Jedenáct poznámek k současné krizi západního světa.
Ta zdaleka není jen krizí finanční, nýbrž také společenskou
a kulturní. Kapitalismus a demokracie nalíčily na sebe pasti.
Není vůbec jisté, zda se podaří vyprostit se z jejich kleští.

1
Frekventovaným vysvětlením stavu, v němž se západní svět nyní ocitá, je kritika trhů, které svým chováním destabilizují celý finanční systém. Potíže pak dopadají na jednotlivé státy a ty jsou tlačeny k tomu, aby do finančního systému napouštěly peníze z vlastních rozpočtů. Kritika současných trhů přitom vyrůstá nejen z levicově liberálních pozic, nýbrž překvapivě i od ostře pravicových populistických směrů (tea party).
Trhy, které mají globální charakter, zneužívají svého postavení a diktují prostřednictvím mezinárodních finančních institucí, ratingových agentur a největších bank národním státům takovou hospodářskou politiku, která vyhovuje globálnímu kapitálu. Národní státy jsou víceméně bezmocné, protože jejich opatření mají pouze regionální dopad. Jako klasický příklad se uvádí to, když konkrétní stát zavede daňový systém nevyhovující globálnímu kapitálu (vysoké daně) – ten ho ztrestá tím, že z daného státu odejde do státu, který mu vyjde vstříc.

2
Zejména z pravicových pozic je kritizována další příčina krize – zadlužování států vinou korumpování voličů populistickou ekonomickou politikou, na níž nejsou ve státní pokladně peníze. Tuto nezodpovědnou politiku prováděly jak levicové, tak pravicové vlády. Fenomén zadlužování je spojen s nedokonalostí demokratického
systému založeného na nevelkých volebních intervalech. Politické reprezentace v tomto systému upřednostňují krátkodobé volební cíle před dlouhodobějšími strategiemi. Je snadné v rámci „svého“ volebního období utrácet hlava nehlava, protože po příštích či přespříštích volbách, které pravděpodobně vyhraje konkurence, si s dluhy bude muset poradit někdo jiný.

3
Americký politolog Fareed Zakaria si byl dobře vědom oné slabosti demokratických institucí, životně závislých na výsledcích voleb. Navrhl tudíž zavést pro fiskální politiku totéž, co už platí pro politiku monetární: aby ji rovněž řídila instituce generovaná podobným způsobem z nezávislých odborníků, jako je tomu v případě mnohých
centrálních bank. Jak kdysi pravil v jedné diskusi ekonom Tomáš Sedláček: Už jsme politikům sebrali monetár, teď je na řadě fiskál. Nakonec eurozóna (a potažmo EU) dospěla do podobného stadia úvah a chce zavedením přísných pravidel pro tvorbu fiskální politiky udělat něco podobného. Rozpočtová neodpovědnost, zejména
směrem na jih, začala ohrožovat nejen samu Unii, nýbrž politickou stabilitu, a tím i demokracii jako takovou.

4
Politiku rozežírají korupce a klientelismus. Nabývají systémové podoby a vedou k privatizaci veřejné moci politicko-ekonomickými mafiemi v pozadí. V rámci této takzvané klientelistické demokracie je pak řešení vzrůstajících finančních a hospodářských potíží zřejmě nad síly vlád. Sociologové – například Čech Jan Keller
ve své knize Tři sociální světy – poukazují na další neblahý trend, na prudce narůstající nerovnost mezi lidmi. Keller v této souvislosti hovoří o tom, že termín nerovnost nedostatečně vystihuje míru tohoto fenoménu,
a místo toho navrhuje termín nesouměřitelnost. Ve společnosti vedle ostatních občanů – střední a nižší třídy – žije elitní skupina občanů, které se nemůže dotknout to, co se ve společnosti děje, neboť astronomické příjmy
jí umožňují žít v jiném světě. Oč větší je tato nesouměřitelnost, o to víc narůstá počet lidí na okraji. Tento feudální rys soudobé společnosti je frustrujícím výsledkem postupné deregulace a privatizace státních institucí a veřejných služeb v rámci neoliberální politiky posledních tří dekád. Souběžně působí historicky bezprecedentní nástup Číny. Komunisticko-kapitalistická Čína ukazuje, že původní kapitalismus z éry prvotní akumulace, kdy jsou lidská ůstojnost, svoboda či sociální a zaměstnanecká práva obětovány na trůn drsné produkce zisku a výroba se mění v holé vykořisťování, není zapomenutý, či zcela překonaný. Dosud jsme žili v přesvědčení, že tato nelidská fáze kapitalismu je nejen neetická, ale také neefektivní. Čína nás vyvádí z omylu. Tím se dostává na pořad dne sociální stát a jeho vymoženosti, které prodražují západní kapitalismus a činí ho méně konkurenceschopným ve srovnání s čínským způsobem. Je otázka, zdali je vůbec možné sociální státy udržet bez jejich stále většího zadlužování. To nahrává dnešním fundamentalistickým neoliberálům, kteří v sociálním státu vidí hlavní zdroj většiny nesnází a snaží se ho zlikvidovat.

5
Řada politologů a filozofů je přesvědčena, že vinu za dnešní krizi nese kapitalistický systém jako takový. Slavný slovinský myslitel Slavoj Žižek kdesi napsal, že krize je vlastní podstatou kapitalismu. Neboli kapitalismus rovná se krize. Je nepravděpodobné, že by opakující se a nevysvětlitelné krize, na něž se obtížně hledají recepty,
vůbec se systémem kapitalismu nesouvisely. Ale věci neleží tak jednoduše jako efektní Žižekova teze.
Klasický kapitalismus z éry Karla Marxe byl založen na soukromém vlastnictví, přičemž základní právní a výrobní jednotkou byl kapitalista-podnikatel, který vlastnil svůj podnik, řídil jej, rozhodoval o něm, podnikal s ním, najímal si zaměstnance. Marx napsal, že kapitalista je vůlí a rozumem nadaný kapitál. Tím chtěl říct, že kapitalista není vlastně osoba, nýbrž že je funkcí kapitálu s cílem zhodnocovat ho a vydělávat zisk prostřednictvím výroby zboží. Řízení a organizování výroby a odbytu v jeho podniku byly životní náplní kapitalisty-podnikatele, který stál a padal s osudem svého podniku. Na počátku 20. století vtrhl do podnikání bankovní kapitál. Už mu nestačilo půjčovat podnikatelům na jejich projekty a žít z úroků, nýbrž žádal si vlastnickou účast. Známe z naší historie dva rozlišné osudy našich předních podnikatelů, Kolbena a Křižíka. Zatímco Křižík se držel staré podnikatelské etiky a cti, že do jeho podniku nikdo jiný nesmí mluvit, a odmítal vstup bankovního kapitálu do firmy prostřednictvím prodeje akcií bankám, Kolben na novou hru přistoupil. Křižík posléze nebyl schopen čelit mocné konkurenci opřené o bankovní kapitál a (byť rozhodně netrpěl nedostatkem nápadů a vynálezů) postupně se jeho podnik vytratil. Bankovním kapitálem posílený Kolben expandoval.

6
Dvacáté století je mimo jiné příběhem právě vstupu bankovního kapitálu do rozhodujících firem a korporací, jejichž vlastnická struktura se změnila z klasické podnikatelské formy, kdy v čele firmy stojí „enterpreuner“, podnikatel, coby klíčová postava, na akciové vlastnictví, v němž jednotliví akcionáři formují koalice k ovládnutí
majority v podniku. Akcionář už není tím, kdo určuje dění ve firmě, protože tomu v podstatě nerozumí, respektive rozumět nemusí. Rozumí aritmetice dané poměrem ceny akcií a následných dividend. Vlastní řízení podniků svěřuje akcionář najatým manažerům. Tento proces popsal kanadsko-americký ekonom John Kenneth Galbraith (1908–2006) v pozoruhodné knize The New Industrial State (Nový industriální stát, 1967). V té době podniky kontrolující okolo dvou třetin výroby v klíčových sektorech ekonomiky byly daleko spíše než akcionáři řízeny manažerskou vrstvou (Galbraith ji nazýval technostructure, technostrukturou). Manažerská struktura se chová jinak než podnikatel, nesnaží se maximalizovat zisk, nýbrž udržet organizaci za účelem její další expanze. Manažeři jsou motivováni udržením svého manažerského postavení více než výrobou zisku. Vyhovuje jim i kooperace se silnými odbory, s nimiž mohou dlouhodobě dohodnout výši mezd. Manažeři pronikají do státních institucí a snaží se ovlivňovat vládní hospodářskou politiku i politiku zaměstnanosti s cílem vytvořit stabilní tržní
podmínky.

7
Jenže v ekonomice se uplatňují dvě těžko „poskládatelné“ strategie chování rozhodujících činitelů. Jednak strategie chování akcionářů v podobě spekulativní hry s akciemi a cennými papíry na burze a finančních trzích. Jednak strategie manažerské vrstvy založená na dlouhodobém budování stabilního a předvídatelného podnikatelského prostředí v rámci velkých korporací. Tyto dvě strategie se rozcházejí, neboť každá z nich sleduje jiný cíl. Ekonomika jako celek se vzdouvá v nevypočitatelných vlnách způsobených narážením těchto strategií o sebe. Dostáváme se totiž k zajímavému paradoxu moderní ekonomiky: řízení a rozhodování, které je bytostnou součástí výkonu vlastnického práva, je delegováno na zaměstnance (tedy na management), zatímco inkasování benefitů si ponechává vlastník. Poněkud to připomíná pozdně feudální řád, kdy velcí pozemkoví vlastníci propachtovávali půdu nájemcům, kteří na ní po generace pracovali a starali se o ni. Nakonec se ukázalo, že tento systém je neudržitelný a během buržoazních revolucí byli feudálové vyvlastněni a půda byla rozdána těm, kdo na ní odjakživa pracovali. Bytostně parazitní feudální systém se stal jak morálně neudržitelným, tak i brzdou ekonomického rozvoje. Podobně parazitním se jeví dnešní systém akciového vlastnictví, je-li redukován na výběr dividend a spekulace na burze oddělené od řádné správy předmětu vlastnictví – podniků a korporací, kterou vykonává podnikový management. V klasickém kapitalismu volné konkurence byl každý podnik pod důslednou kontrolou svého vlastníka, kapitalisty. Kapitalista-vlastník spojoval obvykle svůj osud s osudem svého podniku. Ve filmu Země zaslíbená od Andrzeje Wajdy továrníci hromadně páchají sebevraždu ve svých lóžích v opeře, když se během představení dozvědí o krachu na burze. Který kapitalista nebo špičkový manažer se naposledy zastřelil, když přivedl na buben svou nebo svěřenou fabriku? Kolik finančníků během krize v roce 2008 vůči sobě vyvodilo tuto absolutní odpovědnost? Akcionáři, finančníci a manažeři jako krysy první prchají z potápějících se podniků a rychle přebíhají do jiných úspěšnějších. Za sebou nechávají trosky a zoufalství.

8
Britský konzervativní myslitel Roger Scruton (1944) v knize Smysl konzervatismu (česky vyšla roku 1993) o vlastnictví napsal: „Má-li se člověk probudit ke skutečnému vědomí sebe samého jako bytosti druhové, pak
musí vnímat svět v jiných pojmech, totiž v pojmech práva, odpovědnosti a svobody. To mu umožňuje právě instituce vlastnictví. Je-li předmět v něčím vlastnictví, přestává být pouhou neživou věcí, a místo toho se
stává ohniskem práv a povinností. Tato práva a povinnosti nemusí být (především) smluvní povahy. Je vskutku jen málo důležité, jak vznikají. Spíše jde o to, že dokud nevzniknou, dokud se tedy vlastnictví z ‚účinného
ovládání‘ (abychom užili marxistického pojmu) nestane institucionalizovaným právem, dotud není pro lidskou společnost žádným přínosem.“ Scruton zde polemizuje s marxistickým pojetím vlastnictví jako pouhého účinného ovládání (například řízení a kontroly výroby, vývoje a odbytu podniků) a dokladuje nezbytnost právního zakotvení takového postavení ve formě vlastnictví. Scruton považuje za samozřejmé, že vlastníci účinně ovládají svůj podnik. Je zajímavé, že toto psal v době, kdy Galbraith odkryl dichotomii mezi formálně právním vlastnictvím vlastníků akcionářů (shareholders) a vlastním řízením podniků a korporací manažerskou strukturou technostructure). Jakým asi ohniskem práv a povinností se z titulu vlastnictví stává podnik nebo korporace, když jedinou věcí, která v podstatě vlastníky-akcionáře zajímá, jsou dividendy?! Jediné, co akcionáři „výkonem“ svých vlastnických práv oživují, jsou burzy cenných papírů. Co se týče samotných podniků a korporací, ty ožívají jedině prací zaměstnanců pod vedením najatých manažerů. Scruton tamtéž dále píše: „Vlastnictvím a s ním spojenými právy je předmět pozdvižen ze stavu pouhé ‚věcnosti‘ a vydán člověku. Od té chvíle nese v sobě znamení společenských vztahů lidí a svému vlastníku vrací zpět jako zrcadlo obraz jeho samého jako bytosti společenské. Tím, že člověk vštěpuje tomuto světu ideu vlastnických práv, přetváří jej podle obrazu svého skutečného – totiž právě společenského – já. Tam, kde byl dříve vydán napospas pouze své neurčité volnosti, je doma.“ Předmět vlastnictví – podniky a korporace – jsou ovšem vydány člověku-akcionáři k jeho hrám na burze a k dojení zisků formou dividend. A když nejsou zisky dostatečné, akcionář nemilosrdně prodává akcie a kupuje jiné, výhodnější. Vlastník-akcionář vštěpuje tomuto světu ideu vlastnických práv založenou na formálním vlastnickém vztahu umožňujícím parazitní vysávání a hazardní spekulativní hrátky bez sebemenší kompetence a péče dobrého hospodáře.

9
Člověk a společnost jsou neustále ohroženi chaosem (entropií), tedy stavem různého stupně nepředvídatelnosti a nejistoty svého postavení a situace. Člověk snese téměř cokoliv, chudobu, strádání a utrpení, pokud je to logicky vysvětlitelné coby součást společnosti a světa. Chaos a s ním spojená nejistota vzbuzuje obavu z toho, že nastane to nejhorší zlo, a za takové situace člověk propadá panice a je schopen těch nejhorších činů. Německý nacismus se zrodil právě z pocitu nejistoty – Hitler & spol. nabídli rychlé a jednoduché východisko z krize, která svou nevysvětlitelností budila panickou hrůzu. Člověk se ve světě ukotvuje na základě zpětné vazby, jejíž pomocí si kontroluje, jak na tom je. Pro kapitalistu je zpětnou vazbou to, jak jeho výrobky obstály na trhu. Pro zaměstnance je zpětnou vazbou to, jaký zájem je o něj na trhu práce. Pro společnost jsou zpětnou vazbou volby, které umožňují občanům zvolit ty politiky, kteří se osvědčili, a naopak. Jenže zpětná v podstatném, totiž politickém segmentu přestává fungovat. Politické reprezentace se odcizují svým voličům vytvářením korupčních ekonomicko-politických struktur, které si žijí svým vlastním životem bez ohledu na to, kterou stranu voliči zrovna preferují. Společnost jako taková je zbavována zpětné vazby. Společnost se ocitá bez kontroly. V klasickém kapitalismu si kapitalista hlídal svůj podnik, protože si ho cenil víc než vlastního života. Soukromé podniky na sebe však narážely jako loďky na rozbouřeném moři, což vedlo k cyklickým hospodářským krizím. Do hry po druhé světové válce vstoupil národní stát, který na základě Keynesových receptů (fiskální a monetární politikou) začal cyklické procesy vyvažovat a dlouhodobě stabilizovat ekonomiku a společnost. Stát ovládaly velké zájmové skupiny obyvatelstva, podnikatelé a zaměstnanci, organizované v masových politických stranách s jasně vymezeným politickým programem, které se střídaly u kormidla státu s tím, že se nastolené tendence (nízké daně, podnikání, iniciativa versus vysoké daně, přerozdělování, solidarita) dlouhodobě vyrušily. Nicméně stát byl pod kontrolou ideově a organizačně pevně vymezených politických subjektů (stran).

10
Základní vlastností nynějšího světa je narušení hlavních pilířů stability tím, že nejdůležitější části – státy a podniky – mají oslabený systém zpětné vazby, a tím i kontroly nad svým jednáním. Jestliže je narušena (sebe)kontrola, jestliže přestává fungovat regulační systém zpětných vazeb, pak se společnost a ekonomika dostává do turbulencí, na něž jsou dosavadní zkušenosti a ideové koncepty krátké. Přitom nadále uznáváme základní axiomy, na nichž stojí přesvědčení o správnosti kapitalismu a demokracie, to, že motorem změn k lepšímu je konkurence jak v ekonomice, tak v politice. Pořád věříme tomu, že kapitalisté vyrábějí co nejlepší zboží, aby maximalizovali zisk a prosadili se na trhu. Nebo že politické strany usilují o naši voličskou přízeň na základě programu a politických výsledků. Kdo vyrábí špatně, neuspěje a nakonec zanikne. Kdo nabízí chybné ideje a selhává v politické činnosti, toho voliči svým nezájmem z politiky vyženou. Podniky jsou pod kontrolou trhu a politiky kontrolují voliči. Jenže reálná podoba ekonomiky i politiky se vzdaluje těmto kánonům. Zatímco dříve jsme rozuměli periodicky se opakujícím krizím, které do jisté míry odrážely přirozený cyklus, a dokázali jsme se s tím vypořádat, tak dnes nikdo neví, proč nová krize vznikla, ani to, co si s ní počít. Společnost musí být ukotvena tak, aby se neustále nezmítala v chaosu a krizích končících nakonec násilím (jež je posledním řešením situace, která nemá řešení). Jednou kotvou demokratických společností je, respektive má být, soukromé vlastnictví coby scrutonovské „ohnisko práv a povinností“ konkrétních osob ke konkrétnímu okrsku světa. Další kotvou je, respektive má být, demokratická forma státu, která připoutává národní společenství k občanům prostřednictvím voleb a činí tak občany jako nositele výkonu pravomocí nad společnými záležitostmi odpovědnými za osud společenství. Jestliže se tato dvě elementární kotvení začínají viklat, pak to nejen vyvolává iracionální a nevypočitatelnou krizi, nýbrž přímo hrozí pád do katastrofy. Otázka je, zdali je současná společnost s to zásadní nápravu přinést. Je-li to krize systémová, tedy vyplývající z podstaty společnosti samé, pak je otázka, zda je řešení na stávajícím západním půdorysu vůbec možné. Není totiž protimluv, že společnost fungující na určitém principu může sama ten princip opravit? Ale můžeme na hledání řešení rezignovat?
Nikoliv. Zatím alespoň teoreticky si lze různá opatření představit, respektive odvodit z nynějších chyb systému.

11
V politické oblasti je hlavní příčinou současné krize odcizení politické reprezentace voličům. Tento stav by možná šel napravit posílením a zasazením principů přímé demokracie do systému zastupitelské demokracie. Španělští Indignados, američtí Occupy Wall Street a další podobná hnutí přinášejí nápady. Zajímavý je například ten nápad Indignados, že vůle vyjádřená přímým hlasováním občanů (prostřednictvím internetu) by se přeměnila
v adekvátní počet zastupitelských hlasů. Dejme tomu, že zastupitelstvo bude hlasovat o povolení stavby nějaké fabriky. K hlasům zastupitelů se připočtou hlasy přímo hlasujících občanů v nějakém adekvátním poměru (například 1000 hlasů občanů = 1 zastupitelský hlas). Stejně tak to lze učinit na celostátní úrovni v parlamentu. Rovněž inspirativní je idea, že politickou agendu k jednání zastupitelských orgánů mohou navrhovat i přímo
občané, pokud to navrhnou v příslušně velkém počtu. Lze také zavést princip místních referend, která budou schvalovat investiční a stavební akce v daném regionu s výjimkou celostátně prospěšných staveb. V ekonomické oblasti je pravděpodobně trvale neudržitelný stav, kdy podniky řídí najatí manažeři a vlastníci hrají po svém na burze. Vlastnickou strukturu by bylo dobré doplnit o osoby, které mají životní zájem na vývoji v podniku; zaměstnanci by měli do řízení podniku mluvit prostřednictvím podnikových rad pracujících. Vždyť tito
zaměstnanci zhusta jsou rovněž obyvateli oblasti, v níž se podnik nachází a v níž jak pozitivně, tak i negativně působí. Lze si představit model, že v dozorčí radě podniku o velikosti nad 1000 zaměstnanců budou z titulu zákona zasedat představitelé zaměstnanců v podniku a představitelé regionu (samozřejmě v menšinovém počtu) tak, aby do aktivity podniku promítli své zájmy. Je třeba pracovat alespoň teoreticky na možných receptech a východiscích. Je třeba nečekat se založenýma rukama a myslet si, že se „to“ nějak vyřeší. Je třeba nerezignovat.

Vyšlo v MFDnes.