Jan Štern

16. 11.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ach jo…

Jan Štern Přečteno 15320 krát

Často si kladu otázku, zdali pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí nebo zdali je to jenom marné přání. Toto heslo vyslovil Václav Havel na demonstraci během Sametové revoluce. On sám někde řekl, že ho to napadlo těsně před tím, než vylezl na tribunu, že to tedy není nějaká promyšlená životní filosofie. V nedávné besedě k tomu také uvedl, že aspoň to heslo občas někoho u nás dráždí. Chtěl tím možná říci, že to zase nějaká velemoudrost není, ale že aspoň nějaký účel to splnilo. To heslo se totiž po revoluci stalo předmětem nenávistného a posměšného ostouzení jako něco zaslepeně dětinského, nenapravitelně idealistického, ba dokonce kýčovitého. Jenom hlupák si prý může myslet, že pravda a láska vítězí, protože realista přece ví, jak je to v životě složité. A život není pohádka, kde dobro povinně vítězí nad zlem.
Když jsem rok po Listopadu dostal od Havla novoroční blahopřání, tak tam bylo napsáno opět toto heslo a za ním následoval přídavek: Ach jo. Něco v tom smyslu, že to vůbec není jednoduché, ale že je to děsná dřina. Nebo velké břemeno, které si člověk naložil na svá bedra. To byla dle mého přesná a jemná relativizace toho hesla následkem zkušenosti z reálného politického života. Nikdy jsem později moc nechápal tu zlobu a nevoli, s níž realisté na toto heslo útočili. Má snad podle nich naopak zvítězit lež a nenávist? Nebo touží po plichtě? Já tedy ne. A všem těm pragmatikům bych rád řekl, že hrubý domácí produkt ani jeho růst nenávist neodstraní a pravdu nenahradí. Pravda je navíc základem práva. Často jsem měl podezření, že dotyčný realista byl v době, když hřmělo, zalezlý někde doma a čekal až, jak to dopadne. A tohle zpropadené heslo mu jenom připomínalo vlastní zbabělost. Protože jinak si nedovedu vysvětlit tu averzi. Člověk, který to heslo zažil na náměstí, mu rozumí. Byli jsme tam právě proto, aby pravda a láska zvítězila. Žádný menší cíl jsme neměli. Přece kdyby Havel na lidi na náměstí během Sametové revoluce vybalil, že jako realista rozhodně nesouhlasí s tím, že by snad pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí, tak by se to náměstí možná rychle vyprázdnilo.
Dnes slavíme výročí dvaceti let od Sametové revoluce. Teda jenom my občané. Vláda a stát se tváří, že žádná revoluce snad ani nebyla. Aspoň pro ně ne. Ať si to oslaví Václav Havel se svými přáteli a hlavně za své peníze. Jakoby nám tím vláda a stát chtěly říci, že Sametová revoluce byla jakýmsi soukromým podnikem Havla a spol. Jenže tento demokratický stát vzniknul právě tou revolucí. V roce 1918 jsme dostali od velmocí darem území, aniž jsme se o to nějak výrazně přičinili. A jeho demokratický charakter jsme si snad už definitivně vybojovali až v listopadu 1989. Tím jsme se zařadili mezi demokratické země, které nám k tomu prostřednictvím svých státníků blahopřáli. Bylo mi ovšem trochu divně, když zdravice amerického presidenta Obamy se nám dostalo na soukromé oslavě Václava Havla. Stát měl oficiálně slavit 17.listopad, protože tím znovu a znovu dává najevo, na co navazuje, co tvoří jeho základ, z čeho se zrodil. Říká se tomu budování tradice. Nejde o to, kolik se sní chlebíčků nebo vypije šampaňského, ale co se tím sděluje vlastním občanům i do zahraničí. To třeba Francouzi slaví dobytí Bastilly s veškerou vehemencí. Nejen doma, ale na všech svých ambasádách. Jaképak slavnosti chystají naše ambasády na tento 17. listopad? Dáváme vůbec světu najevo, že jsme rádi, že jsme si před dvaceti lety vybojovali demokracii? Nebo je nám to (tedy státu) jedno? Na co vlastně navazuje náš stát?
Otázkou je, zdali se stát neostýchá slavit, aby nepobouřil všechny ty, co za revoluce byli na druhé straně a dnes jsou ve významných funkcích. A kde jsou vlastně lidé, kteří vyběhli na náměstí pod heslem pravdy a lásky. Ve vysokých státních funkcích rozhodně ne, jinak by stát nepochybně slavil. Tam je už nahradili bývalí komunisté nebo političtí mazáci a oportunisté všeho druhu. Snad je aspoň potkám v průvodu na Albertově, který rovněž pořádá soukromá organizace.

P.S. A já si ale stejně pořád myslím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. I když to bude pořádná fuška.

04. 11.

Poslanec Benda by už měl jít normálně pracovat

Jan Štern Přečteno 52279 krát

Přiznám se, že jsem s napětím čekal, s čím přijde poslanec Marek Benda po odhalení, že fíglem získal titul práv Judr. Jednak použil pro rigorózní práci stejný text jako už jednou pro diplomku, jednak dodal rozsahem zhruba poloviční práci. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, že se pokusí situaci takzvaně ustát. A nezklamal mě. Prý udělal formální chybu, ale práce je podle něj tak vynikající a výjimečná, že nárok na titul měl. Svého činu lituje a hned ho chce napravit tím, že na druhý pokus ten kýžený titul obhájí. Ale proč by měl najednou něco dopracovávat, když je to tak vynikající a v pořádku? Tomu nerozumím.
Pan Benda kupodivu také stále nějak pomíjí skutečnost, že zvětšoval písmo té práce tak, aby požadovaných sto stránek dosáhnul. Prý to byla náhoda, počet písmenek ho nezajímal, šlo přeci o podstatu. Jenže Windows má takovou protivnou službu, že vám v oddílu vlastnosti celkem neúprosně ukáže počet znaků, které text obsahuje. A podle skutečného počtu znaků měla práce potřebných normostran (řádek 60 znaků, stránka 30 sloupců, 60x30=1800 znaků na stránku) jen padesát sedm. Jenže takové nízké kupecké počty byly pod rozlišovací schopnost předsedy Ústavně právního výboru poslanecké sněmovny parlamentu České republiky. Jenže člověku se pořád vtírá otázka, proč pan poslanec to písmo zvětšoval, aby to vyšlo na sto stran.
Poslanec Marek Benda je v jistém smyslu esencí toho, co produkuje dnešní politický systém vyznačující se arogancí, pohrdáním pravidly, povýšeností a hroší kůží. Pan Benda se často vyskytoval tam, kde politika uplatňovala svojí aroganci. Byl například jednou z hlavních postav při vyvlastnění půlky Malé strany pro potřeby parlamentu v 90. letech. Pamatuji si, jak reportérovi pořadu Nadoraz, který se vyptával, jestli má spočítané, kolik čtverečních metrů vychází v zabraných palácích na jednoho poslance, odpověděl, že taková úvaha je pod jeho rozlišovací schopnost. Už tehdy hrála rozlišovací schopnost v jeho uvažování velkou roli. Také byl tvůrcem a předkladatelem náhubkového zákona, který měl ochránit politiky před potupným zveřejňováním jejich odposlechů s různými mafiány.
Hlavním problémem pana Bendy je, že vstoupil do politiky už během studií a s výjimkou dvou let (kdy byl zaměstnán jak jinak než u státu v odboru vládní agendy Ministerstva informatiky) jí nikdy neopustil. Nikdy normálně nepracoval a vždy požíval finančních a dalších výhod poslaneckého mandátu. Teď je to s jeho politickou existencí nahnuté, protože neuspěl v primárkách v rodné ODS. Někde prý prohlásil, že by v případě nezvolení do parlamentu uvažoval o pozici náměstka ministra celkem jedno na jakém ministerstvu. Že na ministerstvech pracují stovky špičkových odborníků, kteří pracně budují svojí kariéru už dvacet let ve svobodných poměrech, které by pan Benda s nulovou praxí automaticky přeskočil, to ho vůbec nevzrušuje. Jako politik je přece něco víc než normální občan.
Proto také bez váhání na otázku, zda může dál vykonávat funkci předsedy Ústavně právního výboru, odpověděl, že určitě, protože se předsedou stal v době, kdy ještě titul neměl. Toto časové omezení platnosti morálního prohřešku na dobu určitou mě pobavilo snad ještě víc než jeho návrh, že práci dodatečně dopíše. Neuvěřitelnou bezostyšností ale bylo, když pravil, že se aspoň touto kauzou upozorní na problematiku restitucí, které byly předmětem oné práce. Celé to ukazuje, co dokáže dvacet let strávených v politice s člověkem udělat. A to i s člověkem pocházejícím z vynikající rodiny. Je to smutný pohled.

Archiv článků: listopad 2009

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ach jo…

Poslanec Benda by už měl jít normálně pracovat

Blogeři abecedně