Česká prezidentská republika, tak by mohl nově znít náš název. S trochou nadsázky můžeme říci, že se český stát úterním pádem vlády dočasně změnil z parlamentního premiérského systému na prezidentský. Postupně si to začínáme uvědomovat a brzy si to uvědomí i v zahraničí. Svým způsobem i jediní vítězové úterního hlasování jsou prezidenti – doma Václav Klaus, který nyní určuje hledání nového ministerského předsedy a vlády s důvěrou, za našimi hranicemi jeho francouzský protějšek Nicolas Sarkozy. Paříž získala unikátní příležitost jak se opětovně vlomit do českého předsednictví, teď už s tichým souhlasem velkých evropských zemí, s odůvodněním, že není přece možné nechat vést Evropu kabinetem bez mandátu a s hašteřivou domácí politikou v zádech. A premiér, tomu v ruce zůstává černý Petr, protože mu reálně hrozí sehrávání role politického a mocenského statisty.

Ústava České republiky je totiž poměrně tolerantní a blahovolná vůči prezidentovi republiky v hledání a jmenování nové české exekutivy. Nestanoví závazné termíny, ani jasné požadavky na výběr vhodného kandidáta, s filosofií, že právě proto, se očekává, že bude prezident konat rychle, konstruktivně a ku prospěchu politické stability v zemi. Zatím nemáme mnoho obdobných zkušeností, abychom mohli kroky prezidenta detailně soudit a jednoznačně předvídat, přesto již na počátku výběru kandidáta naše hlava státu překvapuje a i mírně navádí k pocitu, že neusiluje výhradně o blaho republiky a že není ryze nadstranická.

Potvrzením je rok 2005, když prezident Klaus řešil obdobnou situaci. Tehdy stanovil dvě podmínky – požadavek 101 podpisu jako garance většiny a ctění předchozího koaličního půdorysu vlády jako záruku jistého politického kontinua. Ty však nyní popírá a nahrazuje mnohem užšími mantinely, které omezují kreativnost potenciálního kandidáta na ministerského předsedu. Informace, které prosakují z Hradu o neakceptovatelnosti Topolánka jako kandidáta na premiéra, zpochybňování jedné z koaličních stran a sortování poslanců naznačují, že se hraje o jinou možnost. O šanci prezidenta sehrávat po jistý čas roli politického kormidelníka a ovlivňovat osazenstvo budoucí vlády, spoluurčovat agendu českého předsednictví a zejména promlouvat do vnitřních poměrů ODS.

V těchto dnech se rozhořela válka nervů mezi Topolánkem a Klausem a Topolánkem a Paroubkem, o vliv na další dění, o váhu v ODS a s lídrem strany růže o termín předčasných voleb, kdy pozdější termín spíše posiluje ČSSD. Václav Klaus se nesmířil s vývojem po loňském kongresu ODS a dění v partaji modré holubice a snaží se přeskupit síly blokací Topolánka. Naopak českým socialistům nyní hrozí nevděčná pozice, platit daň za pád vlády a odpovědnost za hledání řešení, které jim ukrajuje z pověsti autentické opozice a ještě přihlížet souboji „staré ODS“ s „novou ODS“, kdy s jednou z nich budou stejně nuceni uzavřít kompromis, čímž opět částečně rezignují na svoji dosavadní opoziční nesmiřitelnost.

Přesto bez těchto tří aktérů – prezidenta, expremiéra a lídra státotvorných opozičníků, není možné dohodnout konstruktivní cestu ze současného politického svízele. To vše za poměrně velkého zájmu veřejnosti, které nejde pouze o zahraniční reputaci, ale zejména o životní úroveň a zaměstnání. Výsledkem buď bude přepřahání v modré straně, posílený prezident a ČSSD s podílem na moci a tím i na odpovědnosti, nebo dohoda dvou táborů (ne nutně obou lídrů) – ODS a ČSSD na předčasných volbách, za nedobrovolné asistence prezidenta republiky, a tím návrat ke klasickému parlamentarismu a s premiérem s poslaneckou většinou, jako hlavním autoritám českého politického uspořádání. Bude to však ještě cesta svízelná, protože někteří politici vsadili svoji politickou budoucnost, prezident vykonává druhý mandát, a tedy není na nikom závislý a dvě hlavní strany nechtějí ztratit svou tvář a dosavadní šanci na růst preferencí.

Jediným, kdo už dnes může sčítat ztráty, je reputace českého státu navenek a u evropských partnerů a české firmy, potažmo jejich čeští zaměstnanci. Ti budou nyní postrádat aktivitu vlády a parlamentu ve změkčování dopadů ekonomické krize. I na to by měl hrad brát zřetel, co se děje v podhradí.

Komentář vyšel v MF DNES