Ministerstvo školství předložilo k veřejné diskuzi dokument Tvorba Profesního standardu kvality učitele. Ještě před měsícem, dříve než došlo k vytvoření finální podoby dokumentu, nesl označení Tvorba Standardu profesní způsobilosti a výkonu profesní činnosti učitele. Změna v názvu dokumentu signalizuje, že cílem není standardizace učitelské profese, nýbrž standardizace kvality učitele. Na základě Standardu pak automaticky získá každý učitel, jenž jeho kritéria zcela nenaplňuje, stigma II. jakosti. A to vzhledem k navrhovaným kritériím a přemíře požadavků plynoucích z rámcových vzdělávacích programů může postihnout téměř všechny.

Zvyšování kvality pedagogické práce je zajisté na místě, ale zvolenou cestu s poukazováním na nedostatky učitelů, s obrovským nárůstem dokumentačních povinností považuji za nevhodnou, ba dokonce za škodlivou volbu. Má-li reforma školství přinést očekávané výsledky, tak prvořadý úkol ministerstva spočívá v zajištění potřebných podmínek pedagogům. Namísto redukce líbivých, leč nesplnitelných reformních požadavků, namísto odstranění polovičatosti v souladu reformních cílů s legislativou, namísto podpory a pomoci dostane se nyní učitelům soupisu direktiv ve formě kompetencí, které měly být vlastně osvojeny již při zahájení reformy a podle nichž by se mělo začít odvíjet finanční ohodnocení jejich práce.

Učitelství není profese umožňující změny „technologií“ ze dne na den, nýbrž povolání hluboce propojené s tradicí, u něhož se významné změny dotýkají celé osobnosti a potřebují patřičný čas a podporu společnosti. Jenže reformním změnám zatím nejsou plně nakloněni ani učitelé, ani rodiče, ani společnost. Stále se jedná, alespoň z mého pohledu, spíše o záležitost skupiny nadšenců (již dostatečně vlivné). Proto je zapotřebí, aby o nutnosti nových vzdělávacích cílů – od tradičních se mnohdy výrazně odlišujících – byla přesvědčována široká veřejnost. Avšak nejasné ideologické fráze, které můžeme často slyšet, nejsou asi nejlepším nástrojem. Co se vlastně nově od učitelů očekává? Aby naučili? Aby vychovávali? Aby vštěpovali životní hodnoty? Aby suplovali v nejrůznějších ohledech rodinu? Aby dostatečně připravili své žáky na jejich budoucí život? To všechno, ale při tom – aby se důkladně zaměřili na individualitu každého žáka.

Na jedné straně ministerský Standard od učitele vyžaduje, aby realizoval výuku s ohledem na konkrétní potřeby žáků, jejich schopnosti, zkušenosti i osobní odlišnosti, aby se žáky s rozmanitými specifickými vzdělávacími potřebami pracoval samostatně, aby se zajímal o názory, představy, problémy a pocity žáků, na druhé straně však volí ministerstvo ve vztahu k učitelům – v rozporu s touto požadovanou kompetencí – formu nátlaku a pomocí „biče“ je hodlá přimět k proměně. Učitelům je sice nabízeno přiložit v rámci veřejné diskuze ruku k dílu, ale obávám se, a to nikoli osamoceně, že se jedná pouze o formální záležitost. Navrhovaný Standard s podrobným výčtem kritérií, mezi něž patří např. vhodně využívaný úsměv, přátelská, vstřícná gestikulace či pohyb po třídě, může sloužit spíše coby nástroj kontroly než prostředek k osobnímu růstu. Do jaké míry učitel dosáhne naplnění Standardu, bude moci být kontrolováno hospitací, testováním, rozhovorem, analýzou učitelského portfolia, analýzou plánů vyučovací jednotky atd. Již pouhé vyjmenování těchto evaluačních nástrojů vyvolává spíše obavy, nedůvěru k nařízením přicházejícím shůry a vzdor vůči diktovaným změnám.

Profesní standard kvality učitele se na první pohled jeví coby prospěšný jak z hlediska spravedlivějšího odměňování ve školství, tak z hlediska změn ve způsobu vysokoškolské přípravy budoucích učitelů. Jenže každá škola si žije vlastním životem a platí v ní vlastní nepsaná pravidla a zvyklosti. Každý ředitel má o kvalitě učitelů působících na škole, již řídí, svou vlastní představu a Standard jej nijak neusměrní v rozhodování o výši odměn. Dobrý ředitel Standard nepotřebuje, špatný jej spíše zneužije k nacházení chyb a nedostatků.

Ani z hlediska zkvalitnění učitelského vzdělávání na vysokých školách nemá ministerský Standard opodstatnění. Školský zákon z roku 2004 dal novým vzdělávacím cílům patřičnou míru závaznosti – pro učitele i pro vysoké školy uskutečňující učitelské studium. Všechny pedagogické a jiné fakulty či ústavy, jejichž náplní je učitelské studium, disponují odborníky, kteří by měli být schopni sestavit na podkladě platné legislativy vlastní standard učitele zohledňující potřeby současné a do jisté míry taktéž budoucí školy a na jeho základě koncipovat učitelské vzdělávání. Ministerstvo školství nemůže prostřednictvím svého Standardu zaručit, že z vysokých škol budou odcházet absolventi s kvalitní učitelskou přípravou, a pouhá formální implementace ministerského Standardu do studijních plánů bez potřebných změn ve způsobu vzdělávání budoucích učitelů nepotvrzuje nezbytnost tohoto dokumentu.

Má tedy tvorba Standardu nějaký smysl? Je-li skutečným zájmem dosažení vyšší kvality pedagogické práce, pak nikoli. Skrývají-li se za jeho tvorbou jiné záměry, pak zajisté. Pokud však ministr Liška opravdu usiluje o kvalitu učitelské profese, potom by bylo určitě prospěšné učinit rychlá opatření vedoucí k osvobození učitelů od byrokratických otěží, které jim neumožňují věnovat se dětem a mladým lidem jim svěřeným v takové míře, jak by potřebovali. Všichni, mladou generaci nevyjímaje, jsme zavaleni informacemi. Takže není to přísun informací, čeho si mladí žádají, ale láskyplné zasvěcování do „tajů“ života, jehož se musí dospělý-učitel zúčastnit sám za sebe, nikoli coby plnitel nařízení. Teprve tento osobně zainteresovaný mezi-lidský, mezi-generační aspekt může dát vzdělávání to, co od něj současná doba v prvé řadě vyžaduje.