Jan Štern

25. 04.

Přemluv bábu je plodem neoliberální ideologie po česku

Jan Štern Přečteno 32434 krát

Nevěřícně jsem zíral na klip Přemluv bábu, v němž dva mladí herci celkem neomaleně vyzývají své vrstevníky, aby přemluvili své dědky a báby, aby nevolily levici, ale pravici. Dědek s bábou jsou totiž lehce dementní a hloupí, takže sedli na lep populistické propagandě levice. Stačí, když jim mladý kabrňák vysvětlí, že mají volit pravici, protože ta na rozdíl od levice nezadluží stát tak, že to budou splácet ještě jejich vnoučata. Mladí herci nevidí rozdíl mezi sociálními demokraty a komunisty. Levice je jedna banda, která automaticky po svém zvolení přivede zemi zpátky do totáče. Levice podle nich zvítězí jenom díky starým bábám a dědkům, kteří nalítli na její populistické sliby. Copak se báby a dědkové nepamatují, jak to tady čtyřicet let vypadalo, ptají se mladí herci. Levice chce podle nich kromě návratu do totáče také záludně zadlužit zemi tak, že to budou splácet ještě vnuci. A to proto, že její voliči, bába s dědkem, už dávno budou mrtví, až se budou dluhy splácet, takže je to vůbec nemusí mrzet. Naštěstí tu je pravice, stará i nová, která je připravena zemi osvobodit od strašných záměrů levice. A proto se mají mladí lidé rychle rozjet za bábama a dědkama a přesvědčit je, aby volili pravici. A kdyby snad starochové nějak otáleli, tak je mají přestat navštěvovat a to třeba až do jejich smrti. Prostě bábo, dědku, dokud to tam nehodíš pravici, tak na mě zapomeň.
Tolik klip. Dosud jsem si myslel, že žiju v civilizační oblasti, kde platí: cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Ale zřejmě je tu už pár lidí, kteří tohle přikázání vypustili z repertoáru. Také jsem si myslel, že po svržení totality a nastolení demokratických poměrů jsme si opět osvojili zásadu, že člověk dokáže rozeznat dobré a zlé a že je sám schopen se podle toho svobodně rozhodovat. Tím nijak nevylučuji diskusi lidí rozdílných názorů, naopak, ale snad jsme schopni respektovat přesvědčení a názory druhého, byť s ním nesouhlasíme. Ať si proboha bába s dědkem volí, koho chtějí, a nebudu jim hned vyhrožovat, že mě teda nikdy neuvidí. Během kolektivizace v 50. letech také vyjížděly přesvědčovací brigády mladých svazáků přemluvit báby a dědky na venkově, aby i s majetkem vstoupili do družstva. Starochové nějak nechtěli pochopit výhody JZD, tak jim přijeli domluvit. Evidentně máme takové domlouvání starochům v krvi.
Další nehorázností klipu je, že klade rovnítko mezi sociální demokraty a komunisty. Když to dělá ODS, která má už asi pátou volební kampaň založenou na obavě z návratu starých poměrů díky vládě levice, tak je to sice těžko intelektuálně stravitelné, ale člověk to nakonec chápe. Je to jasně účelové strašení, a pokud to k ODS přivede voliče, proč by nakonec strana tímhle lidi neděsila. Jenže když s takovým tvrzením zcela vážně přicházejí lidé, kteří na tom nejsou politicky účelově zainteresovaní a myslí to fakt vážně, tak to je k zamyšlení. Bohužel znám ve svém okolí velké množství jinak inteligentních lidí, kteří trpí iracionálním strachem z vítězství levice. Kladl jsem si otázku, jak je to možné? Dlouho jsem si myslel, že je to otázka pro psychiatra. Někdy se i dospělí lidé bojí skřítků nebo ježibaby a usínají jenom při rozsvícených světlech, ale na to mají psychiatři poměrně účinné metody a léky. Strach z ježibaby a z komunistů mi dvacet let po pádu komunismu, v době, kdy jsme v NATO a EU, kdy jsme obklopeni demokratickými zeměmi a kdy komunismus vládne pouze na Kubě a v Severní Koreji (čínský kapitalistický komunismus sem nepočítám) totiž v něčem přijde na stejné úrovni. Proč se lidí postižení strachem z levice nebojí třeba kmotrů, klientelistů a korupčníků, kteří se v podstatě zmocnili veřejné moci?
Důvody nejsou psychiatrické, ale ideologické. Během transformace naší společnosti z totalitní podoby na demokratickou společnost a tržní ekonomiku bylo nutné argumenty přesvědčit občany o nutnosti této přeměny. Soustava těchto argumentů byla postavena na neoliberální ideologii, která tehdejší situaci nejvíc odpovídala. Transformace proběhla a neoliberální ideologie pomohla přesvědčit většinu veřejnosti o její nezbytnosti. Jenže od té doby uběhlo patnáct let, během nichž se naše společnost stala standardní zastupitelskou demokracií a tržní ekonomikou plně integrovanou do mezinárodních tržních, demokratických a bezpečnostních struktur. Bohužel neoliberální ideologie nezbytná pro revoluční období nám tu poněkud zamrzla a ještě se tak nějak po česku rozvinula. Jenže my nežijeme v době transformace, ale v éře rozvinuté tržní ekonomiky a parlamentní demokracie. Například požadavek regulace trhu má zcela jiný význam v historické etapě, kdy se trh teprve pozvolna rodí (počátkem 90.let), a zcela jiný význam dnes v době plného rozvoje tržní ekonomiky.
Neoliberální ideologie po česku je nejkrajnější neoliberální variantou založenou na modelování lidského chování jako maximalizaci užitku. Je založena na několika jednoduchých axiomech. Za prvé tržní ekonomika je nejen motorem efektivnosti a produktivity společnosti (a tudíž vyřeší vše), ale je i základem demokratických poměrů. Proto jakákoliv regulace trhu povede nejen k snížení efektivnosti a produktivity, ale i k omezení demokracie a svobody. Z tohoto důvodu nerozlišují neoliberálové mezi sociálními demokraty a komunisty. Každý, kdo chce regulovat trh, ohrožuje demokracii a svobodu. Za druhé neexistují špinavé peníze. To znamená, že podnikatelé nekradou, ale jen využívají mezer v zákonech a pravidlech k zvýšení svého zisku. Zatímco zaměstnanec, když ukradne ve firmě cihlu, tak natotata mašíruje do kriminálu. Proto jakékoliv opatření vedoucí k omezení korupce a hospodářské kriminality – protikorupční agent, finanční policie, korunní svědek, majetkové přiznání, je vnímáno neoliberály jako útok na svobodu občanů. Za třetí neviditelná ruka trhu nejlépe vyřeší všechny neduhy nebo problémové sféry moderního světa – ekologické problémy, oteplování, vzdělání, zdravotnictví, kulturu. Proto jakékoliv zásahy státu do těchto sfér vnímá neoliberál jako narušení volné hry tržních sil a jako násilný zásah do organické struktury společnosti. Za čtvrté jsou neoliberálové přesvědčeni, že bohatství vytvářejí podnikatelé podnikáním a zaměstnanci se jenom vezou a mohou být rádi, že je podnikatelé zaměstnávají. Takže když podnikatele naštveme progresivní daní z příjmu, tak budou míň podnikat nebo asi někam odejdou (proboha kam?) a prosperita je fuč. Svět se dělí na schopné, kteří podnikají, a neschopné, kteří se proto musí dávat zaměstnat. Schopní táhnou na svých zádech ty neschopné, kteří se za to jim odvděčí akorát tím, že volí levici, která má v programu progresivní daně, majetková přiznání a další lumpárny. Za páté ze svého guru Hayeka neoliberálové převzali tezi o minimálním státu, čili nízké daně. Trochu přitom zapomněli na to, že hlavní úlohou státu dle Hayeka je vynutit dodržování pravidel. Neúprosná vláda zákona se ale vůbec nehodí do podnikatelské džungle, která tu vládne a v níž se podnikání na hraně podvodu nejlíp daří. Neoliberálové také celkem shovívavě hledí na korupci, protože pro ně je to jenom způsob, jak přelít státní peníze (získané z ničemných daní) zpět do soukromých rukou.
Neoliberalismus po česku není naší specialitou. Jeho klony vidíme ve všech postkomunistických státech. Je to jakýsi pozůstatek transformace, bohužel u nás ještě stále silný. Jeho základní princip, vše podřídit maximalizaci užitku vede k tomu, že všichni méně užiteční - důchodci, nezaměstnaní a vůbec staří jsou považováni za něco míň. A to je také podstatou přezíravého postoje obou mladých arogantů. Asi nás čeká ještě dlouhá cesta k tomu, než naše společnost vyroste z české verze neoliberálních předsudků a dogmat.

09. 04.

Setkání Obama –Medveděv aneb dějiny v pohybu

Jan Štern Přečteno 5924 krát

Při četbě blogu kolegy Jiřího Pehe, kde psal o tom, jakým neuvěřitelným banalitám se věnují média při příležitosti setkání Obamy s Medvěděvem v Praze, jsem se ohromně pobavil. A také jsem si uvědomil jednu věc, že Jiří Pehe trochu médiím křivdí. Neboť jaký je úkol masmédií, než být společníkem lidem v jejich běžném každodenním životě. Setkání presidentů dvou supervelmocí byť u nich za humny je dějinný akt, který se odehrává zcela mimo horizont běžného člověka. Je údělem masmédií sdílet se svými čtenáři dějinnou slepotu. Již od Heideggera víme, člověk ve svém každodenním obstarávání bytostně tíhne k banalitě a plku, neboť jen tak vytěsní horizont konce ze svého života. Navíc v našich středoevropských končinách většinou, když se daly dějiny na pochod, tak to obvykle běžný člověk pěkně odnesl, aniž by pořádně věděl proč.
Pokud chceme porozumět alespoň trochu tomu, co se dnes odehrává, musíme se podívat na podobná jednání o odzbrojení mez i těmito velmocemi v minulosti. Podívejme se několik předchozích schůzek. V roce 1976 president Carter a generální tajemník Brežněv stvrdili podpisem významnou smlouvu o odzbrojení SALT II ve Vídni. Tato smlouva byla součástí širší dohody z Helsink, kde obě velmoci podepsaly tzv. třetí koš o dodržování lidských práv. Ačkoliv z tehdejšího hlediska se pakt o lidských práv jevil jako nic neznamenající šlehačka na dortu, kterou si vynutili Američané, přesto z dnešního pohledu se právě toto stalo daleko důležitějším faktorem dějinného vývoje než smlouva o omezení zbraní. Lidská práva se od té doby stala součástí mezinárodního práva, které je podle uznávaných konvencí nadřazené vnitrostátnímu právu. Na základě toho se v sovětském bloku rozvinulo disidentské hnutí, které požadovalo přizpůsobení vnitřních právních poměrů těmto mezinárodním smlouvám o lidských právech. I když komunistické režimy tvrdě potlačovaly tyto pokusy hrubou silou, postupně tím ztrácely legitimitu jak na mezinárodní, tak i na vnitrostátní úrovni. A to nakonec způsobilo, že komunistické režimy se stále více udržovaly holou silou, což je dlouhodobě podlamovalo víc, než si byly ochotné připustit. Český filosof a zakladatel Charty 77 Jan Patočka pochopil dějinný význam boje za lidská práva i to, že holé politické násilí a donucování nakonec s ideou lidských práv prohraje.
V roce 1986 president Reagan a generální tajemník Gorbačov začali na Islandu jednat o snížení počtu jaderných raket v Evropě. Překvapivě se tehdy dohodli na snížení počtu na sto střel. V roce 1987 návazně podepsali smlouvu o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Tím nejen přispěli k začátku konce studené války, ale nepochybně v navazujících neveřejných jednáních museli dohodnout scénář postupného vyklizení pozic Sovětského svazu ve Východní Evropě výměnou za ukončení závodů ve zbrojení, které dohnaly Sovětský svaz až k úpadku. Ukázalo se, že Sovětský svaz nemůže konkurovat ve vyzbrojování Spojeným státům ani ne tak finančně a kvantitativně, jako kvalitou. Prostě některé druhy zbraní, které rozhodujícím způsobem posunuly vojenskou strategii kupředu (např. křižující střely, bojové helikoptéry Apache), nebyl Sovětský svaz za žádných okolností schopen vyvíjet díky rostoucí technologické propasti mezi ním a Spojenými státy zejména v počítačové technice. A Reagan, který vyhlásil křížové tažení za dodržování lidských práv ve světě, měl pro Sověty lukrativní nabídku. Lidská práva za zmírnění závodů ve zbrojení. Vzpomeňme na prorockou vizi Jana Patočky, který předvídal vítězství lidských práv dvanáct let předtím v době, kdy se to zdálo naprosto nemožné.
V roce 1991 v Moskvě George Bush starší a Michail Gorbačov na tiskové konferenci v Moskvě uzavírají americko-sovětskou schůzku o odzbrojování a podpisem smlouvy START završují devět let jednání. Domluvili se o snížení počtu jaderných zbraní až o třetinu. Nevíme, o čem se ještě jednalo, ale pak přichází odchod sovětských vojsk z Východní Evropy a postkomunistické země začínají jednat o vstupu do NATO. Vstupem do NATO později získávají definitivní bezpečnostní pojistku pro demokratizační vývoj ve svých zemích.
Z dosavadního přehledu vidíme, že samotné jednání o odzbrojení a následné smlouvy z hlediska vojenského příliš neznamenaly. Vždycky mě v této souvislosti ohromně pobaví výkřiky typu, že ale úplné jaderné odzbrojení zase nenastane. Vojenská vyrovnanost daná vzájemným několika násobným overkillem žádná odzbrojovací smlouva nenarušila, ale přinesla vždy ukončení nesmyslného zbrojení, které stejně nemělo na overkillový pat vážný význam. Co ale tato jednání vždy přinesla, bylo politické uvolnění a následný dějinný pohyb směrem k větší svobodě národů a států. A to je na tom to hlavní. Zahraniční politika Spojených států je založena na prosazování hodnot, nikoliv na utilitárním nastolování mocenské rovnováhy a vyvažování geopolitických sil, říká Henri Kissinger v knize Umění diplomacie. Hlavní osou zahraniční politiky Spojených států v minulém i tomto století je prosazování demokracie a lidských práv. Jako hlavní nástroj používaly USA proti hlavnímu oponentovi, Sovětskému svazu, zmírnění závodů ve zbrojení. Sovětský svaz dlouho dobu stavěl svoje ideologicko mocenské zájmy ve světě nad životní úroveň svého obyvatelstva. Tu dával na oltář světové revoluce. Za Gorbačova došlo ke změně. Došly jak finance, tak i ideologická zanícenost a ochota strádat. Gorbačov vzdal boj o světovou nadvládu a vyměnil s Reaganem boj o vliv ve světě a závody ve zbrojení za možnost více se soustředit na budování lepšího života vlastních lidí. To byl klíčový zlom a současně největší úspěch zahraniční politiky Spojených států ve 20. století, na němž jsme osudově vydělali i my.
Dnes v roce 2010 Rusové s Američany opět podepisují smlouvu o dalším odzbrojení. Je to zase tradiční snížení počtu jaderných raket o třetinu. Snížení raket je opět spíš symbolické, zničující potenciál jaderných zbraní stále spolehlivě několikanásobně převyšuje sílu nutnou ke zničení života na Zemi. Zajímavý je jednostranný dodatek Rusů, že kdyby budování protiraketového obranného systému v Evropě šlo špatným směrem, tak si vyhrazují právo jednostranně od smlouvy odstoupit. Protiraketová obrana je noční můrou nejen ruských generálů. Patová situace vzájemného několikanásobného zničení znamenající, že nelze jadernou válku vyhrát (protivník zničený prvním úderem bude mít dost raket, aby zničil útočníka), je bezpečnou zárukou míru už 60 let. Jenže v případě protiraketového deštníku se otevírá možnost vítězného prvního úderu. Což na jedné straně podněcuje majitele deštníku k úvahám jednou provždy to „vyřešit“ a současně silně znervózňuje druhou stranu, která není daleko od myšlenek na první útok nečekat. V každém případě vybudování protijaderného deštníku by fatálně destabilizovalo vojensko politickou situaci. Proto si myslím, že současná dohoda je nepsaně víc o protiraketové obraně než o odstranění z vojenského hlediska stejně zbytečných raket. Ale zase nejde jen o zbraně, ale o to, co se dohodlo vedle. Protože to je to, co následně rozhoduje o dalším vývoji ve světě. Každé snížení zbraní bylo doprovázeno politickým uvolněním, které přineslo lepší život všem národům ležícím v zájmové zóně Ruska (dříve Sovětského svazu) a Spojených států. Není důvodu se domnívat, že to tentokrát bude jiné.
Taky nechápu, že někteří jásají nebo naopak pláčou nad tím, že k jednání nebyla pozvaná EU. Co by tam dělala? To prostě není hráč tak těžké váhy. Jednak vojska EU neexistují (nebo jsou směšně malá) a jednak v EU opravdu není komu s nadsázkou zavolat, kdyby o něco šlo. Kdo by tam za Evropskou mlhovinu měl jet? Sarkozy s Merkelovou nebo ti dva formální představitelé, které vytáhli z nějaké bezvýznamné kanceláře? Prostě EU není ve stavu, aby byla partnerem ve vojenských jednáních supervelmocím. Na tom není nic k smíchu, ani k pláči, to je fakt, který by nás měl vést k tomu, abychom se k přátelům v USA chovali maximálně slušně.
Dnes ještě nevíme, o čem se kromě odzbrojování oba presidenti bavili a jaké nepsané dohody ohledně dalšího uspořádání světa dojednali. Symbolické setkání presidenta Obamy s hlavami jedenácti východoevropských postkomunistických států z bývalé sféry vlivu Sovětského svazu mi napovídá, že ústupkem za odzbrojení mohlo být ze strany Rusů potvrzení toho, že se nebudou v této sféře pokoušet uplatňovat svůj vliv vojenskými prostředky. Bohužel mi v tam v té souvislosti chybí Gruzie, ale ta zřejmě spadla do jiného šuplíku. Nemyslím, že setkání Obamy s východoevropskými presidenty bylo nějaké chlácholení, jak napovídal jeden novinový titulek, ale naopak veřejné gesto garance Spojených států za nezávislý vývoj zemí v této oblasti. A to je pro mne ten hlavní výsledek. Proto jsem optimista a doufám, že mi vývoj v následujících letech dá za pravdu.

Archiv článků: duben 2010

Přemluv bábu je plodem neoliberální ideologie po česku

Setkání Obama –Medveděv aneb dějiny v pohybu

Blogeři abecedně