Lečba NERVem? Co jsou nervy české vlády?
Rozšířená Národní ekonomická rada vlády, známá pod zlidovělou zkratkou NERV, poradenský výbor ministra financí, „mini rady“ jednotlivých rezortních ministrů složené z poradců či mezirezortní odborné skupiny, kterých má být v dosavadní tradici českých vlád historické maximum.
Na první pohled by se mohlo zdát, že se česká vrcholová politika kvalitativně proměňuje a že zástupy stranických politiků byly vystřídány nestraníky s bohatou odbornou erudicí. Ostatně Česká republika v trendu posilování odborného vhledu do celostátní politiky kopíruje celou řadu dalších zemí. Například Velkou Británii s bezpočtem komisí, Francii a Německo s institutem odborných rad a tajemníků nebo USA, které symbolizují snad nejrozvinutější předobraz výrazného vlivu odborníků na politickou praxi, skrze státní tajemníky a národní poradce.
Právě odborníci jsou často povoláváni po bok politiků s úkolem nacházet recepty na problémy moderní doby, nahradit deficit straníků, kterých se z početně slabých politických hnutí nedostává, a také poskytnout záruku erudovanosti rozhodnutím politika s cílem naklonit státníkovi veřejné mínění a též a priori nedůvěřivá média.
Politici doufají, že nestranní profíci postaví hráz politikaření odborných orgánů a zamezí řevnivosti uvnitř stran i na půdě zákonodárných sborů. Ale právě Spojené státy, které díky své prezidentské tradici přišly jako první s myšlenkou spoluvlády odborníků, jsou důkazem toho, že ani odborníci, vědci a vrcholoví manažeři nejsou ušetřeni svodů moci a soupeření o prestiž a renomé. Každý americký prezident řešil spory mezi nejbližšími poradci a státními tajemníky, členy vlády. I persony typu Henryho Kissingera tomuto boji zasvěcovaly většinu své kariéry. Stejnou řevnivost bychom našli ve Francii, v menší míře v Německu a Velké Británii. Potkalo to i českou politiku, když docházelo k soupeření mezi odborníky vládními a odborníky opozičními, s vazbou ke stínovému kabinetu.
Lze očekávat, že trend bude pokračovat a bude prohlubován soutěží mezi odborníky premiéra, ministra financí a experty jednotlivých stran a rezortů. V zahraničí i u nás se totiž potvrzuje, že bez skutečného politického mandátu a ochoty odborné návrhy politicky posvětit a prosazovat, nemají odborníci šanci své ideje přenést do reálu.
Obecně je dobře, že dochází k setkávání odbornosti a politické odpovědnosti, musí z ní však něco vyplynout, jinak hrozí, že se zpochybní váha erudovanosti a společnost se znejistí hrou čísel a dat a příliš tendenčním výkladem. Proto buďme rádi, že politici mají vůli nechat si poradit. Buďme ale obezřetní a neočekávejme automatické klady „vlády odborníků“. Bez politické odvahy a úcty ke slibům žádné plody neuzrají.
Komentář byl publikován v deníku E15
Na první pohled by se mohlo zdát, že se česká vrcholová politika kvalitativně proměňuje a že zástupy stranických politiků byly vystřídány nestraníky s bohatou odbornou erudicí. Ostatně Česká republika v trendu posilování odborného vhledu do celostátní politiky kopíruje celou řadu dalších zemí. Například Velkou Británii s bezpočtem komisí, Francii a Německo s institutem odborných rad a tajemníků nebo USA, které symbolizují snad nejrozvinutější předobraz výrazného vlivu odborníků na politickou praxi, skrze státní tajemníky a národní poradce.
Právě odborníci jsou často povoláváni po bok politiků s úkolem nacházet recepty na problémy moderní doby, nahradit deficit straníků, kterých se z početně slabých politických hnutí nedostává, a také poskytnout záruku erudovanosti rozhodnutím politika s cílem naklonit státníkovi veřejné mínění a též a priori nedůvěřivá média.
Politici doufají, že nestranní profíci postaví hráz politikaření odborných orgánů a zamezí řevnivosti uvnitř stran i na půdě zákonodárných sborů. Ale právě Spojené státy, které díky své prezidentské tradici přišly jako první s myšlenkou spoluvlády odborníků, jsou důkazem toho, že ani odborníci, vědci a vrcholoví manažeři nejsou ušetřeni svodů moci a soupeření o prestiž a renomé. Každý americký prezident řešil spory mezi nejbližšími poradci a státními tajemníky, členy vlády. I persony typu Henryho Kissingera tomuto boji zasvěcovaly většinu své kariéry. Stejnou řevnivost bychom našli ve Francii, v menší míře v Německu a Velké Británii. Potkalo to i českou politiku, když docházelo k soupeření mezi odborníky vládními a odborníky opozičními, s vazbou ke stínovému kabinetu.
Lze očekávat, že trend bude pokračovat a bude prohlubován soutěží mezi odborníky premiéra, ministra financí a experty jednotlivých stran a rezortů. V zahraničí i u nás se totiž potvrzuje, že bez skutečného politického mandátu a ochoty odborné návrhy politicky posvětit a prosazovat, nemají odborníci šanci své ideje přenést do reálu.
Obecně je dobře, že dochází k setkávání odbornosti a politické odpovědnosti, musí z ní však něco vyplynout, jinak hrozí, že se zpochybní váha erudovanosti a společnost se znejistí hrou čísel a dat a příliš tendenčním výkladem. Proto buďme rádi, že politici mají vůli nechat si poradit. Buďme ale obezřetní a neočekávejme automatické klady „vlády odborníků“. Bez politické odvahy a úcty ke slibům žádné plody neuzrají.
Komentář byl publikován v deníku E15