Jan Kubáček

29. 06.

Svůdnost českého politického katolicismu

Jan Kubáček Přečteno 9146 krát

S jistým nadhledem by se dalo říci, že v současných dnech není populárnější politiky než té křesťanské. KDU-ČSL od svého nedávného sjezdu systematicky vyzdvihuje svůj principielně křesťanský přístup odmítající pravolevé dělení. Stranický nováček TOP09 vzývá konzervativní rozměr křesťanského uvažování a svoji renesanci prožívá i staronová křesťanská platforma v ČSSD. Doposud z nekomunistických formací odolává pouze ODS, a i u ní s nastupující kampaní bude jistě přibývat volání po tradičních hodnotách a odvolávání se ke konzervativní podstatě. A od takové pozice už ke křesťanství zase není tak daleko.

V čem tedy spočívá svůdnost českého politického katolicismu dneška? Zejména v možnosti úspěšného „honu“ na každého principielního voliče středu, který je jistou anomálií i ve své voličské skupině nevyhraněných voličů centristů. Je totiž pověstně disciplinovaný a pravidelně se dostavuje k volbám, což je pro každé politické uskupení obrovská výzva a strategický potenciál k nezaplacení.

Právě tato voličská skupina může významně zamíchat kartami a přeskupit plánované taktiky jednotlivých volebních štábů partají , například ve věci vstupu do Strakovy akademie hlavním vchodem, síly volebního mandátu a vyjednávacích možnostech o politickém aranžmá kabinetu.

Svůj osobní zájem na celé iniciativě má i ČSSD. Vedle zmíněných argumentů oprašuje strana „oranžové růže“ svoji katolickou platformu i pro velký počet výrazných tváří českých sociálních demokratů na Jižní Moravě. Ať jde o prvního místopředsedu socialistů Bohuslava Sobotku, či předsedu Asociace krajů a brněnského hejtmana Michala Haška nebo stranického reprezentanta tématiky spravedlnosti a vnitra Jeronýma Tejce. Ti všichni jsou viditelnými, systematicky pracují na svém politickém zázemí a kariéře, avšak v politickém rozletu a v šanci vyzvat ODS na duální volební souboj je limituje jeden ohled – etablovaná, regionálně silná KDU-ČSL, která po léta žije ze zakořeněnosti křesťanských hodnot a postojů ve volební orientaci obyvatel jižní poloviny Moravy.

Sociální demokraté nyní cítí příležitost jak využít znejistění pravověrných křesťanských voličů, které pramení z dělení tábora politického katolicismu a odchodu některých lidoveckých funkcionářů směrem k nové vyzyvatelce - TOP09 a pokoušejí si rovněž část těchto voličů uloupnout. Sází na otřesení hodnot mnoha tradičních voličů křesťanské demokracie a možnou únavu z chování menších stran. Hrozí slabostí malých partají, nabízí záštitu od velké partaje ve vymezení se vůči straně „modré holubice“.

ČSSD věří, že se ji podaří nalákat tradicionalistické voliče i personalizací volebního souboje, což se doslova nabízí kandidaturou Mirka Topolánka v Jihomoravském kraji. Začali proto znovubudovat ideový „přístav“, čti platformu, v rámci své strany a programu, aby posléze přešli k systematické negativní a srovnávací kampani vymezující se vůči Topolánkově ODS. Jde o strategii, která má ve výsledku zatlačit KDU-ČSL, či jakoukoli jinou konzervativní reprezentantku do politické bezvýznamnosti. Nejde o žádnou anomálii, obdobnou taktiku volí každá strana v našem sousedství, která chce dlouhodobě působit a plnit roli catch-all strany, neboli univerzální partaje, jež je schopná oslovit téměř každou potenciální voličskou skupinu a umí být atraktivní pro většinu voličů.

Ti, kdo očekávali konec politického katolicismu v Čechách a na Moravě se přepočítali, podcenili totiž hlad stran po každém hlasu a zejména narůstající atraktivitu disciplinovaných voličů, kteří jsou základem pro jakoukoliv úspěšnou kampaň. Právě v tom spočívá svůdnost českého katolicismu v politice.

Psáno pro deník E15

24. 06.

Klid před bouří

Jan Kubáček Přečteno 12374 krát

Po nepřirozeně tvrdé a vyhrocené evropské volební kampani nastal nezvyklý klid. Jde o překvapivé politické ticho vzhledem k tomu jak zásadní politický match nás čeká, co vše je vsazeno a v jakém poměrně složitém dějinném období se kampaňování odehrává. Ač do předčasných sněmovních voleb zbývají pouhé tři měsíce, hraje se o politické kariéry mnohých vrcholných politiků, ale i o lepší vyjednávací pozici o podobě a aranžmá budoucí vlády, stěžejních ministerstvech se stále poměrně tučným rozpočtem v jinak seškrtané státní kase, i o budoucím prezidentu republiky a reprezentantech v unijních orgánech, včetně komisaře, tak přesto vládne tiché vyčkávání, kdo začne dřív a naplno nastartuje druhý volební poločas.

V minulosti se hrálo mnohdy o méně a v méně významných volebních bojích, přesto jsme byli svědky téměř ročních vypjatých kampaní, souvislého duálního přeměřování sil, permanentních ataků a mobilizace veřejnosti. A dnes, v porovnání s tím co je ve hře, vládne netušený klid. Co je příčinou dosavadního politického bezvětří?

Předpokladů pro dosavadní relativní klid je několik – své dělají vnitřní poměry ve stranách. Předčasný pád kabinetu, se kterým drtivá většina českých partají nepočítala, vede ke složitému a zdlouhavému vnitrostranickému přeskupování, těžce se budují kandidátky, předáci stran úporně bojují za své vnitropartajní kamarily věrných a vedle toho se pokouší ctít i politický marketing a najít na pohled milé tváře, zástupce vlivných zájmových a stavovských skupin, reprezentanty žen, mladších politiků, s cílem ulovit maximum středových nevyhraněných voličů, kteří v současnosti vyhrávají volby, zvláště celostátní.

Na dosavadním politickém klimbu se podepisuje i nedobré finanční zdraví českých stran, mnohé z nich jsou zadluženy, řada pracuje s podškrceným rozpočtem, a proto s úlevou počítají každý den bez kampaně, s vědomím, že o to intenzivnější a ekonomicky náročnější budou závěrečné týdny poslanecké agitace. Mimochodem, právě tento rys je do budoucna nejnebezpečnější. I příklady ze zahraničí potvrzují, že stále rostoucí finanční nároky na moderní volební reklamu a agitování podvazují volební soutěž pouze na ty, kteří na to mají, ožebračují strany a přivádí je do přediva vlivných donátorů, sponzorů všeho druhů, kteří však posléze samozřejmě za svou výpomoc něco chtějí.

V neposlední řadě vedle personálií řeší česká politická uskupení i dopisování svých volebních manifestů. Pilují volební priority s vědomím, že je třeba být náležitě populární, avšak uměřeně současnému šetření a narůstající ostražitosti veřejnosti. Stále více se totiž ukazuje, že plamenné sociální přísliby v růstu preferencí nefungují , nýbrž že voliči volají po řešení krize a udržování veřejných služeb ve zdravém chodu. Jinak řečeno volby vyhrává ten, kdo dokáže udržet pracovní místa. To také bude s velkou pravděpodobností hlavní motto podzimního klání.

Evropské volby podtrhly, že stranám bere střelivo nekontrolovaná negativní kampaň, kdy příliš konfliktu a vymezování začíná být kontraproduktivní, o to víc, když republiku vede kariérní nestranický úředník, který tak trochu patří všem politikům a zároveň nikomu.

Přesto jedno už dnes víme jistě. Čím větší klid panuje v dnešních dnech, o to tvrdší bude volební koncovka. Zažíváme pověstný klid před bouří.

16. 06.

Je tu ještě místo pro pátého?

Jan Kubáček Přečteno 5535 krát

Právě vznikající projekt nové politické formace TOP 09 je asi největší výzvou velkým zajetým stranám v době druhého poločasu letošní kampaně. Svědky zrodu nových stran jsme již byli mnohokrát, toto uskupení je však v něčem odlišné – mírou profesionality, proměnlivou rétorikou a flexibilní politickou nabídkou i počtem potenciálních soupeřů. S nadhledem řečeno, jde spíše o rebelii vůči velkým stranám, než o zcela nový ideový počin a v pružné rétorice vedení je znát, že si to také uvědomují. Doposavad nabízí od každého něco, vzývají konzervatismus a kritiku KDU-ČSL, avšak fakticky cílí na středového nevyhraněného voliče, který je potenciálně k mání. Nevyhraněný volič středu dnes postrádá autentického zastánce svých zájmů, ODS a ČSSD vnímá jako stoupence krajních hodnot a obhájce velkokapitálu na straně jedné a demotivujícího sociálního systému na straně opačné.

Tvůrci „topky“ sází na tradici a osvědčená řešení, která v těžkých dobách vždy více přitahují. Společnost je svíraná obavami, zneklidněná a poohlíží se po srozumitelných řešeních. Politik se zkušeností, rozhledem, rysy hospodáře a finanční nezávislostí, zhmotněný exministrem zahraničí, je úspěšným lákadlem a nejúspěšnější značkou pro voliče. „Nula-devítka“ sází i na politické matadory, kteří nepotřebují čas k rozkoukání a mnohokrát již stáli v čelných pozicích. Tady se však skrývá i potenciální riziko, v podobě pověstných kostlivců ve skříni, minulých nepopulárních rozhodnutí a možné personální únavy. Nebyl nám představen žádný nováček, jen staré dobře známé tváře, některé i velmi kontroverzní minulostí. Hrozí, že tyto okolnosti budou voličům připomínány až v době vrcholící kampaně, kdy to bolí nejvíce a obrana je mnohdy neúčinná.

Ošlehanost nabízených tváří má být zakryta regionálními reprezentanty, osobnostmi politické alternativy a místními lídry, ale i tady se skrývá velká výzva pro vycházející politickou stranu. Kvůli současnému volebnímu zákonu, který diskriminuje utváření volebních koalic vysokou volební hranicí, bude partaj TOP spíš přibírat jednotlivce a skupinky, než celá hnutí a straničky.
Metoda „vyzobávání“ výrazných tváří se už mnohokrát osvědčila, ostatně začínal tak i Miloš Zeman se svou ČSSD. Musí se s ní ale opatrně, hrozí riziko, že náborem různorodých osobností s odlišným ideovým naturelem rozmělní základní identitu a původní filosofii volebního subjektu.

Miroslav Kalousek jako guru projektu bude muset velmi rychle sestavit i čtrnáct výrazných kandidátek, tak aby udrželi počáteční náboj zájmu a sympatií. „Topka“ bude muset i v nejbližších týdnech ofenzivně nastoupit a tematicky uhranout, aby ještě na počátku prázdnin zastínila další pokusy o vytvoření „páté strany“ ve Sněmovně a veřejnost ji přijala do exkluzivního klubu relevantních volebních subjektů, které mají šanci na úspěch.

Nabízí se i možnost, že nám v nejbližších měsících kuriózně vznikne kvazi německý stranický systém, který ctí logiku volebního rozhodování nevyhraněného umírněného voliče - kdo chce levostředou vládu, volí KDU-ČSL, kdo naopak pravostředou, preferuje TOP 09. Tímto uvažováním by však byli biti jiní - strana „modré holubice“ i tým „oranžové růže“. A to se zdá být nejpodstatnějším důvodem možných budoucích obtíží strany TOP 09 ve volebním nástupu.

Psáno pro deník E15.

10. 06.

Zelený král je mrtev, žije nový král?

Jan Kubáček Přečteno 5801 krát

Včerejší nenápadná rezignace Martina Bursíka na vedení českých Zelených jakoby vystihovala jistý politický přelom a odchod „zakladatelské“ porevoluční elity. Expředseda Bursík byl klasickým prototypem, tvůrce řady politických projektů, nepřehlédnutelný představitel vyhraněných postojů, ale i nesmlouvavý stratég a pragmatik, který dokázal v čase měnit své politické naturelo. Začínal v Občanském fóru, pokračoval Občanským hnutím, Svobodnými demokraty koketujícími s národními socialisty, KDU-ČSL a ve finále zakotvil ve Straně zelených.

I jeho taktika odkazuje k devadesátým létům. Dokázal chladně formulovat cíle, ale i se plamenně rozohnit, volat po respektu a toleranci v politice, ale přitom se nebál i ostrých střetů, občas hraničících i na hraně korektnosti. Dobře vystihuje i současnou gardu odcházejících politiků, kteří byli nadáni obrovskou mírou entuziasmu, odhodláním neúnavně vyšlapávat cestu svým vizím, zároveň však trpěli vyhraněným individualismem, potíráním názorových frakcí ve svém okolí a zejména naprostou neschopností vychovat si svého nástupce, který jednou převezme ideový prapor. Ať je to odcházející Miloš Zeman a Václav Klaus, jimž neuspěli jejich chráněnci v evropských volbách, či to je Miroslav Kalousek, který se rovněž ocitá v určitém politickém přechodu s velmi nejistým scénářem.

Jejich pozvolné odchody se shodují i v tichu a atmosféře bez emocí, ve kterém zanechávají své vypiplané politické strany. Netruchlí se, ani neslaví, jde se dál. Zelení však mají svoji další pouť velmi svízelnou. Martin Bursík, tím jak strhl veškeré rozhodování i odpovědnost pouze na sebe a svou kamarilu, tak ponechal svůj zelený tábor bez jasného lídra, silných témat a srozumitelného politického poselství, které přitahuje. Naopak, zůstali konkurenční frakce, které se příliš dlouho soustředily ryze na kritiku, aby teď kývly na spolupráci, zasypání příkopů a oprášení společných zelených tezí.

Otázkou je, zda by na ně bylo ještě českou veřejností slyšeno, po dlouholetých nesmiřitelných bojích ve straně a v jejím vedení, doslova v přímém přenosu. Vedle trestuhodného prohýření těžce budované pověsti důvěry se i situace značně proměnila. Dnešek žije dopady ekonomických obtíží, občané se obávají o práci a kariérní zázemí, v tu chvílí jde ekologická a lidsko-právní citlivost bokem. Zeleným nepomáhá ani nastupující volební dualita, částečně způsobená politickým marketingem, zčásti médii, ale i současnými společenskými výzvami, které nahrávají receptům velkých stran, jež nabízejí zkratku a pomoc silných v čelení dopadům „velkých světových událostí“.

Živou vodou pro Zelené by mohla být snad jen jiná výrazná tvář, s dlouholetou zkušeností a manažerským citem, s protestním slovníkem, která by stranu otevřela a vyluxovala středové pole osobností i voličů. Tomu však již zelené členstvo nevěří, nechce slevit ze svého a naopak se spíše uzavírá do sebe a na běžného jedince je příliš jednorozměrné. A tak straně zeleného čtyřlístku s velkou pravděpodobností hrozí odchod ze Sněmovny zpátky k společenskému aktivismu, vyčkávání na dobu hojnosti a s tím spojené kritiky spotřebismu. Stejnou cestou se vydává i bývalý lídr Bursík, k vyčkávání a možnému vyhlížení nové středové alternativy. Otázkou je, zda o něj bude stát, s vědomím, že je výrazný sólista, který spíše rozděluje než aby spojoval a budoval.

Text psán pro MF DNES

Archiv článků: červen 2009

Svůdnost českého politického katolicismu

Klid před bouří

Je tu ještě místo pro pátého?

Zelený král je mrtev, žije nový král?

Blogeři abecedně