Jubilejní, v pořadí desáté senátní volby slibuji nezvykle poutavé politické dění. Doposavad byla česká senátní klání spíše poklidným bojem a volbami druhého řádu, které lákaly pouze tradiční a věrné voliče. Ani letos neočekávejme rekordní účast voličů, ba naopak. Za solidní účast bude považována hranice okolo jedné třetiny všech oprávněných voličů. Přesto se bude soutěžit o řadu zajímavých primátů, které mohou ovlivnit domácí politickou stabilitu nejméně na rok dopředu.
Soubojem prvním bude volební konkurence mezi blokem vládní koalice a opozicí, zejména pak post-paroubkovskou ČSSD. Hraje se o hodně, především o udržení početní převahy a tím i zákonodárné dominance v horní komoře, která zajistí kontrolu nad celým legislativním procesem. Prvenství sociální demokracie v počtu senátorských křesel by poskytlo opozici cennou příležitost vymezovat se vůči návrhům kabinetu. Ty budou často nepopulární, proto bude vůle u vlády přijímat je rychle a pokud možno i demonstrativní jednotou. Převaha oranžových politiků v Senátu by akceschopnost vlády významně zbrzdila a sociální demokracii by pomohla převzít iniciativu. Naopak neutrální či dokonce podprůměrný výsledek ČSSD by znásobil dosavadní rozpolcenost strany, individualismus místopředsedů a iniciativu by přihrál hejtmanům a významným komunálním politikům z této strany. Uskupení oranžové růže by se začalo regionalizovat.
Střet druhý se povede o reputaci koaličních stran. Výsledek senátních voleb, vedle těch regionálních odhalí v jaké jsou momentálně kondici, jak úspěšně pracují se svými voliči a jaká bude jejich dlouhodobá pozice na české scéně. Zda budou luxovat nespokojené, či se spíše soustředí na klasické tradicionalistické voliče.
Mediálně velmi vděčným bude konkurenční boj o převahu na pravici, zda ji pro sebe získá TOP 09 a tím ODS odsune na druhou kolej a do vnitřní deprese. Či ji uhájí strana modré holubice, nastartuje svoji personální stabilizaci a naopak donutí topku hledat si nové, dlouhodobé poselství veřejnosti, které ji vymezí jako stranu - specialistu s tematickou nabídkou pro vybrané voličské skupiny. Tento dostih bude velmi bedlivě sledovat strana Věci veřejné, které výsledek napoví jakou roli nadále sehrávat ve vládě a vůči komu se vymezovat.
Neméně zajímavou volební výzvou bude i pokus o politický comeback u lidovců, zelených, ale i nezávislých osobností. Tyto politické proudy si uvědomují, že jde o možná poslední příležitost, než se stanou zapomenutými a dlouhodobě zbytnými. Tím také donutí nové tváře Sněmovny zaujmout jasnější postoj ve svých dalších plánech, což může nabudit veřejnost k zájmu o podzimní volbu.
Všechny tyto duely spojuje snaha přitáhnout tradiční voliče k účasti, proto vedle plamenných sporů nad celostátními tématy, reformními ambicemi a sváry o podobu šetření, se objeví další unikátní předvolební jev. Svého druhu komunalizace senátní nabídky. Voliči totiž stále častěji spojují své rozhodování nejen se stranou kandidáta, jeho jménem a charisma, ale i s místními potřebami, regionálními a komunálními tématy. Více než kdy jindy budeme slýchat od rekordního počtu senátních kandidátů, že budou ochraňovateli celostátních zájmů, ale i že pomohou místním řešením a budou viditelnými stoupenci svých měst a čtvrtí.
Můžeme čekat vlnobití ve vnitrostranických vodách a přeskupování na české politické scéně, kuriózně však sám Senát se zas tak příliš nezmění. Rozvášnění vítězové se brzy zklidní a obdobně jako v minulosti se vydají cestou relativního klidu a věcnosti. O stranách po volbách se to s velkou pravděpodobností říct nedá.
Rozšířená Národní ekonomická rada vlády, známá pod zlidovělou zkratkou NERV, poradenský výbor ministra financí, „mini rady“ jednotlivých rezortních ministrů složené z poradců či mezirezortní odborné skupiny, kterých má být v dosavadní tradici českých vlád historické maximum.
Na první pohled by se mohlo zdát, že se česká vrcholová politika kvalitativně proměňuje a že zástupy stranických politiků byly vystřídány nestraníky s bohatou odbornou erudicí. Ostatně Česká republika v trendu posilování odborného vhledu do celostátní politiky kopíruje celou řadu dalších zemí. Například Velkou Británii s bezpočtem komisí, Francii a Německo s institutem odborných rad a tajemníků nebo USA, které symbolizují snad nejrozvinutější předobraz výrazného vlivu odborníků na politickou praxi, skrze státní tajemníky a národní poradce.
Právě odborníci jsou často povoláváni po bok politiků s úkolem nacházet recepty na problémy moderní doby, nahradit deficit straníků, kterých se z početně slabých politických hnutí nedostává, a také poskytnout záruku erudovanosti rozhodnutím politika s cílem naklonit státníkovi veřejné mínění a též a priori nedůvěřivá média.
Politici doufají, že nestranní profíci postaví hráz politikaření odborných orgánů a zamezí řevnivosti uvnitř stran i na půdě zákonodárných sborů. Ale právě Spojené státy, které díky své prezidentské tradici přišly jako první s myšlenkou spoluvlády odborníků, jsou důkazem toho, že ani odborníci, vědci a vrcholoví manažeři nejsou ušetřeni svodů moci a soupeření o prestiž a renomé. Každý americký prezident řešil spory mezi nejbližšími poradci a státními tajemníky, členy vlády. I persony typu Henryho Kissingera tomuto boji zasvěcovaly většinu své kariéry. Stejnou řevnivost bychom našli ve Francii, v menší míře v Německu a Velké Británii. Potkalo to i českou politiku, když docházelo k soupeření mezi odborníky vládními a odborníky opozičními, s vazbou ke stínovému kabinetu.
Lze očekávat, že trend bude pokračovat a bude prohlubován soutěží mezi odborníky premiéra, ministra financí a experty jednotlivých stran a rezortů. V zahraničí i u nás se totiž potvrzuje, že bez skutečného politického mandátu a ochoty odborné návrhy politicky posvětit a prosazovat, nemají odborníci šanci své ideje přenést do reálu.
Obecně je dobře, že dochází k setkávání odbornosti a politické odpovědnosti, musí z ní však něco vyplynout, jinak hrozí, že se zpochybní váha erudovanosti a společnost se znejistí hrou čísel a dat a příliš tendenčním výkladem. Proto buďme rádi, že politici mají vůli nechat si poradit. Buďme ale obezřetní a neočekávejme automatické klady „vlády odborníků“. Bez politické odvahy a úcty ke slibům žádné plody neuzrají.
Komentář byl publikován v deníku E15