Paradoxní na lidové revoluci v Tunisu a hlavně v Egyptě je, že demokratické země, které by snad měly fandit svobodnému vystoupení obrovské masy lidí proti diktátorskému režimu, se tohoto vývoje spíše lekají. Je to proto, že historické zkušenosti s velkým vzepětím lidu proti diktátorovi v této oblasti nejsou zrovna nejlepší. Nejodpudivějším příkladem je vývoj v Iránu, kde byl po pádu Rézy Páhlavího nastolen islámský totalitní režim. První, co každého samozřejmě napadne, je že v Egyptě nebo v Tunisu to dopadne podobně. Také v Egyptě je hlavní organizovanou opoziční politickou silou Muslimské bratrstvo, takže k paralele s Iránem není daleko. Hrůza musí jímat Izrael při představě takového vývoje nejen z toho důvodu, že mohutná egyptská armáda (cca 400 tis. vojáků ve zbrani) je vyzbrojená moderní americkou technikou, ale hlavně proto, že Egypt je největší arabskou zemí, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje situaci v regionu.

Nicméně ani takové obavy prostě nemohou změnit to, že masy lidí se revolučním způsobem domáhají svobody. Nelze přece vážně postavit náš klid a bezpečnost na tom, že 80 milionů lidí žije trvale v diktátorském režimu, tedy vlastně ve vězení. Přeci naše štěstí nemůžeme zakládat na neštěstí druhých. To by bylo amorální. Navíc jako svobodymilovní lidé přece musíme mít radost z toho, že se do svobody probudila taková obrovská masa lidí. Ano, může to dopadnout všelijak, dokonce strašně, ale to neznamená, že to dopředu budeme odepisovat. Svoboda je vždycky skok do neznáma, svoboda je propast a v tom je také její kouzlo. Nikdo, kdo se odhodlá ke svobodnému činu, neví, jak to dopadne. Ale to neznamená, že tedy dopředu vzdá. Navíc vývoj událostí v Egyptě i v Tunisu běží svým nekontrolovatelným směrem a nikdo se nás nebude ptát, co má dělat. Prostě se stane, co se asi musí stát. My jenom musíme držet palce tomu, aby původní svobodný étos, s nímž lidé vyšli do ulic proti tyranovi, jim vydržel i v době, až revoluční kvas opadne a věci se vrátí zpět do kolejí normálního všedního života.

Nicméně reakce demokratických zemí není příliš uspokojivá, samozřejmě včetně té naší. Podle mého názoru by bylo třeba jasně a důrazně podpořit vystoupení lidí proti režimu a postavit se jednoznačně na stranu lidí toužících po svobodě. Lidé v ulicích egyptských měst jsou jako my během Sametové revoluce, jenom to mají nesrovnatelně těžší. Četl jsem, že někteří Izraelci se za ně modlí, i když z toho vývoje mají nahnáno. Ale tak je to správné, protože to egyptští bojovníci za svobodu jsou naši bratři a udělejme vše pro to, aby jejich věc vyhrála.