Jubilejní, v pořadí desáté senátní volby slibuji nezvykle poutavé politické dění. Doposavad byla česká senátní klání spíše poklidným bojem a volbami druhého řádu, které lákaly pouze tradiční a věrné voliče. Ani letos neočekávejme rekordní účast voličů, ba naopak. Za solidní účast bude považována hranice okolo jedné třetiny všech oprávněných voličů. Přesto se bude soutěžit o řadu zajímavých primátů, které mohou ovlivnit domácí politickou stabilitu nejméně na rok dopředu.

Soubojem prvním bude volební konkurence mezi blokem vládní koalice a opozicí, zejména pak post-paroubkovskou ČSSD. Hraje se o hodně, především o udržení početní převahy a tím i zákonodárné dominance v horní komoře, která zajistí kontrolu nad celým legislativním procesem. Prvenství sociální demokracie v počtu senátorských křesel by poskytlo opozici cennou příležitost vymezovat se vůči návrhům kabinetu. Ty budou často nepopulární, proto bude vůle u vlády přijímat je rychle a pokud možno i demonstrativní jednotou. Převaha oranžových politiků v Senátu by akceschopnost vlády významně zbrzdila a sociální demokracii by pomohla převzít iniciativu. Naopak neutrální či dokonce podprůměrný výsledek ČSSD by znásobil dosavadní rozpolcenost strany, individualismus místopředsedů a iniciativu by přihrál hejtmanům a významným komunálním politikům z této strany. Uskupení oranžové růže by se začalo regionalizovat.

Střet druhý se povede o reputaci koaličních stran. Výsledek senátních voleb, vedle těch regionálních odhalí v jaké jsou momentálně kondici, jak úspěšně pracují se svými voliči a jaká bude jejich dlouhodobá pozice na české scéně. Zda budou luxovat nespokojené, či se spíše soustředí na klasické tradicionalistické voliče.

Mediálně velmi vděčným bude konkurenční boj o převahu na pravici, zda ji pro sebe získá TOP 09 a tím ODS odsune na druhou kolej a do vnitřní deprese. Či ji uhájí strana modré holubice, nastartuje svoji personální stabilizaci a naopak donutí topku hledat si nové, dlouhodobé poselství veřejnosti, které ji vymezí jako stranu - specialistu s tematickou nabídkou pro vybrané voličské skupiny. Tento dostih bude velmi bedlivě sledovat strana Věci veřejné, které výsledek napoví jakou roli nadále sehrávat ve vládě a vůči komu se vymezovat.

Neméně zajímavou volební výzvou bude i pokus o politický comeback u lidovců, zelených, ale i nezávislých osobností. Tyto politické proudy si uvědomují, že jde o možná poslední příležitost, než se stanou zapomenutými a dlouhodobě zbytnými. Tím také donutí nové tváře Sněmovny zaujmout jasnější postoj ve svých dalších plánech, což může nabudit veřejnost k zájmu o podzimní volbu.

Všechny tyto duely spojuje snaha přitáhnout tradiční voliče k účasti, proto vedle plamenných sporů nad celostátními tématy, reformními ambicemi a sváry o podobu šetření, se objeví další unikátní předvolební jev. Svého druhu komunalizace senátní nabídky. Voliči totiž stále častěji spojují své rozhodování nejen se stranou kandidáta, jeho jménem a charisma, ale i s místními potřebami, regionálními a komunálními tématy. Více než kdy jindy budeme slýchat od rekordního počtu senátních kandidátů, že budou ochraňovateli celostátních zájmů, ale i že pomohou místním řešením a budou viditelnými stoupenci svých měst a čtvrtí.

Můžeme čekat vlnobití ve vnitrostranických vodách a přeskupování na české politické scéně, kuriózně však sám Senát se zas tak příliš nezmění. Rozvášnění vítězové se brzy zklidní a obdobně jako v minulosti se vydají cestou relativního klidu a věcnosti. O stranách po volbách se to s velkou pravděpodobností říct nedá.