Restituce církevního majetku oprávněně vyvolaly pěkný rozruch a otevřely tak základní otázky restitucí jako takových. Filosofie restitucí z první poloviny 90.let, která se táhla všemi zákony, byla založena na několika hlavních principech.

Za prvé restituce byly omezeny jen na vyvlastnění majetku v období po únoru 1948. Vycházelo se z jednoduchého principu, že nedemokratický a nelegitimní komunistický režim neměl právo zabavovat a vyvlastňovat soukromý majetek. Hranice únor 1948 je hranicí nedemokratičnosti a nelegitimnosti režimu, který tudíž neměl právo na majetek jakkoliv sahat. V žádném případě nebylo důvodem obava z Němců a z jejich nároků, protože odsun a zabavení jejich majetku bylo proveden v rámci demokratického režimu. Nepřímo se ovšem současně říkalo, že demokratický režim první republiky i republiky z let 1945-1948 toto právo měl. Ostatně za první republiky i v období let 45-48 se vyvlastňovalo řádově ve srovnatelném objemu jako za komunistů. Pozemková reforma ve 20. letech minulého století zabavila šlechtě a církvi možná víc půdy a lesů než komunisté v 50.letech. Jenže kardinální rozdíl byl v tom, že stát zabavenou půdu přerozdělil mezi rolníky, kteří na ní v pachtu (nájmu) stejně hospodařili. Uplatnilo se tak heslo Francouzské revoluce, že půda patří těm, kdo na ní skutečně pracují. Francouzská republika tehdy odmítla feudální a církevní vlastnictví půdy jako parazitní a zabavila a posléze rozdělila půdu mezi rolníky, kteří se stali páteří nově vzniklé republiky. Ani po návratu monarchie se režim neodvážil rolníkům na získanou půdu sáhnout. Na rozdíl od našich komunistů, kteří v rámci násilné kolektivizace totálně zlikvidovali rolnický stav.

Za druhé restituce se týkaly majetku prokazatelně dohledatelného a doložitelného. Restituovalo se hlavně na základě pozemkových knih, které byly téměř absolutně spolehlivým podkladem pro doložení vlastnických práv. Nakonec restituce na základě speciálního zákona byly tou nejrychlejší cestou, jak napravit minulé příkoří, protože po vstupu do EU by se stejně oprávněné osoby, jimž nebo jejich přímým předkům byl protiprávně zabaven majetek, domohly majetku soudní cestou. Takto jsme namísto tisíců soudních sporů, které by zahltily náš soudní systém, měli procedurálně velmi efektivní cestu, jak minulé křivdy vypořádat.

Pokud jde o politický spor, který provázel přijetí restitučních zákonů, pak situace byla celkem přehledná. Čalfova vláda, v níž dominoval právní positivismus Pavla Rychetského a Klausův monetaristicko ekonomický pragmatismus, nebyla restitucím nakloněna. Do parlamentu vláda přicházela s návrhy zákonů, které jen restituci předstíraly, ale ve skutečnosti by definitivně pohřbily možnost okradených osob domoci se svého majetku. Proto se radikální většina Federálního shromáždění vzbouřila (v české části do ní patřili lidovci a poslanci, kteří posléze vstoupili do ODS, OH nebo ODA) a její zástupci sepsali vlastní verzi restitučních zákonů, které ignorovaly vládu a její stanoviska. Vláda se pak musela smířit s tím, že proti její vůli Federální shromáždění vypracovalo a schválilo restituční zákony, které se staly základním pilířem nápravy minulých křivd. (Podobný proces se odehrával v případě lustračního zákona a zákona o transformaci družstev). Parlament v té době fungoval jako skutečné centrum zákonodárné moci ve státě, což bylo dáno tím, že mezi poslanci dominovaly osobnosti vynesené nahoru revolučním procesem v rámci Občanského fóra. Dnes, kdy poslanci jen otrocky čekají, co jim přinese vláda a šéfové partají, aby to lokajským způsobem odmávli, si parlament může o takové suverenitě jenom nechat zdát.

Restituce měly nejen morální, ale i obrovský ekonomický a společenský význam. Vrácený majetek vedl k nebývale rychlému rozkvětu. Doslova před očima se proměňovaly tváře měst a obcí, když se konečně konkrétní majitel začal starat o domy, vilky, drobné živnosti a půdu. Tomáš Ježek tehdy pravil, že restituce byly nejlepším způsobem privatizace. S tím naprosto souhlasím. Naopak byla to privatizace, která ve většině případů převedla majetek vekslácko bolševickým strukturám, které jediné v té době disponovaly financemi a kontakty. Zatímco restituce přivedla majetek zpět do rukou původních majitelů nebo jejich dědiců, což mělo i morální rozměr, tak privatizace byla od začátku založená na nemorálním principu nerovných podmínek: většina společnosti absolutně nemohla v procesu privatizace konkurovat starým strukturám, estébákům a vekslákům, takže tato „elita“ se zmocnila většiny privatizovaného majetku. To je také hlavním neštěstím celé transformace, které pokřivuje a demoluje náš dnešní demokratický pořádek.

Co se týče církevní restituce, tak jejich problematiku ve svém blogu přesně a přehledně nastínil Lubomír Zaorálek. Podle něj vlastnictví církve za Rakouska Uherska i za První republiky bylo omezené, církev nemohla s majetkem libovolně nakládat, zejména ne ho prodat nebo předat třetí osobě. Toto blokoval stát, který takový převod musel schválit. To je nekonečně velký rozdíl od toho, co chtějí dnešní poslanci vládní koalice: předat církvi majetek k absolutnímu nakládání, tedy i prodeji třetí osobě. Není divu, že sociální demokraté křičí, že se tu vlastně chystá obří tunel na majetek. Církev navíc není jedna instituce, ale je rozdělena na jednotlivá biskupství a řády, které budou moci libovolně nakládat s nabytým majetkem. Chybí tu minimální garance centrální kontroly.

Pak je tu problém s finanční kompenzací za majetek, který nemohla církev užívat nebo který už nelze vrátit. Tyto kompenzace se dávají v dnešních tržních cenách. Zde dochází k nerovnosti osob před zákonem (což je porušení ústavy), protože oprávněné osoby podle restitučních zákonů z 90.let neměly na kompenzaci za nemožnost užívání majetku vůbec nárok. Jediná kompenzace, na kterou měly nárok, byla za majetek, který nebylo možné vrátit, a to v cenách z doby, kdy byl majetek zabaven, což byl zlomek skutečné tržní ceny.

Dále je tu problém s 260 tis. hektarů půdy, která byla vyvlastněna zákonem v parlamentu v roce 1947, ale provedeno to bylo po únoru 1948. Církev (a vláda) tvrdí, že to spadá do období po únoru 1948, a tedy vztahuje se na to restituční princip uplatněný začátkem 90.let, sociální demokraté a oponenti církevní restituce tvrdí, že toto vyvlastnění je v pořádku, protože naopak spadá do období před rokem 1948. Toto je beznadějný právnický spor, který nikdo a nikdy nerozetne. Co se však přihodí s absolutní jistotou, je, že pokud parlament zákonem tento majetek vrátí, stane se to jasným a relevantním argumentem pro vracení majetku z období před rokem 1948. A to je katastrofa.

Proč nás vůbec vláda a koalice tahá do takového maléru? Proč do zákona o restituci církevního majetku nedá vláda blokaci tohoto majetku státem co se prodeje třetí osobě týče? Vždyť to je jedna větička v zákoně. Proč tam za každou cenu vláda cpe problematický majetek vyvlastněný zákonem z roku 1947? Je snad za tím tak silná potřeba církvi vynahradit minulé křivdy? O tom velice pochybuji. Daleko spíš jsou za tím dohody o prodeji konkrétních majetků, až restituce projde, dnes už zformovaným osobám a skupinám za pakatel a z toho plynoucí obrovské provize politikům.