V globalizovaném světě se mění role národního státu, zejména u menších zemí. Běžní občané vstupují na pracovní trh v podmínkách, které v nesrovnatelně větší míře než doposud ovlivňují nadstátní koncerny, finanční trhy a nadnárodní instituce. Národní státy ztrácejí vliv na podmínky a možnosti, s nimiž se občan musí ve svém boji o osobní úspěch vyrovnat. Existuje však inspirace, kudy z toho v takových zemích, jako je ČR, ven.

Dosavadní politické koncepty se opírají o národní stát, respektive pracují s tradičními prostředky. Tomu odpovídají pravolevé politické koncepty. Pravicový koncept je založen na liberálním pojetí minimálního státu, jehož hlavním úkolem je nastavovat pravidla, vynucovat jejich plnění a zajišťovat podmínky pro rozvoj podnikání. Levicový koncept je založen na přerozdělování společenského bohatství za účelem zmírnění rozdílů mezi lidmi. Tyto koncepty jsou však v globalizovaném světě málo účinné.

Obrazně by se dalo říci, že cesta k prosperitě a úspěchu nevede ani doprava, ani doleva, nýbrž dopředu. Dopředu znamená, že stát by neměl jen volit určitý poměr mezi přerozdělováním peněz a vymáháním pravidel. Musí poskytovat ještě další podmínky vedoucí k úspěchu. Jaké to jsou?

Pět kapitalismů

Jak se lze dočíst v loňské knize amerického analytika globálních trendů Davida Rothkopfa nazvané Power, Inc.: The Epic Rivalry Between Big Business and Government and the Reckoning That Lies Ahead, funguje v současnosti pět hlavních společenských systémů, neboli systémů určených k utváření rovnováhy mezi veřejnou a soukromou sférou. Jejich společným prvkem je kapitalismus, ale jinak každý má své pojetí vztahu mezi veřejnou a soukromou sférou.

Prvním je Americký kapitalismus charakterizovaný iniciativou, podnikáním, osobní odpovědností, kdy stát pouze garantuje co nejlepší podmínky pro svobodné podnikání. Druhým systémem je kapitalismus čínského typu, který kromě Číny reprezentuje například Vietnam. Čínská ekonomika je momentálně nejdynamičtější na světě. Kombinuje divoké podnikatelské praktiky a státem ovládané ekonomické části (největší podniky). Spojuje dravost kapitalismu a direktivnost autoritářského režimu. Úspěšné odděluje politiku od ekonomiky. Čína je důkazem toho, že kapitalismus nepotřebuje demokracii.
Třetím systémem je demokratický rozvojový kapitalismus, který se ujal v Indii či v Brazílii. Na rozdíl od Číny v těchto zemích vládne systém parlamentní demokracie, i když více či méně formální, v zásadě ovšem funguje rovnováha mezi privátní a veřejnou sférou. Vlády sice často jsou sociálně populistické, ale významně se orientují i na technický vývoj. Jde o přijatelný mix aktivistické vlády a respektu pro moc trhu.
Čtvrtý systém lze formulovat jako německo-francouzsko-skandinávský eurokapitalismus. Na rozdíl od amerického klade velký důraz na sociální stát a větší roli státu v ekonomice (hlavně technický rozvoj, shánění míst pro nezaměstnané, vzdělávací programy). Je v něm daleko menší míra nerovnosti, která, byť stojí značné prostředky, vede k větší sociální mobilitě obyvatelstva, a ta je zase zdrojem růstu ekonomiky.
A konečně pátým kapitalismem je takzvaný podnikatelský stát – tady se dají jmenovat Izrael, Singapur, Spojené arabské emiráty, částečně Litva nebo Chile. Za svůj cíl si bere zejména rozvoj inovací, modernizaci výroby a maximální rozvoj kvalifikace a kvality pracovních sil. Funguje nikoliv na principu plnění administrativních předpisů jako tradiční stát, nýbrž na podnikatelském principu založeném na vztahu mezi příjmem a výsledkem práce. Izrael je kombinací sociálního státu s inovační kulturou (má největší počet inovací na hlavu, v oblasti IT dokonce přitáhl investice na hlavu třicetkrát větší než činí evropský průměr). Arabské emiráty nejsou - slovy jednoho ekonoma - „stát, to je rizikový kapitálový fond“. Pouze čtvrtina příjmů Emirátů pochází z prodeje ropy, zbytek obstarávají stavebnictví, strojírenství či IT technologie.

Izraeli nezbylo nic jiného

Česká republika náleží do sféry německo-francouzsko-skandinávského eurokapitalismu. Měla by se však inspirovat progresivními prvky podnikatelského státu. Podnikatelské státy dokazují, že být malý neznamená být upozaděný. Tyto státy jsou dravé, agresivní, bojovné a znalé. Ačkoliv byly vystaveny značným problémům ze strany svého okolí, tak právě proto vyvinuly procesy a instituce, jimiž ovlivnily mezinárodní obchod a finanční komunity, přitáhly technologie a kvalifikované mladé pracovní síly. Jak David Rothkopf píše ve své knize, osvojily si postupy úspěšných nadnárodních firem: ať už se to týká získávání špičkových manažerů a osobností do vládních služeb, implementace strategického plánování, přitáhnutí atraktivních investorů nebo vůle k inovacím.

Dva ze tří hlavních podnikatelských států - Singapur, Spojené arabské emiráty - nejsou liberálními demokraciemi v západním slova smyslu. Dalším znakem je, že jsou relativně velmi malé. Čili státní paternalismus kombinovaný s malou velikostí umožňuje jejich vládcům uzpůsobovat „firemní“ chování státu. Ovšem Stát Izrael je liberální demokracií. Obrovský tlak nepřátelského okolí jej nutí k opatřením typu podnikatelského státu. Česká republice je sice vzata pod křídly liberálně demokratického kapitalismu EU, nicméně nutnost obstát v nelítostné globální konkurenci může být chápána, bude-li vůle, coby analogie k tlakům, které zažívají jmenované podnikatelské státy.

Podnikatelský stát přitom neznamená, že se zapomene na ostatní povinnosti. Naopak vymáhání vlády zákona a zajištění sociálních pilířů jsou nedílnou součástí. Jde o to, že část státu se přetvoří do funkční podoby agentur sloužících zadaným cílům. Podnikatelský stát musí aktivně přistupovat k rozvoji inovací, k podnikání v sofistikovaných odvětvích výroby s vysokou návratností investic a tudíž k maximální modernizaci průmyslu či služeb. Podniky národního rozsahu a podnikatelé na této úrovni vesměs nemají v globálním světě šanci konkurovat rozhodujícím, tedy nadnárodním hráčům na trhu. Přitom tyto gigantické společnosti často svírá organizační konzervatismus a nechuť k inovacím plynoucí z monopolní pozice. Být mrštný a inovativní, v tom leží šance pro menší hráče! - ovšem za předpokladu, že mohou získat podporu v podobě úvěrů, úvěrových garancí, vědecké a technické pomoci od státních institucí, na niž za dnešních obvyklých podmínek nemají šanci dosáhnout. Stejně tak i občan odkázaný výhradně na své možnosti je často objektivně neschopný sehnat práci nebo si zajistit příslušné vzdělání tak, aby obstál na trhu práce.

Takhle by to mohlo být

Pokusme se nyní formulovat, co by se mimo jiné muselo změnit v České republice, aby ta vykročila směrem k podnikatelskému státu. ČR by měla usilovat o přitáhnutí maximálně možného množství zahraničního kapitálu. V tomto směru máme tradici ve CzechInvestu, příspěvkové organizaci pro podporu konkurenceschopnosti, podnikání a investic. Vznikla 1. ledna 2004 a zprvu hrála důležitou roli při získávání zahraničních investic. Pravicové vlády z ideologických důvodů CzechInvest zdevastovaly. Je zapotřebí tuto instituci zrevitalizovat.
Dále by měla existovat agentura pro rozvoj konkurenceschopnosti. K dispozici musí mít adekvátní prostředky (cca 10 miliard Kč), které bude cíleně poskytovat na podporu soukromých investic do perspektivních technologií. Agentura by také měla koordinovat činnost škol a vědeckých pracovišť ve prospěch těchto inovačních projektů.
Úřady práce se dílem musí přeměnit na personální agentury, které budou s maximálním úsilím vyhledávat a získávat pracovní místa pro své klienty – nezaměstnané. Činnost zaměstnanců úřadů práce bude hodnocena a oceňována i podle délky doby, po níž dostanou své klienty zpět do zaměstnání.

Jmenované a navržené instituce přitom musí fungovat na jiném principu, než klasické státní úřady s nepružnými tabulkovými platy. Cíle by naplňovaly podobnou formou, jako kdyby se jednalo o podnikatelský záměr. Agentura CzechInvest musí být motivována získat maximální možné množství kapitálu a investic. Platy manažerů by měl záviset na objemu získaných investic. Stejně tak by výsledek práce agentury pro podporu konkurenceschopnosti byl měřen objemem inovačních projektů, které se podařilo rozjet.

Implementace podstatných prvků podnikatelského státu by v České republice nemohla zůstat bez vlivu na modernizaci a ekonomický růst. Ano, aplikace těchto postupů vyžaduje obrovskou sílu a vůli k překonání ideologických klišé a pohodlnosti elit. Najdeme v sobě takovou vůli?

Vyšlo v MFDnes, v příloze Kavárna