Prezident Klaus nastoupil cestu Miloše Zemana. Co nám tato pouť prozrazuje o jeho pohnutkách a české politice? Zejména to, že kauzy Zeman a Klaus potvrzují, že se doposud česká politika nenaučila citlivě a odpovědně nakládat a cenit si „lidských zdrojů“. České strany si neumí dlouhodobě vychovat potenciální a náležitě připravené nástupce do předních politických pozic. Současní lídři nejsou schopni a ochotni vlastní kvalitní sebereflexe a bývalí předáci „politických karavan“ nejsou sto ustoupit z nedávné aktivní politické role, ctít své nové nástupce a další trasu v minulosti vlastních stranických karavan.

Naši ex-výkonní politici neumí autenticky odejít, s nadhledem plnit roli čestných předsedů a dopřát prostor pro vývoj, omyly, vlastní hledání a růst svých nástupců. Po několik let to dokazuje aktivní penzista z Vysočiny, stále myšlenkově nabitý Miloš Zeman a po řadu měsíců stejnou roli sehrává i pán „Hradu nad Vltavou“ Václav Klaus.

Oba jsou intelektuálně bezesporu na výši, v politice více než zběhlí, s rozhledem, bohatým předivem kontaktů a zkušeností, a přesto zatvrzele nedokáží opustit vidinu přímé a věčné moderace svých původních domovských partají. Nepřipouští si existenci jiného kariérního růstu a jiných možností. Sami si tak aktivně zavírají dveře před možnou alternativní společensko-politickou službou a možnými plodnými roky stále vlivné práce.

Při posledním sledování aktuálního dění se vkrádá na mysl otázka, jak moc je Václav Klaus opravdu euroskeptikem a nesmiřitelným kritikem Lisabonského kompromisu a jak moc naopak za jeho nesouhlasem stojí dlouhodobá averze k Mirku Topolánkovi a jeho pojetí občanskodemokratické politiky. Zkrátka jak moc se mu snaží znepřijemnit dny a hodiny zbývající do mikulášského kongresu ODS.

Jejich rozkol a odlišný pohled na let modré holubice je dlouhodobě zjevný, avšak poslední události a otevřené soupeření (i za cenu oslabení ODS, jak před veřejností, tak ve vládní koalici a na parlamentní půdě) ukazují na mnohem hlubší rozkol. Sázka na Vlastimila Tlustého a jeho dlouhodobé torpédování koaliční vládnutí očividně nedopadly podle hradních očekávání, dokonce ani otevřená sázka na Pavla Béma nesplnila svůj původní účel, Mirka Topolánka kuriózně naopak v některých aspektech posílila. A tak se Václav Klaus do situace vložil sám. Rétoricky si pohrál s vidinou přestupu do případné nové, vůči Unii kritické formace a zpochybnil své čestné předsednictví „modré straně“.

Jeho hrozba a promluvy jsou však kontraproduktivní. Svým odchodem a chráněnstvím nového politického proudu by posílil Topolánka a jemu podobně smýšlející stoupence „strany modré holubice“. Ti by s poukazem na déletrvající Klausovu snahu poškodit ODS mnohé jeho úvahy a zastánce odsunuli z aktivního vlivu na partaj. Navíc Václav Klaus by si otevřenou koketérii s novým stranickým projektem popudil představitele ODS na všech politických úrovních, zpochybnil by svůj vklad straně, kterou zakládal, její pojetí a roli v českém stranickém systému. To vše výměnou za nejistou budoucnost dosud velmi nejasného a nejistého projektu, který by luxoval protest a nespokojenost napříč českými kamennými stranami. Navíc by šlo o kombinaci populismu, sociálních a národnostních příslibů, které by notně deformovaly zajeté postoje politické filosofie Václava Klause.

To vše je příliš citlivé a nevratné, než aby to vyvážil jeden neurčitý politický projekt, izolovaný nejen na české politické, ale i evropské politické scéně. Nemluvě o tom, jaká by se v tomto uskupení rýsovala role pro prezidenta republiky, v minulosti budovatele českého standardního stranického systému Václava Klause. Nehledě na to, že by touto medvědí pomocí pohřbil na dlouhou dobu politickou kariéru Pavla Béma a dalších politiků ODS vyrostlých z prostředí Klausova odkazu.