Ústavní zákon o obecném referendu, podle něhož by se mohlo hlasovat o vystoupení z EU a z NATO, by v nové sněmovně mohl snadno projít. Podle severu Novinky.cz by pro tento zákon mohlo hlasovat až 152 poslanců, přičemž potřeba je 120 hlasů. Server Novinky.cz k tomu dále uvádí: „Pro by mohlo být 22 okamurovců, 22 pirátů, 15 soc. dem., 15 komunistů a zřejmě i 78 babišovců. V ODS referendum propaguje nově zvolený Václav Klaus mladší, neboť je zastáncem odchodu z EU. U lidovců není názor zcela jednotný, obecné referendum spíš odmítá pravice i STAN.“
Stále je tu ještě senát, který by jako ústavní pojistka měl tento zákon přijatý sněmovnou odmítnout. Ale tady je přání otcem myšlenky, nevíme, co učiní senátoři v zjitřené společenské atmosféře, protože populistický zákon o referendu bude mít ve veřejnosti velkou podporu.
Je nutné si říci, co přijetí takového zákona pro náš demokratický systém znamená. Zákon o obecném referendu je konec systému liberální demokracie u nás. Není to jenom způsob, jak naší zemi dostat z EU a NATO, je to cesta rozvratu demokratických institucí a ústavního pořádku. Od jeho přijetí bude možné formou referenda obcházet nejen poslaneckou sněmovnu a senát, ale i ústavní soud. Celá konstrukce ústavního pořádku, který definuje systém liberální demokracie založený na tom, že většina nemůže bez zábran likvidovat menšinu, že určité pravomoci a politiky jsou v rukou kompetentních institucí a nikoli politiků, kteří mají momentálně většinu, že existuje systém brzd a protiváh, tak celý tento sytém liberální demokracie bude zničen. Výsledkem bude nikoli systém, ale chaos vlády momentální většiny a momentální společenské nálady. Výsledkem bude de facto konec demokracie.
Svým způsobem největším nebezpečím výsledku voleb není populistické ANO, ale Piráti a SPD, kteří mají obecné referendum jako svůj základní politický koncept. Naopak je třeba se spolehnout na to, že ANO a další politické strany nepodlehnou populistickému tlaku na prosazení zákona o obecném referendu. Nejde o nic méně než o osud demokracie u nás.
Volby skončily debaklem tzv. demokratických a tradičních stran, s výjimkou ODS, jejíž výsledek nelze ale považovat za výhru. Co nemohlo i nepozornému pozorovateli ujít, je fakt, že tři strany přelezly do parlamentu o pověstný fous. Stačilo málo a tyto strany skončily v propadlišti politického nebytí. A to dle mého názoru není vůbec náhoda, to má svůj skrytý význam. Kdyby nad našimi volbami bděla nějaká vyšší moc, tak by nemohla vyslat naší politické scéně důraznější signál. Takhle to pánové dál nepůjde, máte poslední možnost k nápravě. A co se má napravit, je celkem jasné. Je to politická impotence.
Uvedené strany nevyslaly k voličům žádnou jasnou, srozumitelnou a racionálně podloženou informaci o tom, co s naší zemí hodlají dělat, jak si představují rozvoj naší země, jaké recepty mají na výzvy dnešního globálního světa, jak si představují podporu ekonomického rozvoje apod. Alespoň já jsem žádný takový signál nezaznamenal. Místo toho velkou část energie a předvolební agitace věnovaly boji s hnutím ANO, až z toho měl člověk pocit, že občané nežijí ničím jiným než tím, zda s Babišem spolupracovat či ne.
A ne že by těch politických a ekonomických problémů, které nás tíží, bylo málo. Žijeme v době stále více se globalizujícího světa, v době, kdy řada našich spoluobčanů pociťuje velký strach a nejistotu z toho, co jim globální svět naservíruje. Je pravdou, že dlouhodobě ekonomicky rosteme, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, ale většina obyvatelstva z toho zase takový benefit nemá nebo ho prostě necítí. Naše prosperita je založena na nízké ceně relativně kvalifikované práce našich lidí, kterou využívají převážně nadnárodní firmy. Tedy za naší prosperitu děkujeme nízko placeným pracovníkům, kteří ale na našem ekonomickém růstu nikterak neprofitují. A těchto lidí je v naší společnosti většina a této většině prostě došla trpělivost. Dosud volila zprvu ODS, pak ČSSD, ale jejich situace to nijak nezlepšovalo. A tak to dnes hodili Babišovi a ti naštvanější Okamurovi.
Žádná politická strana se touto situací seriosně a do hloubky nezabývá, zejména pak ty strany (napravo od středu), od nichž by se to dalo očekávat. Naše země se v polistopadovém období stala montovnou nadnárodních zahraničních firem. Nevyrostl u nás jediný výrobní podnik, který by aspiroval na to stát se globálním hráčem ať už rozsahem výroby nebo technologickou inovací. Když Volkswagen oznámí přesun výroby Superbu do Německa, tak se naše ekonomika zakymácí v základech. Ukazuje se, že naprosto nemáme pod kontrolou klíčové pohyby v naší ekonomice. Jsme vydáni na milost rozhodování nadnárodních korporací vlastnících klíčové segmenty naší ekonomiky.
V globálním měřítku je takových zemí, jako jsme my, s relativně kvalifikovanou a levnou pracovní silou více a je jen otázka času a náhody, kdy se globální hráči rozhodnou využít jiný region a naší zemi opustí. Nejsme ani náhodou pány vlastního ekonomického osudu a nejlépe to vědí právě ti, na jejichž bedrech naše prosperita leží. A jaké recepty přinesly naše demokratické strany k řešení této situace? Žádné.
Ale kousek od propasti nestojíme jen v ekonomické a výrobní oblasti. Kritická situace je v oblasti důchodového zabezpečení. Populace stárne, obrovským tempem roste počet důchodců na jednoho výdělečného člověka a je jasné, že lidé v aktivním věku tolik důchodců s dnešní úrovní důchodů neuživí. O tom se dlouhodobě ví, mluví, ale skutek utek.
Stejný problém je ve zdravotnictví. Roste jak kvalita zdravotní péče, tak i potřeba jejího většího objemu pro stárnoucí obyvatelstvo, na což evidentně stávající zdroje nestačí a situace se bude do budoucna jenom zhoršovat. Kde jsou recepty na tuto kritickou situaci? Ve volební kampani jsem o tom kromě obecných frází a klišé neslyšel ani slovo.
Zcela neřešená je otázka tzv. vyloučených komunit a lidí na okraji, jejichž počet bez ohledu na velké částky věnované na řešení této problematiky, stále narůstá. Narůstá i propast mezi společností a vyloučenými občany, což se projevuje nárůstem xenofobie a extrémismu.
Rozšířil se takový názor, že hnutí ANO dostalo tolik hlasů díky tomu, že je protestní antisystémovou stranou. I když rétorika A.Babiše byla stále v duchu onoho všetci kradnú, tak si nemyslím, že by zrovna toto mu zajistilo takový úspěch. Podle sociologických dat hnutí ANO považují lidé za velmi kompetentní, rozhodně za kompetentnější než ostatní strany. Skutečnost, že A.Babiš je mimořádně úspěšný podnikatel, spojená s perfektní marketingovou prezentací založenou na jednoduchých, ale účinných heslech typu “nežvaníme, makáme”, “prostě to zařídíme”, “řídit stát jako firmu” vytvořila ve velké části občanů přesvědčení, že A.Babiš a jeho hnutí jsou dostatečně schopní k tomu, aby úspěšně řídili stát. Toto přesvědčení občanů o kompetentnosti Babiše stojí za úspěchem ANO daleko víc než dnes už poněkud anachronická protikorupční rétorika. Je smutné, že k přesvědčení občanů o Babišové kompetentnosti stačilo tak málo, ale ostatní strany proti tomu nepostavily nic, co by stálo za řeč. Takže mu to nakonec k úspěchu bohatě stačilo.
Babiše porazí jedině taková strana, která bude schopná zformulovat racionální a přesvědčivý program obsahující konkrétní recepty na řešení zmíněných problémů. Buďto na to přijdou stávající strany a přijdou s něčím kloudným, nebo s tím bude muset přijít nová politická formace. Pokud se tak nestane, tak tu Babiše máme natrvalo.
Podle posledních průzkumů by nedemokratické, antisystémové a populistické strany ANO, KSČM a SPD měly mít v nadcházejících volbách nadpoloviční většinu hlasů blížící se téměř ústavní většině. Dvacet osm let po Sametové revoluci, která nám přinesla demokracii, je nadpoloviční část naší společnosti buďto znechucená demokracií a hledá nedemokratickou a populistickou alternativu, nebo není schopná nedemokratičnost populistů rozeznat a nebo jí prostě nevadí. V každém případě uvedené antisystémové strany s velkou pravděpodobností budou dominovat v příštím volebním období naší politické scéně. Takový volební výsledek bude znamenat zásadní zpochybnění demokratického vývoje u nás, otřese naším zakotvením v západním světě a v jeho strukturách (NATO, EU) a pravděpodobně posune naší zemi rusko-čínským směrem na Východ.
Přitom ekonomicky naše země vzkvétá, vykazuje už několik let největší růst v Evropě, má rekordně nízkou nezaměstnanost. Jak píše německý politolog Jascha Mounk pro server Slate (otištěno v Respektu): „Navzdory velkému pokroku je nálada Čechů špatná. Země je bohatá, ale voliči mají pocit, že je politický establishment podvedl a zklamal. Většina cizinců, které v Praze vidíte, utrácí peníze za pivo, suvenýry a lístky do muzeí, ale Češi z nějakého důvodu mají strach z teroristické hrozby a z migrantů. A ačkoli jim jejich politici vládli poměrně slušně, chystají se zvolit velikášského miliardáře, který jim slibuje, že změní systém. Andrej Babiš je něco mezi Donaldem Trumpem a Silviem Berlusconim: vlastní velkou část českých médií, libuje si v politické nekorektnosti,“
Kde se bere ta nevraživost velké části společnosti (většiny) vůči liberálně demokratickému systému? Je to zklamání z chování politických elit, které tu v éře po opoziční smlouvě zavedly systémovou korupci a klientelistický politický systém? Je to infekce populismu letící světem a napadající jak tradiční bašty demokracie, tak i postkomunistické státy jako Polsko a Maďarsko a nyní i nás? Čeká nás osud Polska a Maďarska, které padají stále hlouběji do propasti populismu s postupným omezováním demokratického systému a které se stávají reálnými troublemakery v rámci EU?
Místo abychom řešili skutečné důležité otázky našeho rozvoje, a sice modernizaci naší ekonomiky, rozvoj inovací a technického pokroku jako základ růstu produktivity práce, reformu zastaralého a podvyživeného systému vzdělání, přechod na zelené technologie, místo abychom řešili klíčové otázky dlouhodobě udržitelného stavu důchodového systému (který směřuje ke kolapsu) nebo zdravotního systému, místo abychom řešili, jak maximálně využít lidského a materiálního potenciálu naší společnosti, tak se dostáváme zpět do bodu nula a znovu se vracíme k základním otázkám zda liberální demokracii nebo autoritativní populismus, zda na Východ nebo na Západ. Jaký neuvěřitelný regres takové tápání znamená v dnešní době, která se raketovým tempem žene dopředu, to si ani nedokážeme představit. Nicméně taková je realita.
Symptomatický je fakt, že tradiční demokratické strany na jedné straně reflektují a hlásají, že v nadcházejících volbách jde o všechno neboli o demokracii, ale samy pro lepší volební výsledek demokratických sil vlastně nic neudělaly a hlavně nic neobětovaly. Tím míním to, že se nespojily do jednoho prodemokratického a prozápadního bloku. Učinily sice pár integračních pokusů, ale nakonec všechny snahy o integraci selhaly, předvolební koalice se rozpadly a strany kandidují v hojném počtu většinou na hranici nebo pod hranicí volitelnosti. Takže je dost pravděpodobné, že značná část prodemokratických hlasů propadne. Takhle boj za udržení demokracie rozhodně nevypadá.
Samozřejmě není vyloučené nějaké překvapení ve prospěch prodemokratických a prozápadních sil, ale spíš to vypadá, že si v příštích čtyřech letech projdeme slzavým údolím.