Máme za sebou první dny po skončení 19. kongresu občanských demokratů. Již můžeme bilancovat, odhadovat trendy a vnímat první vítěze a poražené. Bezesporu šlo o jeden z nejlépe organizovaných a inscenovaných modrých sjezdů, kde ve všem zásadním měl staronový předseda Mirek Topolánek navrch. Podařilo se mu udávat tempo a tón kongresu, kdy hned svým prvním pátečním projevem nastolil hlavní téma, osvojil si slovník soupeřů a razantně moderoval celou kongresovou debatu. Tím stěžejním tématem zde byla „změna“ a „sebereflexe“.

Dnes už víme zcela jistě, že šlo o kongres, který prosluje nejen definitivním odchodem otce zakladatele Václava Klause, ale zejména až teatrálním skloňováním slova změna, nehledě na mocenskou frakci, ideový směr a vztah ke stranickému vedení. Jak nesmiřitelní kritici současné podoby ODS, tak hlavní Topolánkův vyzyvatel Pavel Bém i vrcholné vedení „strany modré holubice“ vzývalo nezbytnost změny a přehodnocení orientace této středopravicové partaje. Otázkou však zůstává, zda je tuto změnu staronový předseda se svým týmem schopen uskutečnit a jakým směrem by se měl vydávat.

Na třech sjezdových dnech ve Vysočanech bylo velmi dobře vidět, že ODS řeší nejen psychologické dilema vztahu ke svému stranickému otci, ale že zejména stojí a nervózně přešlapuje na zásadní křižovatce. Trpí ostychem z otevřeného příklonu a zejména systematického používání metod politického marketingu po vzoru zahraničí a českých socialistů. Je zřejmé, že mnozí členové znají úspěchy tohoto přístupu a láká je vidina nárůstu bodů popularity, avšak podvědomě se bojí, že jde o bezduchou a populistickou reklamu na sny. Odmítají si připustit, že ve své většině jde naopak o přehodnocení přístupu k lidem, kdy je veřejnost vnímána jako klient, je jí kontinuálně nasloucháno a politická nabídka je uzpůsobována podle jejích potřeb. Ne však zcela. Stále platí kormidelnická a státnická role předních politiků, kteří naslouchají, respektují veřejnost, přistupují k ní jako k rovnocennému partnerovi, jsou ale schopni jít i proti větru a provádět nutná, ač nepopulární rozhodnutí. Ta však poté systematicky a trpělivě občanům vysvětlují. To je první zásada, kterou by se měl Mirek Topolánek řídit, pokud chce skutečně provézt potřebné změny a vlastní sebezpytovaní.

Druhým argumentem, který přímo vyplývá z předchozího, je provedení skutečně hlubokého průzkumu poptávky a volání české veřejnosti a následná renovace politického menu ODS. Zdaleka to neznamená zatracení předchozí práce vlády, ale jde zejména o soustředění se na potřeby českého středního stavu, na tužby běžných občanů, pravidelně platících daně, kteří chtějí ze strany státu slušné zacházení a vstřícný zájem. Ne nutně sociální dávky, spíše férový přístup, smysluplné fungování státního aparátu a srozumitelný plán zbývajícího dvouletého vládnutí do voleb roku 2010.

Mnozí bývalí voliči občanské demokracie očekávají, že si modrá strana uvědomí, že slovo sociální a termín pomoc je vlastní i konzervativní a liberální ideologii. To je bohužel stále živé dědictví filosofie „klausismu“, kdy se nehledě na praxi prvních vlád považoval pojem sociální za vulgaritu nejvyššího stupně, nehledě na reálný život.

Tím se dostáváme k dalšímu nešvaru „předkongresového“ období ODS – hulvátství, sebezahleděnosti do vlastní vládní existence a neochotě cokoli vysvětlovat svému okolí. Arogance moci je plíživá a sebezničující, avšak je jí možno aktivně čelit, což je vždy veřejností kvitováno obdobně jako úspěch a razance v prosazováni priorit. Voliči a ex-voliči ODS si obecně uvědomují svízelnou situaci Topolánkovy vlády, se kterou začínala a kterou je neustále limitována – patovost v Poslanecké sněmovně, tlak Jiřího Paroubka a Václava Klause. Ale i přes tuto složitost poměrů očekávají aktivitu, srozumitelnost, zájem a řešení skutečných problémů reálných lidí, o to víc v časech nesnadných ekonomických zítřků a mezinárodních výzev, které nás v dalším čase čekají. Pokud si tyto argumenty staronový lídr ODS Topolánek osvojí, pak má velkou šanci na resuscitaci respektu a své politické popularity. Musí však být skutečným šéfem vlády, který udává tempo svému vládnímu týmu, protože i přes mnohé svízele dokázal tento kabinet mnohé, o čem jeho předchůdci jen mluvili. Jen to neumí sdělit nebo často bohužel ani nechce.

Zkrácená verze komentáře vyšla v MF DNES.