Už podruhé pozorujeme, že reformní záměry pravicových vlád směřující především k úsporám ve veřejných rozpočtech, narážejí na nezvykle velký odpor společnosti eventuelně jejích reformou postižených částí. Už předchozí vláda Mirka Topolánka si politicky víceméně vylámala zuby na celkem nevinném opatření v podobě poplatků u doktora. Přitom se tehdy jednalo o jakési úvodní opatření, které mělo odstartovat skutečně podstatné reformy. Nicméně z poplatků se stalo politické trauma Topolánkovy vlády, které vedlo k drtivé porážce v krajských volbách. Na další reformy nejen ve zdravotnictví, ale i v dalších sférách nezbyla Topolánkově administrativě politická síla a vůle.

Nyní jakoby se scénář znovu opakoval. Vláda se ještě ani pořádně reformně nerozmáchla, pouze provedla jakési počáteční úpravy platů ve státní sféře, které měly jenom narovnat stávající situaci a teprve následně měly přijít zásadní reformy, a už je tu krize jako hrom. Po demonstraci odborářů, nad kterou mohla ještě vláda mávnout rukou, přichází ostrý konflikt s lékaři. Už jenom záměr vlády sáhnout na systém tarifních platů ve zdravotnictví fungoval jako šťouchnutí do vosího hnízda. Lékaři nečekali na další experimenty v jejich systému a přikročili k tvrdé akci za podstatné zvýšení svých platů pod hrozbou hromadné výpovědi. Situace je dnes natolik vážná, že se musí scházet bezpečnostní rada státu. Vláda reálně uvažuje, že místo doktorů nás budou léčit vojenské polní nemocnice. A to vše kvůli půl miliardě, kterou vláda škodolibě na poslední chvíli dala místo lékařům zdravotním sestrám.

Jak je možné, že už jenom náznaky reforem pravicových vlád budí takovou vlnu nevole, podrážděnosti a následného odporu? Jak to tady asi bude vypadat, až se vláda dostane k podstatným krokům své reformy? Naše společnost se nikdy takto nechovala. Naopak byla schopná spolknout nesrovnatelně tvrdší opatření. Začátkem devadesátých let téměř s nadšením volila Občanské fórum, jehož hlavním heslem bylo: utáhněme si opasky. Lidé dokázali pochopit, že někdy je třeba dočasně v zájmu budoucnosti podstoupit tvrdá opatření. Tehdejší politická reprezentace o tom dokázala lidi přesvědčit. Jak to, že dvacet let poté jen slabý náznak škrtů nebo jiných opatření vede k zásadnímu sociálnímu konfliktu? Vždyť za uplynulých dvacet let stoupla životní úroveň našich lidí téměř na úroveň vyspělých zemí (o čem se nán předtím ani nesnilo), máme demokracii a svobodu, naše země je vojensky i geopoliticky zabezpečená, jsme členem elitního klubu EU. A přesto významná část společnosti naprosto není ochotna akceptovat vládou navrhované úsporné kroky. A to i přesto, že dokonce i v řadě případů vládu s tímto programem volila.

Domnívám se, že je to výsledkem katastrofálního propadu legitimity vlády, ale dokonce i režimu jako takového. Ať už lidé volí pravici nebo levici, podvědomě dávají budoucí vládě slabý mandát. Vláda může upravovat například bodový systém pro řidiče, měnit občanský zákoník nebo uzavírat mezinárodní dohody. To jsou všechno politicky neutrální technicko administrativní úkony, které by učinila vlastně téměř jakákoliv vláda, protože je stejně zajišťuje státní aparát a politikové k tomu ani nejsou věcně zapotřebí. Jakmile se však politická prezentace respektive vláda rozhodne k zásadním systémovým opatřením, nedej Bože spojeným s krácením sociálních benefitů a výhod nebo naopak s růstem daní, nastupuje všeobecná obrovská nevole. Za tím vším stojí zásadní odpor k politikům všeho druhu, protože lidé dobře vědí, že politika je často jen krycím názvem pro kradení ze společného. Lidé rovněž učinili tu zkušenost, že se s tím nedá nic dělat, že jakékoliv pokusy o nápravu v podobě nových stran zcela selhaly. Často s novými stranami přišli ještě horší mafiáni, než byli ti v dosavadních stranách. Velká volební revoluce v posledních krajských volbách skončila fiaskem, symbolem budiž to, jak to dopadlo na pražském magistrátu. Učeně tomu říkáme, že liberální demokracie pervertovala v mafiánský kapitalismus. Mafiánský kapitalismus je systém, kdy je u vlády stále tatáž ekonomicko politická oligarchie a kdy je jedno, která strana vyhrála volby, protože vítězem voleb jsou soukromé peníze, které si koupí vliv a moc. Občané si takto neformulují, ale celkem přesně to zjednodušují do formule: tam všichni jenom kradou. A velká část občanů politiky v podstatě opovrhuje a nesnese od nich i racionální opatření, pakliže jsou spojená s bolestivými dopady na jejich život. Politikové prostě nemají nárok, ztratili elementární důvěru lidí. Lidé je tam nahoře trpí, když už se s tím nedá formou voleb nic dělat, ale nic od nich nesnesou.
Navíc zejména pravicové vlády jakoby měly talent probouzet k životu neuralgická místa ve společnosti. K tomu prokazují i nevšední talent k dráždění lidí. Jednotlivé mafie skryté za různými politickými skupinami vytahují na sebe různé kompromitující materiály, kterými se snaží navzájem zdiskreditovat. Ale jenom do určité míry. Když to splní svůj cíl, tak diskreditační akce skončí. Bárta zaútočí na penězovod ODS a ČSSD ve státní firmě Řízení silni a dálnic na severu Čech. Odvetou za to se na něj vytáhnou další důkazy, že jeho firma sledovala politiky. Když se uklidní a akce na severu Čech jde do ztracena, Nečas mu velkoryse po omluvě jeho fízlování politiků odpustí. Vondra začne likvidovat mafii na ministerstvu obrany, kde Kalouskovi přátelé inkasovali stamiliónové zisky. Tak na oplátku finance najdou na Vondru předraženou a podivnou zakázku na jeho úřadě během předsednictví EU a zase se navzájem drží v šachu. Do toho symbol klientelismu v Praze Hulínský vyzývá Vondru, aby rezignoval. Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. Copak si tato reprezentace myslí, že jsou lidi slepí a hluší. Že si nesečtou, že jedna a jedna jsou dvě.

Když je legitimita nějaké vlády téměř na bodu nula, tak jakékoliv bolestivější reformy (byť by byly sebepotřebnější a seberacionálnější) vyvolají sociální bouře. Jediným způsobem, jak se pak takové reformy dají prosadit, je síla. Ano, silou lze porazit doktory, ať jdou třeba k čertu. Nakonec odnesou to jako pacienti obyčejní lidé, politici si jistě najdou potřebnou protekci. Stejně tak mohou donutit společnost povinně si šetřit na důchod v privátních fondech, jejichž majetek se jednou vypaří ve finančních spekulacích podobných těm v poslední finanční krizi. Silou mohou narušit fungování sociálního státu a vehnat lidi do ulic. Možná, že si projdeme slzavým údolím. O to drtivější bude jejich budoucí porážka.