Jan Kubáček

26. 01.

Komu prospěje obměna vlády

Jan Kubáček Přečteno 3572 krát

Už od dob Machiavelliho platí v politice pravidlo „když změna, tak důsledná, smysluplná a zejména rychlá“. Na tuto osvědčenou zásadu premiér Topolánek očividně pozapomněl, když začal uvažovat o personální obměně vládního týmu.

Už pro zdlouhavé hledání řešení a nedůstojné vytáčky ministerského předsedy, kdy nejprve rezolutně volá po změně vládního osazenstva, aby po několika dnech svá předchozí odhodlaná prohlášení mírnil a v závěru i odvolával, i za cenu toho, že se dostal zcela zjevně do vleku lidoveckých sporů, nejen proto skončí celá ministerská rošáda bez výraznějšího efektu a náležitého uznání veřejnosti.

Odcházející karavana bývalých členů Topolánkova kabinetu vyvolává spíše ulehčení, cestu ji totiž vyšlapává asi největší přítěž efektivity a pověsti vlády – Jiří Čunek, následovaný problematickým a neviditelným exministrem dopravy Řebíčkem, věčně provokativní exministryně Stehlíkové, která už ale neuměla své vize zhmotnit a obhájit. Na konci je částečně i právem kritizovaný bývalý ministr Julínek, jenž se však nespravedlivě stal hromosvodem všech přešlapů vlády a její nedostatečné komunikace s občany.

Na jejich místa sice přichází kultivovaný úředník, s mezinárodním rozhledem - diplomat Pavel Svoboda, profesionální ministr a manažerský rutinér Cyril Svoboda, politicky nepopsaná senátorka Filipiová, profesně neurčitý exhejtman Petr Bendl a věčný rebel, Bono českého formátu, Michael Kocáb. Toto složení je však příliš nepřesvědčivé a nedostatečné. Ministerské posty totiž přijímají už od počátku pouze mechanicky, bez hlubšího zájmu, erudice a přesvědčivější vize. V lepším případě si ponechávají odborný tým svých předchůdců, ale často jim chybí náležitá politická pozice, uznání a znalost resortu.

Je zjevné, že noví ministři mají v plánu pouze udržovat v chodu byrokracii a každodenní rutinu na ministerstvech, s ambici nijak nevychylovat křehkou rovnováhu vládní koalice a zbytečně nejitřit další české mocenské orgány, Parlamentem počínaje, prezidentem a zahraničím konče.

Vládě to umožňuje přežít, ale ne se znovu nadechnout a převzít iniciativu. Získává sice přebal lidské tváře a oslabuje kontroverzi, avšak nenadchne a neudrží respekt těch skupin, které oceňovaly alespoň některé provedené změny. Jakoby tato proměna zhmotňovala heslo „nějak to doklepat“ a premiérovi se neplést do jeho aktivit a plánů.

Po této personální změně se o to víc posílí váha a vystupování vybraných ministrů, povětšinou blízkých spojenců šéfa exekutivy Topolánka a jeho samotného, jako muže bojujícího s krizí. Krátkodobě na tom politicky premiér vydělává, dlouhodobě však tratí, zejména u dosud k vládě smířlivých skupin voličů. Před ně nyní předstupuje rutina bez odhodlání a profesionálního zápalu.

Komentář psán pro deník E15

14. 01.

Mají šanci nové strany?

Jan Kubáček Přečteno 3745 krát

Po tomto pondělí se naše stranické spektrum opět rozrostlo, tentokráte o Liberály.cz, kteří stále neúnavně bojují za liberalismus v Čechách a na Moravě, a to už dokonce v několikáté sestavě a v několikátém přebalu. Stranické řady rozšířili i zakladatelé Strany svobodných občanů, kteří rovněž zvolili vzdor, pro změnu euroskeptický a beraní.

Zmíněné partaje sice rozděluje pohled na charakter evropské integrace a českou roli v ní, spojuje je však vzývání autentické pravicové politiky a hledání ryzích ideologických řešení současných výzev a nesnází. Optikou předchozích pokusů o vybudování ideologicky vybroušených politických projektů by se chtělo říct, že je spojuje i další okolnost, a to nejspíš i budoucí neúspěch v lovu potřebného počtu voličských hlasů.

V současnosti si sice umně a velmi nadaně pohrávají s mediálním zájmem a atmosférou tajemství, do něhož zahalují veškeré své další plány, avšak zapomínají, že zájem brzy opadne, pokud neodpovídá skutečným výsledkům a náležité nabídce těchto stranických nováčků. Pro skutečné a dlouhodobé zabodování u opatrných voličů jim doposud chybí několik naprosto kruciálních předpokladů, které nezastoupí ani sebelepší marketing.

Ač volby do Evropského parlamentu jsou svým celorepublikovým obvodem jednou celostátní kandidátkou a tím i vysokou poměrností nejvstřícnější pro start nových subjektů, přesto je několik neoddiskutovatelných podmínek úspěchu zajišťujících skutečné sympatie voličstva. Každá formace, která chce bodovat musí nabídnout hned v zárodku výraznou tvář svého předáka, kdy on sám o sobě, nehledě na avizovaný program, bude devizou nové politické nabídky. Sám lídr musí zhmotňovat změnu a relevanci volebního menu, které se bude občanovi nabízet, protože na vše nové jsou lidé po minulých zkušenostech přísnější.
Svobodní i Liberálové trpí nedostatkem adekvátního programu, který by odpovídal současné době, řešil úskalí, před kterými se ocitáme a ctil charakter voleb, do kterých se tato hnutí hlásí.

Oba subjekty opomíjejí fakt, že v současnosti je veřejnost zejména zneklidněna nejistotou pramenící ze světových a domácích ekonomických obtíží a apriorní skepsí k politice, o to víc k jakémukoli dalšímu novému uchazeči o politický vliv, který se odvolává k vágním prohlášením. Na to se už příliš často občané spálili novými subjekty a neadresným voláním po změně. Naopak dnes volá spíš sama veřejnost, jenže po větší ochraně svých jistot, svého zázemí, po obraně svých práv a životní úrovně. Chce výsledky a adresnost, ne pouze vágní ideologické recepty.

Obě strany nešťastně zvolily i nabízenou volební tématiku. Rozhořčují se, či naopak hájí evropskou agendu, řeší Lisabonskou smlouvu, evropskou úroveň rozhodování. To je však většině veřejnosti (i té nespokojené) zcela jedno a svoji zkušenost s Unii poměřují spíše úspěchem dotací, výsledky předsednictví a zejména prosperitou domácí ekonomiky. Ukazuje se již nyní, že zásadní volební boj se povede nad domácími tématy a ne nad Evropou.

Zkrátka, nehledě na prezidentovu nápomoc (která může být dlouhodobě spíše kontraproduktivní), chybí nově zvažovaným stranickým projektům relevance a předchozí výsledky, jež by dávaly důvěryhodnost nabídce a lídr, který osloví stejně dobře voliče v Aši, Hodoníně i v Opavě.

Pokud tento mix v nejbližších týdnech nenabídnou, jde pouze o další prázdné politické plácnutí.

Komentář psaný pro deník E15

12. 01.

Vládní rošády – kauza lidovci

Jan Kubáček Přečteno 2838 krát

Na první pohled by se mohlo zdát, že týden lidoveckých tahanic nic nepřinesl. "Pouze" se utvrdil všeobecný skepticismus z neradostných poměrů domácí politiky u české veřejnosti. Lidovci na sklonku týdne potvrdili svými stranickými orgány všechny své ministry ve vládě, zejména oba dlouholeté rivaly a představitele vlivných křídel ve straně, Kalouska a Čunka. U premiéra v neděli vyjednával čtyřčlenný usmiřovací tým křesťanských demokratů a domlouval vzájemné podmínky kompromisu. Můžeme pouze hádat, jaké ústupky premiér získal, přesto vývoj již některé změny naznačil.

Ministerský předseda vymýšlí, jak ze svých předchozích razantních prohlášení vycouvat, aniž by hrozila ztráta politické tváře. Záchranné lano mu poskytl úspěch vyjednaného ukončení plynové války mezi Ukrajinou a Ruskem, přesto jistá pachuť z neúspěchu nadále zůstane.

I tak má tato, na první pohled prázdná vnitropolitická tahanice s podivným koncem několik důsledků pro dosavadní křehkou politickou rovnováhu domácí vrcholové politiky. První významnou změnou je přesunutí řádného sjezdu KDU-ČSL, který bude i volebním, z původního záříového termínu na závěr měsíce června. Tento časový posun jinými slovy potvrzuje oslabení pozic předsedy Čunka. Jeho termínem bylo poprázdninové datum, protože si byl vědom výhodného získání času navíc pro uklidnění poměrů a převzetí vlastní iniciativy ve straně.

Sjezd by se navíc odehrával už v atmosféře probíhající celorepublikové parlamentní kampaně, kdy obecně klesá touha po zásadních zásazích a partaj žije budoucím počtem poslaneckých míst. Jeho šance udržet si vliv na chod strany a na výběr kandidátů do sněmovních voleb by byla výrazně vyšší, než v nově schváleném červnovém termínu sjezdování.

Situace červnového stranického summitu KDU-ČSL bude zcela jistě ovlivněna (spíše slabým) lidoveckým výsledkem volebního klání o Evropský parlament, závěrem českého předsednictví a bilancováním jeho výsledků (a činnosti jednotlivých ministerstev) a zejména finalizováním příprav volební kampaně do Poslanecké sněmovny. To všechno jsou důvody, které pozici současného předáka křesťanů spíše oslabují.

Víkendovou změnou aranžmá sjezdu se i neoficiálně nastartovala vnitrostranická kampaň za hledání nového předsedy strany, který by ji stabilizoval a usmířil jednotlivé znesvářené frakce. Tato okolnost významně napomáhá pověstnému třetímu, který těží ze sporu dvou rozhádaných, ministru Svobodovi. Má korektní vztahy s premiérem, reprezentuje spíše levicové směřování strany, které bude i nadále posilovat, zejména díky světovým ekonomickým obtížím, a tím i bolestem české ekonomiky. Svůj vliv na tyto úvahy má i převaha ČSSD Jiřího Paroubka v preferencích a jeho reálné vítězství v příštích poslaneckých volbách.

Co tedy na této situaci může vyzískat premiér? Hlavně ústupky od Jiřího Čunka v podobě prodloužení alespoň elementární věrnosti vládní koalici, například ve věci zdravotních a sociálních reforem. Jistým benefitem pro Topolánka je i zjevné oslabení KDU-ČSL, které se v minulých dnech plně obnažilo, doslova v přímém přenosu. Jistě na tento fakt bude šéf vládního kabinetu průběžně upozorňovat a dle potřeb ho i mediálně využívat. Zároveň tyto události nabídly premiérovi vítanou příležitost přenést část viny za menšinovou pozici vlády ve Sněmovně a toleranci ministra Čunka na bedra lidovců, se stálou připomínkou, že pokud budou podvazovat život vlády, budou odejiti, avšak s pověstí těch, co rozbili vládu a znemožnili jakékoliv její další výsledky.

Už nyní se dá očekávat, že premiér Topolánek bude sázet na zahraniční politiku a orgány, které jsou v kompetenci jeho spojenců, ať z řad ODS nebo z částí SZ a KDU-ČSL, jež jsou mu dlouhodobě loajální.
Tahanice minulého týdne mu napomohly přenést slabost vlády, a tím i neúspěchy premiérství a neschopnost cokoliv dalšího zásadního prosadit, bez dohody s Jiřím Paroubkem, i na lidovce a zejména na Jiřího Čunka.

Zkrácená verze komentáře vyšla v deníku E15

07. 01.

Nemoc strany lidové

Jan Kubáček Přečteno 5206 krát

KDU-ČSL postihla „nemoc středové strany“, která se již několikrát projevila v minulém dvacetiletí skrze vnitřní permanentní rozhádanost, neschopnost kompromisu a neúctou k němu, tendencí k manipulaci okolím a mimořádným řešením personálních změn ve stranickém vedení.

Toto onemocnění v minulosti vždy vzešlo z pocitu vlastní dlouhodobé krize, vědomí vyhoření a nevole inovovat politický styl. K tomu se přidává neochota ke společnému tónu jednání, sjednocení vystupování a politickým závěrům. Lidovci v minulosti vždy dbali na eliminaci mimostranických střetů, byli schopni sice uměle a se skřípením zubů, ale přesto udržet fazónu jednotného postoje. Svůj vliv na to měla délka politické tradice, konzervativnost stranického podhoubí, ale i empirie vstřebaná z pádů, krizí a zániků dalších středových subjektů.

V posledních dnech je to ale vše očividně zapomenuto a rozhořívá se otevřený a tvrdý střet mezi jednotlivými frakcemi, mezi vlivnými bratry a sestrami, jehož spoluiniciátorem je i ministerský předseda Topolánek.

Bojuje se i za cenu jednoznačného oslabení. Česká veřejnost přitom trvale negativně vnímá vnitřní rozkoly politických stran, teď se navíc nedobrovolně stává jejich účastníkem, a to doslova v přímém přenosu a v situaci, kdy očekává, že bude alespoň na čas česká politika vystupovat vůči cizině jednotně.

Naplno se tak odhalila rozpolcenost KDU-ČSL na několik polosamostatných frakcí, které již nejsou nadále ochotny udržovat křehký a předstíraný kompromis, nehledě na hrozbu celkového oslabení strany. Animozita mezi předáky strany je již příliš hluboká a sjezd, který by to měl rozetnout je ještě příliš daleko. Emoce a spory vypluly napovrch, nehledě na české předsednictví a brzké volby do Evropského parlamentu, ve kterých strana může významně tratit (otázka je, jestli by bodovala, pokud by k této tahanici nedošlo).

KDU-ČSL zažívá již několik let krizi identity, ztrátu orientace a pevných ideových bodů pro úsvit 21. století, a to dokonce v době, kdy ji celosvětový vývoj (či přinejmenším evropský) a kocovina z ekonomické globalizace nahrává. Lidé se pod vlivem otřesů světového ekonomického uspořádání uchylují k tradičnímu, volají po navození elementární spravedlnosti a zrychlení její vymahatelnosti, trápí se erozí etických hodnot a kvality života ve městech, ale zejména mimo ně. Strana lidová zůstává však vůči těmto požadavkům slepá a hluchá, zaobírá se sama sebou a přetahuje se o kormidlo lodi, která jen tak tak propluje volební úžinou do příští Poslanecké sněmovny (a možná naposled). Na palubě zaznívá strach a hlasy volající po okamžité změně, ještě před pro lidovce klíčovými volbami do Poslanecké sněmovny. Otázka je, jak na to zareaguje tradičně velmi konzervativní lidovecké voličstvo. Zda nezačne rovněž panikařit a nově sázet na konkurenční fregaty.

Premiérova taktika a asistování při této události je velmi riskantní a nemá dobrého řešení, které by vládní kabinet posílilo. Reálně totiž hrozí zásadní ochromení už tak křehké vládní koalice a těsné poslanecké většiny. Výsledkem personálních tahanic bude znechucení jedné z frakcí poslanců KDU-ČSL a vypovězení jejich tolerance vůči společné vládě a stranickému vedení.

Mirek Topolánek nastoupí cestu fakticky menšinového kabinetu, kdy bude vládnout s částí KDU a částí SZ, bude využívat oslabení koaličních partají a začne hledat podporu napříč politickým spektrem. Životnost kabinetu bude otevřeně odvislá od vůle předáka opozice Jiřího Paroubka a od nemožnosti vyvolat předčasné volby ústavním zákonem (bude chybět většina pro její schválení).

Odvolání Jiřího Čunka přichází příliš pozdě a ve velmi nevhodný čas, proto je diskutabilní efekt celé kauzy. Před cizinou nám rozhodně důvěry nepřidává.

Komentář vyšel v MF Dnes

05. 01.

Co nás čeká v roce 2009

Jan Kubáček Přečteno 2639 krát

I kdyby české předsednictví Radě Evropské unie nepřineslo nic bezprostředně hmatatelného pro běžného našince, jedno se půlročnímu kormidlování „unijní lodě“ musí nechat. Povede alespoň k částečnému utišení domácí politické scény. A to i přesto, že nás v červnu čekají volby do Evropského parlamentu, pilování volebních strategií do volebního klání o Poslaneckou sněmovnu a jejich postupné převedení v praxi.

Čeští poslanci a předáci dvou hlavních stran dokázali i v předvečer vánočních svátků, blížícího se evropského maratónu, probíhající světové ekonomické krize a rozhodování o budoucí reformní tváři českého státu vést zásadní různice bez jakéhokoliv příslibu stvrzení alespoň dočasného paktu o neútočení. Jediným korektivem půtek je přísné mínění zahraničních partnerů, jak na evropské pravici, tak u evropské levice a jednoznačné domácí mínění, které praní špinavého prádla mimo domov trestá ztrátou bodů politické popularity a omezením své přízně.

Na současných tahanicích se plně ukazuje, že jsou mnohem hlubší povahy, zažraly se do chování a politického přístupu lídrů a vrcholného vedení obou hlavních táborů. Proto i rok příští bude rokem nesmiřitelných tahanic a věčně konfrontačního poměřování sil, pouze prestižní moderace evropského kolosu je dočasně utlumí a omezí „jen“ na českou parlamentní půdu. I rok 2009 a s ním spojená kampaň do štrasburského parlamentu potvrdí, že budeme čelit dalším volbám (po obdobné zkušenosti z podzimních senátních a krajských klání), ve kterých nebude volební nabídka kopírovat reálnou práci a možnosti Europarlamentu a jeho poslanců, nýbrž se rychle přetaví v hlasování a opakované referendum o domácí politice a jeho tématech. Nehledě na eurorozměr jarních voleb budeme opětovně sledovat boj o poplatky a zdravotní reformu, řešit opakované hlasování o vládě, kde se hlasy o smyslu existence vládní koalice budou ozývat i ze Strakovy akademie. K tomu se jistě přidá i debata o dvou historických zahraničněpolitických dokumentech – Lisabonské reformní smlouvě a dohodách o radaru, stěžejních pro další orientaci České republiky ve světové politice.

Jiří Paroubek jako hlavní vládní vyzyvatel a tvář protestu bude v průběhu následujícího roku postupně představovat stěžejní témata svého volebního programu pro příští poslanecké volby, s cílem udržet zájem veřejnosti a svůj předvolební náskok. Začne systematicky zlepšovat své vztahy s Pražským hradem, vábit i případné tiché, či veřejné koaliční spojence – KSČM a KDU-ČSL. Touto taktikou znásobí svůj koaliční potenciál a může citelně oslabit vládní koalici, která už bude ve své většině spíše pouze přežívat a užívat vládních výhod. Z toho vyplývá i jediná strategie pro premiéra – znovu zavést koaliční loajalitu hrozbou pádu kabinetu. Je to však taktika ošemetná, už v minulosti ministerský předseda této hrozby často využíval, avšak bez reálného významu. Musí také vystupovat jako skutečný šéf vlády – prezentovat její výsledky, udílet a vymáhat úkoly po ministrech, zmírňovat dopady ekonomických obtíží na obyvatelstvo a rovněž vyjednávat s jednotlivými nespokojenými poslanci a ústupky činit uvnitř koalice tak, aby posléze vládní tábor vystupoval s jednotným postojem. S blížícím se termínem voleb do Sněmovny to bude stále těžší, ne však nemožné.

Psáno pro deník E15

Archiv článků: leden 2009

Komu prospěje obměna vlády

Mají šanci nové strany?

Vládní rošády – kauza lidovci

Nemoc strany lidové

Co nás čeká v roce 2009

Blogeři abecedně