Jako jedna z prvních položila rovnítko mezi komunismus a fašismus myslitelka a filosofka Hannah Arendtová. Neučinila tak ve formě nějakého emotivního výkřiku nebo žurnalistického plácnutí, ale v podobě rozsáhlého třídílného díla nazvaného Původ totalitarismu. První dva díly věnovala historickému vývoji v Evropě, který předcházel vzniku totalitních režimů a na němž se snažila ukázat zásadní podíl předchozích politických režimů a skutků na vzniku totalitarismu. Kapitalismus existující před první světovou válkou ovládnul globálně celý svět a přetvořil si ho ke své potřebě. Volný a svobodný trh nahradily velké monopoly, stát se stal nástrojem národních kapitálových skupin k ovládnutí světa, materiálních a surovinových zdrojů, nových trhů. Boj o ovládnutí světa přerostl v první světovou válku, která nejen že nevyřešila základní dilemata a rozpory, jež k ní vedly, ale naopak je dále vyhrotila. Zejména pak stvořila svět absolutní nejistoty. Starý řád byl v troskách, na jeho rozvalinách se ustavil svět, v němž krize stíhala krizi, lidé byli vystaveni naprosté existenční nejistotě a vzrostla tak neuvěřitelně silná poptávka po nejen vysvětlení, ale i po jednoduchém řešení tohoto stavu. Arendtová podrobně popisuje, jak přesně této poptávce vyšly vstříc „vědecké“ teorie obsahující nejen žádoucí vysvětlení daného stavu chaosu, ale i samozřejmě příslušně jednoduché řešení.

Na jedné straně fašismus se svojí teorií ras založené na sociálním darwinismu, na straně druhé komunisté s teorií třídního boje. Fašismus přišel s teorií vývoje ras jako základního principu vývoje společnosti. Byla to jakási obdoba sociálního darwinismu, kdy společnost se vyvíjí od horších ras postupně stále k lepším. Ty horší stejně jako přírodní druhy nejsou s to přežit v konkurenci ras. Nakonec přežije jen ta nejlepší a nejsilnější, v daném případě germánská rasa. K tomu je ovšem zapotřebí dle nacistické tesorie méněcenné rasy zlikvidovat. Komunisté měli zase teorii třídního boje jako základního principu vývoje dějin, neboli teorii stálého boje pánů vlastnících výrobní prostředky a skrze to ovládající celou společnost a rabů, kteří pro pány pracují. Dle jejich ideologie se vývoj ubíral stále kupředu od otrokářského řádu (pán a otrok), přes feudální řád (šlechtic a poddaný) až po kapitalistický řád (kapitalista a dělník). Komunisté věřili na základě své přísně vědecké doktríny, že po kapitalistickém řádu přijde konečně spravedlivý řád, který zrušením vlastnictví zlikviduje hlavní příčinu rozdělení lidí na pány a raby a tento řád nazvali komunismus (ve smyslu že je všechno komunis – společné). Obě učení byla přísně vědecká, respektive se prezentovala jako výsledek přísně vědeckého bádání. Obě učení označila příčinu a tedy i viníka krize, fašisté poukázali na podřadné rasy zejména pak Židy jako příčinu veškerého zla, komunisté na kapitalisty.

Arendtová ukazuje, že fašistická i komunistická ideologie byly založeny na racionálním a vědeckém poznání objektivně nutného a osudově nevyhnutelného vývoje přírodních a společenských procesů. V tomto smyslu byly tyto ideologie „pouhým“ naplněním a finálním rozuzlením objektivně daných procesů. V případě fašismu proces zdokonalování ras vyústil ve vítězství nejdokonalejší rasy (germánské), v případě komunismu třídní boj vyústil zrušením vlastnictví ke zrušení tříd,k odstranění třídního antagonismu a k vítězství dělnické třídy, která nemůže tratit nic kromě svých okovů, a proto jedná v zájmu všech. My nejsme nic, buďme vším (obdoba biblického ´poslední budou prvními´). Obě ideologie si nárokovaly být nástrojem konečného vyústění a naplnění zákonitého objektivního vývoje. Obě ideologie vyjadřovaly přesvědčení, že konečné vítězství je objektivně dáno a bude se konat ať už s námi nebo proti naší vůli. Vědeckost v obou případech byla dána tím, že obě ideologie vycházely z výsledků společenských věd, jejichž bádání si umně přisvojily a modifikovaly. Obě ideologie byly založeny na tehdy dominujícím přesvědčení, že světu vládne pokrok neboli vývoj stále lepším a dokonalejším směrem. Víra v pokrok byla hlavním tmelem obou ideologií a byla něčím, co tyto ideologie nejvíc spojovalo s tehdejším přesvědčením.

Dnes to možná může někomu přijít neuvěřitelné nebo snad i legrační, že někdo mohl na takové pitomosti nalítnout, ale doporučuji opravdu četbu Arendtové, z jejíhož popisu pochopíme stav strašného zoufalství lidí vystavených totální nejistotě, který se stal bází pro přijetí takových nesmyslů.

Ve třetím díle Původ totalitarismu se Arendtová věnuje samotné totalitě, jejím mechanismům, struktuře a procedurám. Na prvním místě se věnuje způsobu, kterým totalita postupně rozkládá stávající demokratický politický systém a společenský řád. Arendtová popisuje, jak totalita (samozřejmě jak fašistická, tak i komunistická – Arendtová mezi nimi nerozlišuje a vždy uvádí příklady jak z nacistické, tak i komunistické praxe) napadá základní principy, jimiž se člověk konstituuje jako občan. Člověk - občan je základní jednotkou demokratického řádu a chce-li totalita zničit a trvale odstranit demokratický řád, pak musí v člověku zrušit principy, které z něho činí občana. Totalita nejprve v člověku likviduje jeho politickou podstatu, jeho společenské angažmá (tzv. civic person). To znamená zrušit politické svobody. Jenže to jí nestačí. Tím se také liší od autoritativních režimů, kterým stačí politická diktatura. Totalita po politické svobodě likviduje právní podstatu společnosti, respektive eliminuje občana coby jako nositele práv (right person). Klasické právo je nahrazeno třídním nebo rasovým právem. Nad zákony je třídní či rasová spravedlnost. O vině člověka už nerozhodují činy popsatelné a doložitelné v rámci právních procedur, ale to, k jaké třídě člověk patří (kapitalista, rolník, šlechtic) nebo jaké je rasy (Žid, Čech, cikán). Kapitalista nebo Žid jsou vinni jen tím, k jaké množině obyvatel patří, respektive k jaké množině je přiřadí zrůdný systém třídního nebo rasového práva. Arendtová píše, že na zdech Ljubljanky (proslulé sovětské vězení) bylo možno číst nápisy: jaká je moje vina? Stejně jako Josef K. z Kafkova Procesu se lidé zoufale dožadovali alespoň informace o tom, co provedli. Už se i smířili s trestem, ale chtěli vědět, jaký zločin vlastně spáchali. Bylo nad jejich chápání, že zločinem je být příslušníkem určité třídy nebo rasy. Ale to totalitě stále ještě nestačí. Potřebuje se zmocnit duše člověka, a proto se vrhá na morální principy, které člověk vyznává, a ty odstraňuje (moral person). Člověk takto destruovaný a zbavený občanských aspektů své osobnosti se stává zcela bezbrannou kořistí pro totalitu, která ho navždy zbavuje svobody a individuální odpovědnosti. Pak mu nezbývá, než se stát slepou součástí totalitního systému, který mu svojí ideologii implantuje jako náhražku za původní občanství.

Vztah totality k pravdě je ryze účelový. Pravdou je každé takové tvrzení, které poslouží konečnému cíli, k němuž totalita směřuje. Je úplně jedno, jaká je realita ve skutečnosti. Totalita neuznává objektivní realitu, ale jen takovou realitu, která vyhovuje jejím záměrům. Arendtová uvádí příklad z 30.let. kdy stalinistická propaganda tvrdila, že Sovětský svaz vybudoval jako jediná země metro, čímž dokladovala úspěšnost budování komunismu. Přitom metro dávno předtím bylo v Paříži. Cílem propagandy bylo samozřejmě tajit před sovětskými občany, že tu je jiné metro. Nicméně kdyby měl Sovětský svaz dost sil, tak by pařížské metro zničil, jen aby nebyl narušen kýžený obraz světa.

Ve vztahu k tomu, jaká je skutečná pravda, se odvíjela struktura moci v totalitě. Informace o citlivých a zásadních tématech, jako byly procesy v Sovětském svazu nebo koncentrační tábory a holocaust v Německu, byly diferencovaně distribuovány jednotlivým vrstvám mocenské struktury. Arendtová vydefinovala celkem pět základních vrstev moci, které jako plástve obalovaly totalitní moc. Na nejnižším stupni byli sympatizanti hnutí. Těm se překládaly k věření všechny propagandistické nesmysly, jako že vrcholní představitelé moci chtěli s nepřáteli svrhnout sovětskou moc nebo že Židé jedou do koncentračních táborů na převýchovu. Stejně tak aktivní členové strany (komunisté i nacisté), kteří stáli nad sympatizanty museli opakovat propagandistické nesmysly a přesvědčovat sympatizanty a obyvatelstvo, že je to pravda. Nicméně jim byly svěřovány tajné informace o drobných potížích (v Sovětském svazu např. se zásobováním, v nacistickém Německu pak ohledně reálné situace na frontě). Straničtí funkcionáři, důstojníci armády a policie věděli zase o něco víc a možná se občas dovtípili, jak to ve skutečnosti s procesy nebo s Židy je. Ještě výš byla vrstva tajné policie a vyšší stranická hierarchie. Úplnou pravdu znal jen užší okruh okolo vůdce nebo generálního tajemníka. Na této nejvyšší úrovni se pak rozhodovalo o podobě distribuce informací jednotlivým vrstvám moci, respektive co se už pustí mezi lid a na jakých nesmyslech se stále ještě bude trvat. Pro nejužší okruh byla distribuce nesmyslů vrcholně důležitým mocenským aktem, protože na tom, jak těmto pitomostem kdo věřil, se prověřovala věrnost a oddanost stoupenců totality. Pokud si sympatizant dovolil pochybovat o věrohodnosti moskevských procesů v 30.letech(u nás např. Karel Teige),pak byl okamžitě exemplárně exkomunikován. Pro výstrahu ostatním, kteří také měli své pochybnosti, ale pak si je raději nechali pro sebe.

Arendtová klade otázku, kdo je největší nepřítel totality. Protože když si podmaní člověka tím, že destruuje jeho politickou, právní a morální podstatu, tedy jeho celou identitu, tak kdo je dál jejím nepřítelem. Podstatou totality a zdrojem jejího vnitřního puzení k neustálé expanzi je vše netotální, vše, co ještě nepodléhá jejímu zkázonosnému vlivu zkáze. Arendtová píše, že nepřítelem komunistické totality byl okrsek světa, v němž se vědělo, že v Paříži je metro. Protože pokud důkazem úspěchu budování komunismu bylo moskevské metro, pak to pařížské muselo být zničeno. A ještě dalšího nepřítele má totalita: každého nového člověka, který se narodí ještě nepoznamenaný totalitním světem. V každém novém člověku se rodí nová možnost svobody, což totalitu smrtelně ohrožuje.

Arendtová svůj Původ totalitarismu napsala v roce 1951, ale trvalo dlouho, než se její koncept totalitarismu, ať už v komunistické nebo nacistické podobě jako svého druhu nevratné změny zcela nesrovnatelné s běžnou diktaturou, ujal. V roce 1980 se poradkyní presidenta Reagana pro zahraniční politiku a později velvyslankyní USA v OSN stala Jeane Kirkpatricková, která byla nepochybně ovlivněná Arendtovou. Kirkpatricková zavedla do nejvyšší americké politiky rozlišení mezi autoritativním režimem (diktaturou) a totalitárním státem, který kromě politiky ještě navíc ovládá ekonomiku. Zatímco diktatura je momentálním neštěstím řešitelným v rámci klasických politických metod, totalita (nacistická nebo komunistická) je nevratná. Totální ovládnutí společnosti brání zpětnému návratu ke svobodě. Americká zahraniční politika od té doby postupovala velice tvrdě proti hrozbě totality, zejména pak proti zemím socialistického tábora. Kirkpatriková je nepochybně zdrojem Reaganova projevu, v němž Sovětský svaz a jeho imperium označil za říši zla a vyhlásil mu tím nesmiřitelnou válku. Je otázkou, zdali by Reaganovo odhodlání uzbrojit Sovětský svaz bylo tak silné, nebýt Jeane Kirkpatrickové a potažmo Hannah Arendtové s jejich pojetím totalitarismu jako skutečně něčeho hrůzně špatného. Za sebe musím říci, že když jsem s úžasem knihu Původ totalitarismu objevil v anglickém vydání v universitní knihovně v 70.letech minulého století uprostřed normalizačního režimu, tak jsem nejen žasnul nad tím, co bolševik přehlédnul, ale po přečtení té knihy jsem byl vybaven naprosto jasným odporem a hnusem vůči totalitnímu systému, vůči jeho teorii i praxi a věděl jsem, že by mě museli zabít, abych něčemu takovému sloužil.

Vypráví se, že když se Alexendr Sacharov dostal na Západ ze sovětského vězení, tak se prý pořád ptal, Kirkpatski, kirkpatski, která z vás je Kirkpatski, a když mu jí ukázali, tak jí řekl, Vás znají v každé cele v Gulagu. I my jsme jí znali a s obdivem a radostí sledovali její razantní vystupování proti totalitě, kterou si už na Západě začali plést s běžnou diktaturou.

A závěrem ještě k otázce položené v nadpisu: je komunismus totéž co fašismus? Vřele všem doporučuji před odpovědí si přečíst Původ totalitarismu od Hannah Arendtové, ale už teď za sebe říkám, ano v podstatě jsou totéž.