Titulky deníků nás v poslední době poměrně intenzivně upozorňují na nekalé praktiky ve světě politiky, obchodu a dokonce i spravedlnosti. A jestliže nedávný předseda vlády tvrdí: „Jen malé dítě může věřit tomu, že miliardář přišel ke svým miliardám neposkvrněnou cestou,“ signalizuje to, byť nepřímo, že bychom se měli vážně obávat o řádnou správu věcí veřejných a de facto i o naši budoucnost. Možná by ale v této souvislosti mohlo přijít světýlko naděje od mladé generace.

Jenže – jak je na tom vlastně mládež se zájmem o politiku? Podle sociologických průzkumů se politickými otázkami zaobírá asi čtvrtina mladých lidí nad 15 let, a to jen zběžně, více než třetina vůbec. Hlubší zájem o politiku mají pouze čtyři procenta mládeže. Čísla tedy prozrazují, že celospolečenské problémy mládež spíše moc nezajímají. Zaměřuje se na zcela jiné záležitosti.

Jednu z příčin můžeme samozřejmě hledat v nás dospělých, neboť dětem a mladým lidem jdeme i v této oblasti příkladem. Průzkumy ukázaly, že zájem o politiku v ČR v průběhu posledních dvaceti let klesá. Politika je důležitá asi jen pro pětinu Čechů. Jak vloni prohlásil v průběhu Fora 2000 politolog Fareed Zakaria, pokleslý zájem o politiku se stává hrozbou české demokracie, protože nezájem a s ním spojená nevzdělanost ve veřejných záležitostech vede k populismu, čehož výsledkem by mohlo být to, že by nám vládli sice legitimně zvolení, leč bezcharakterní politici.

Výchovné působení spočívá v prvé řadě na rodině. A jsem přesvědčen o tom, že zde svou roli nesehrává pouze rodinné sdílení významu politiky, ale také to, zda jsou děti aktivně zapojovány do úkolů, které před nás klade běžné zajišťování chodu domácnosti a života v rodině vůbec. Není-li dětem umožněno podílet se přiměřeně svému věku na těchto aktivitách či jsou dokonce z této sféry vykazovány, třeba i v dobré víře, aby nebyly zatěžovány, pak si navyknou ponechávat veškeré nezbytnosti na druhých a problémy rodiny se jim stávají z velké míry lhostejnými.

Tento postoj se potom přenáší dál mimo rodinu a projevuje se nezájmem o otázky týkající se obce, státu anebo světa, a to včetně těch, které přímo souvisejí s jejich životem. V rodině mají mladí lidé většinou jistotu, že dění okolo nich, byť se ho aktivně neúčastní, směřuje v jejich prospěch. Kdežto dění vně rodiny už takovou jistotu zdaleka neposkytuje, avšak tato skutečnost jakoby vůbec nebyla brána v potaz. Koneckonců naivní víru v to, že se o nás „někdo“ postará a zajistí nám bezpečnost, zdraví atd., lze vidět u spousty nás dospělých.

Druhou významnou oblastí, která se podílí na utváření vztahu k politice, je škola. Politickou tematiku obsahuje již učivo na prvním stupni základní školy a více méně provází děti a mládež až k závěru středoškolského vzdělávání. Výchově k občanství, která se může v učebních plánech škol skrývat i pod jiným názvem, je v oficiálních dokumentech (rámcových vzdělávacích programech) věnována dostatečná pozornost, obzvláště v provázanosti s tzv. průřezovými tématy. Jedním z nich je např. výchova demokratického občana.

Důkladné zpracování po formální stránce lze jen chválit, ale co naplat, když občanská výchova si stále z doby socialismu nese nálepku zbytečného předmětu. Jen vzácně můžeme vidět, že by rodiče, prarodiče, ale i pedagogové zaujímali k občanské výchově jiný než znevažující postoj. Potom také její výuka, vedená třeba i odborně na výši, nemůže dosahovat patřičného efektu. Na středních školách, kde bývá občanská výchova většinou zahrnuta do předmětu základy společenských věd (ZSV), není žádnou výjimkou, že výuka probíhá zcela formálně. Studenti se sice mnohdy dokonce naučí spoustu pojmů, definic atd., ale to vše bez jakýchkoliv souvislostí s každodenním životem společnosti.

Jedná se tedy o formální akademismus, který možná připraví studenty k testům u přijímacích zkoušek na vysokou školu, ale osobnostně je více neobohatí. Ba naopak. Degraduje obsah občanské výchovy na snůšku akademických frází, které u neakademického publika, kterým většina středoškoláků ještě je, působí zcela nemotivačně. Přitom ale dospívající v sobě nesou obrovský potenciál k emočnímu vnímání spravedlnosti, o kterou v demokratické politice v prvé řadě jde. Středoškoláci se dají velmi snadno nadchnout a zapálit pro ideje, které se zabývají cestami vedoucími k nápravě světa.

Obdobně jako v rodině nalezneme také v škole dvě sféry, prostřednictvím nichž se vztah k politice buduje. Jednou z nich se samotná výuka, druhá – možná dokonce vlivnější – souvisí s postavením žáků vůči učiteli a s jejich spolupodílením na rozhodovacích procesech ve škole.
Žáci základních i středních škol nemají ve většině případů vůbec právo, aby se k tomu, co ve škole probíhá a co se jich bezprostředně týká, vyjadřovali. Již tradiční pozdrav na začátku vyučovací hodiny, trvale praktikovaný od dob císařství, dává jasný signál, kdo ve třídě má jaké právo. Pro žáky to znamená: teď 45 minut přestávám být člověkem zodpovědným sám za sebe a jsem povinen se podřídit velení.

Učitelé, včetně těch nejmladších, se vesměs domáhají kázně a poslušnosti. Nevyžadují vytvoření vhodné pracovní atmosféry, která by vznikla vzájemným úsilím zúčastněných. Autoritářské postavení učitelů, které se s věkem žáků nijak nemění, musí proto po dvanácti třinácti letech zanechat v chování mladých lidí viditelné stopy. Jak pak můžeme po nich chtít, aby byli na prahu dospělosti a dále schopni stavět se zodpovědně k vážným problémům, které život společnosti denně přináší a které se jich různou měrou, ale přesto dotýkají?

Před 22 lety se u nás začala znovu budovat demokracie. Jenže jsme se nejspíš nestihli řádně dovzdělat, a to ani v pedagogických kruzích, neboť by nebylo možné, aby z úst zralé učitelky veřejně zaznělo: „Žiji mnohem méně demokraticky než před revolucí,“ před Listopadem 89. Za bývalého režimu se také hodně hovořilo o demokracii – socialistické, která dle tehdejší oficiální politické teorie představovala vyšší historický typ než je ta, v níž právě žijeme. Možná by stálo za to, třeba v rámci novoročního předsevzetí, lépe si vyjasnit, co vlastně demokracie znamená a v čem její udržení spočívá, abychom tomu mohli uzpůsobit své výchovné působení na mladou generaci.

Vyšlo v časopise Rodina a škola