Přednesený referát byl názorným dokladem, že vedení strany se doslova nevyzná v situaci v zemi, tudíž, že nepředkládá návrhy východisek z hluboké krize, kterou společnost již delší dobu prožívala. Nebylo se co divit, že v diskusi byl vysloven názor, že přednesený referát by neobstál ani na členské schůzi uliční organizace. Nebyl to ani povrchní popis situace, natož pak rozbor příčin narůstající politické krize v zemi. Tomu odpovídala úroveň diskuse několika desítek účastníků zasedání. Bezradnost, nedbalý popis, co se kde děje, ani snaha o poznání příčin hluboké stranické, společenské krize – to byly logické důsledky přednesené zprávy předsednictva ÚV.

Ze začátku jsem se obával, aby na jednání nezískala převahu radikální řešení, tedy výzvy k použití síly. Nakonec jsem ocenil, že mimo 2 – 3 návrhů tohoto druhu se naprostá většina se přiklonila k rozumnému, jedině možnému politickému řešení. Jediné, na čem se téměř všichni vystupující shodli, byl návrh, aby vedení strany, včetně generálního tajemníka ÚV, odstoupilo ze svých funkcí. To se také v průběhu první části zasedání ÚV strany stalo. Předsednictvo ÚV dalo – tak zněla abdikační formulka – své funkce k dispozici. To bylo naprostou většinou přítomných přijato.

S odstupem času se klade otázka – zda ve vrcholící krizové situaci bylo správné měnit nejvyšší stranické vedení. Sám jsem hlasoval pro jeho abdikaci. Lze ovšem připustit i jiný názor, který ale dle mého názoru v dané emocionálně vypjaté situaci neměl naději na úspěch. Nebyl totiž předložen rozbor situace v zemi, nezaznělo sebekritické přiznání chybné taktiky – ba i strategie v uplynulých desetiletích, nebyla ani naznačena vize, východiska z dané krizové situace. Proto hlasy, které zazněly v kuloárech „Sorbonny“ – to byl lidový název budovy Vysoké školy politické, kde jsme zasedali – nepřepřahat když jsme pod kopcem potíží, neměly naději na úspěch.

V nervózní atmosféře byly předkládány nejrůznější kádrové návrhy na členy nového předsednictva. Na funkci generálního tajemníka ÚV bylo předloženo několik návrhů – mezi nimi Urbánek, Hegenbart, Štrougal. Všem těm, co mě navrhli do této stranické funkce, jsem v zápětí oznámil, že funkci, budu-li zvolen, absolutně nepřijmu a vyzval jsem je, aby tento návrh stáhli. To sice neučinili – ale hlasování dopadlo ve prospěch Urbánka. Návrh na Štrougala neprošel o 1 hlas. Tím jsem se vyhnul různým stranickým nátlakům a osobním nepříjemnostem.

V září 1988 jsem podal rezignaci na funkci předsedy federální vlády a člena ÚV KSČ. Nikdo mě k tomu osobně nenutil. Vedly mě k tomu poměry, které se ve straně, státě, společnosti, v zemi v posledních letech vytvářely. Ztratil se naší vlastní neodpovědnou pasivitou čas, kdy bylo ještě možné dle mého názoru uspět se zásadními reformami. Ve stranickém vedení – přes vynaložení úsilí – nezískal převahu objektivní názor na skutečnou situace ve společnosti. To nešťastné vidění, že vše je v pořádku, že naprostá většina občanů je spokojena, to byla hrubá, notorická, neodpovědná chyba politického vedení. Pouhý povrchní pohled na reálnou situaci svědčil o opaku. To vše mě – byť dle mě opožděně – v září 1988 vedlo k rezignaci z vrcholných funkcí a odchodu do soukromí, do důchodu.

V této otázce se setkávám s pochybnostmi, jak to vlastně s tou mou rezignací ve skutečnosti bylo. Zda jsem byl vyhozen, donucen většinou vedení odstoupit či zda jsem se rozhodl opravdu sám, přesvědčen, že optimální, tedy reformní východisko z dané situace v závěru roku 1988 již není reálné, možné, nadějné. Poslední konstatování je správné. Vyjádření jednoho z členů vyšetřovací komise pro události na Národní třídě – dnes významného advokáta – Štrougal byl z vedení strany „odejit“, je nepřesné.

Husák byl přesvědčen o nezbytnosti politických reforem. Ale pod tlakem moskevského vedení odkládal jejich provedení. Po odchodu G. Husáka z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ však stranické vedení o politických reformách a o odchodu sovětských vojsk nebylo ochotno vůbec uvažovat. A ekonomické reformy bez uvolnění politického sevření daného uplatněním vedoucí úlohy strany, nemělo naději na úspěch. Když jsem vzal v úvahu počínání Gorbačova, kdy personálně i programově zpochybnil státní a stranické vedení ve všech státech socialistického společenství – ale nic jiného konkrétně neměl ujasněno, pak šance, že v Československu izolovaně uspějeme s komplexními reformami, byla dobrodružná iluze. Rovněž bylo možné odhadovat, že federace států sdružených v Sovětském svazu se začíná rozkládat a Gorbačov o vhodné racionalizaci zvýšených kompetencí jednotlivých svazových států neuvažoval. A u nás v Československu k žádoucímu posílení reformního křídla ve stranickém vedení nedošlo. Dle mého přesvědčení odchod z vrcholných funkcí byl jedině možný. Znovu sděluji – nikdo mě nevyhazoval – „vyhodil“ jsem se sám. A závěrečné jednání vedení strany s představiteli opozice v listopadu a prosinci 1989 nepokládám za vhodné vůbec komentovat.

Ve chvílích, kdy se na listopadovém plénu ÚV rozhodovalo o personálních otázkách, se zachoval vůči mně vstřícně Gustáv Husák. Ve svém krátkém vystoupení – tehdy ještě ve funkci prezidenta republiky – sdělil, že je proti návrhu, aby Štrougal byl zvolen generálním tajemníkem ÚV. Nic nezdůvodňoval. Zdůraznil, že má námitky, které nechce rozvádět. V nepřehledné situaci – byl hlas Husáka vyslyšen – Štrougal nebyl zvolen. Pochopitelně všichni přítomní byli udiveni, co se to mezi námi dvěma – mám na

mysli Husákem a Štrougalem – stalo. Tušil jsem, jak uvažoval a co ho k tomuto stanovisku vedlo. Za necelé dva týdny jsme se osobně setkali k vzájemnému rozhovoru. Gusta vysvětloval: „… Luboši, doufám, že víš, proč jsem tak vystoupil. Bylo jasné, že by Tě zvolili. Straně by to nepomohlo, Tobě by to jen uškodilo. Na vše, o čem jsme spolu v minulých letech přemýšleli, bylo již pozdě. Moc o tom přemýšlím, moc se s tím trápím.“ Snad doslova cituji tento rozhovor z prosince 1989. Byl to konec určité společenské etapy. Etapy, která v současné době je veřejnosti falešně předkládána. K jejímu objektivnímu zhodnocení nepochybně dojde.

Znovu zdůrazňuji, že o funkci generálního tajemníka ÚV jsem neusiloval ani o tom neuvažoval. Většinu své pracovní aktivity jsem absolvoval ve vládních funkcích. Během 25 let jsem byl ministrem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, ministrem vnitra, místopředsedou a posléze předsedou vlády. V těch funkcích jsem získal zkušenosti, poznal, jak funguje státní aparát. V 60. letech jsem za hlavní úkol pokládal utvářet a postupně uvádět v život reformní kroky v ekonomice a celkové společenské činnosti. Prostě jsem se domníval, že v té vládní činnosti mohu nejvíce vykonat a snad i prospět.

Jak už to bývá, o lidech, kteří zastávají vrcholné funkce – za každého režimu – se vykládají různé historky, pomluvy, prostě drby. Tak jsem údajně vlastnil několik zámeckých objektů, řadu vil, měl různé milenky, zpěvačky. Tehdy v této zemi nebyl bulvár, takže většina těchto „zaručených“ zpráv se šířila prostřednictvím zahraničních médií, a hlavně ústním podáním, na což jsme v Československu byli mistři světa...

xxx

Toto je poslední část ukázek, na které získala Vanilka.cz exkluzivní právo. Celou knihu si můžete zajistit buď na www. Epocha.cz nebo u svých knihkupců. Na trhu by měla být v první polovině prosince 2009. Děkujeme vám za váš zájem.