Deset dní, v nichž se zastavil volební čas, ukázalo, jaký mají naše politické elity vztah k Ústavě. To platí bez ohledu na výsledek dnešního jednání Ústavního soudu.

Svérázné právní povědomí, jež vyznává sebestřednost a přesvědčení o dominanci nad ostatními institucemi, plně vytrysklo na povrch během úterní sněmovní schůze. Bylo ale patrné i v dřívějších plamenných prohlášeních prezidenta. Ano, máme volební čas, který svádí k silným výrokům. Přesto i volební mrav má mít jasné mantinely.

Ústavní soud snad nikdy nezažil etapu elementárního respektu ke své roli strážce ústavních pořádků. Mnohem častěji byl spíš v pozici trpěného plodu české Ústavy či byl vnímán jako spojenec prezidenta Havla. Proto byl systematicky přehlížen a odstrkován s cílem postupné marginalizace. Jako podle hesla „sejde z očí, sejde z mysli“. A chtělo by se říci, sejde i z potřeb občanů.

To platilo především v době vlád Václava Klause, ale i za časů opoziční smlouvy. Později se Ústavní soud proměnil v kolbiště lítého politického boje a aktuálního přeměřování sil. Milníky této etapy se staly zákoník práce, zdravotnické poplatky, ale i dodnes aktuální přetahovaná ve věci Lisabonské smlouvy a vztahů našich parlamentních komor.

Sebevědomé přehlížení brněnského soudu vrcholnými činiteli můžeme ukázat na řadě dalších případů, zejména z oblasti lidskoprávní a ekonomickosociální. Scénář přístupu k brněnským soudcům byl a je stále stejný. Napadený problém se neřešil nebo se přehlížel, kabinet ho většinou přešel s naprostým klidem, případně s odůvodněním, že o nic nejde, jen o špatnou vůli pánů soudců. Ústavní soud se stal pouze formálním předstupněm stížnosti do Štrasburku, protože státní orgán konal až ve chvíli, kdy mu reálně hrozila vysoká pokuta.

Jediný moment, kdy si politici významněji uvědomili váhu Ústavního soudu, byl případ částečného zrušení volebního zákona z dílny opozičně smluvní sněmovny, z něhož zbylo pouze problematické jádro. Byl to jeden z důvodů, proč nově zvolený prezident Václav Klaus nebyl schopen po několik měsíců jmenovat nové ústavní soudce, a kontrola ústavnosti tak reálně nabrala zpoždění rok a půl. O to více slovně prezident bojoval proti „soudcokracii“.
Aktuální kauza ústavní stížnosti Melčáka a Kalvody tak jen viditelně stvrdila dlouhodobý trend politického přehlížení pravomocí českého ústavního korektora. Navíc zafungovala jako účinný mantinel, protože přišla v momentě pro naše politiky citlivém – v čase kampaně.

Poprvé krok soudu politiky znatelně zabolel. Pokud by to znamenalo šanci na změnu přístupu ke strážcům ústavnosti, nebyla by tato lekce vůbec marná.

Psáno pro deník E15