ÚSTR je pamětí zločinů totality
Požadavky vědců typu Matěje Spurného a dalších, aby se v ÚSTR objektivně seriosně vědecky pracovalo, jsou určitým nepochopením úlohy tohoto ústavu. Vědecky lze bádat v desítkách jiných institucí, kde k tomu mají vědci veškeré podmínky. ÚSTR svým určením není klasická vědecká instituce, je to paměť zločinů totality zřízená k tomu, aby byla hrází proti zapomenutí nebo v horším případě proti zločinné manipulaci s komunistickou historií ve smyslu pozitiv a krás tehdejšího všedního života. Pokud nějaký historik chce svobodně bádat o tom, zda totalitní komunistický systém byl či nebyl totalitou, nebo v kterých obdobích byl totalitou a v kterých pouhou osvícenou diktaturou, tak by se měl obrátit na jiné opravdu vědecké pracoviště. ÚSTR tady od toho není, protože jeho vymezení je od začátku dané: má zkoumat zločinnou podstatu totalitních režimů. Stejně tak je mylná snaha činovníků ČSSD ÚSTR nějak na klasickou vědeckou instituci předělat. ÚSTR nejde předělat, je to památník, ten lze jedině zbourat. Pokud má někdo s ÚSTR jako s památníkem zločinů komunismu problém, tak ať to otevřeně veřejně přizná a ať se snaží v otevřeném politickém boji takovou věc prosadit s příslušnými politickými následky. To, co se děje, je vlastně skrytá likvidace ÚSTR namířená proti smyslu jeho zákonem daného zadání.
Samostatnou kapitolou je digitalizace. Od některých pracovníků ÚSTR vím, že digitalizace archívů STB je noční můrou agentů STB, jejichž spisy byly po listopadu 1989 skartovány. Veřejnost dnes už neví, že skartovány byly tzv. živé svazky, tedy svazky agentů, kteří v té době s STB aktivně spolupracovali. Uchovaly se tudíž ty méně zajímavé svazky agentů, s nimiž STB spolupráci ukončila. Živí agenti tak unikli, respektive dnes nevíme, jak konkrétně s STB spolupracovali. Víme z registrů svazků STB, že spolupracovali, ale nevíme konkrétně jak. Proč by je měla děsit digitalizace? Protože činnost agentů STB byla evidována nejen v jejich osobních svazcích (které byly zničeny), ale i ve svazcích jejich obětí, tedy těch, na které donášeli a které udávali. Pokud budou digitalizovány všechny svazky STB, tak se prostřednictvím svazků sledovaných lidí dozvíme, kdo je udával a co konkrétně na ně donášel. A to jednoduše zadáním krycího jména agenta do počítače a počítač nám vyjede, kde všude se nám krycí jméno agenta vyskytuje. Toto je nemožné v rámci písemné podoby svazků, protože to jde o obrovské množství písemností. Na počítači to bude hračka. Tak se dozvíme, jak konkrétně pracovali pro STB ti nejzajímavější (protože to byli ti nejaktuálnější) agenti. Badatel ÚSTR Radek Schovánek v rozhovoru pro TYDEN.CZ vyjádřil obavu, že puč v ÚSTR byl proveden právě kvůli tomu, aby zastavil digitalizaci archívů STB, tedy jeho převod na počítač. Předsedkyně Rady Petruška Šustrová to popírá, tvrdí, že digitalizace bude pokračovat, tak uvidíme.
Jinak představitelé ČSSD v Radě předvedli klasickou českou politickou aroganci, kdy do čela prestižní a důležité instituce dají člověka s nulovou minulostí a nulovými výsledky, tedy typickou neosobnost, která nebude mít problém zrichtovat osobnosti a odborníky jí podřízené. Paní Foglová, o níž jsem za celou dobu, co se pohybuji v problematice komunistické minulosti, neslyšel ani slovo, hned poté, co byla postavená do čela ústavu, prohlásila, že udělá personální změny v nejvyšším vedení této instituce. Tato paní nebude mít problém propustit stávajícího náměstka ředitele PhDr. Eduarda Stehlíka, jednu z nejdůležitějších osobností v oblasti bádání v naší komunistické minulosti, stejně tak s ní nepohne resignace většiny lidí z vědecké rady ÚSTR v čele s prof. Michaelem Krausem. Skutečná osobnost má totiž za sebou výraznou minulost, které je odpovědná a zavázána, a tudíž se chová a jedná v mezích daných touto minulostí a není tzv. všeho schopná. Proto také požadujeme do čela důležitých institucí osobnosti, protože jedině ty nám garantují solidní jednání a výsledky. Neosobnosti se nasazují tam, kde je zapotřebí zatočit s osobnostmi, což je tento případ.
Závěrem bych chtěl říct, že jako vedoucí projektu Ztracená duše národa, v němž jsme vytvořili sedmidílný dokumentární cyklus popisující zločiny komunistického režimu s konkrétními oběťmi a v jehož rámci jsme natočili rozhovory s třemi stovkami politických vězňů, mám určité povědomí o tom, co cítí (dnes už ve většině případů co cítili) političtí vězni, jak vnímali svojí pozici ve společnosti. Jejich dominantním pocitem byla hořkost, protože měli v drtivé většině pocit, že jim společnost nevyjádřila v dostatečné míře vděk a respekt za jejich postoje a utrpení. Představa, že by se političtí vězni měli dožít toho, že se v Ústavu pro studium totalitních režimů bude „svobodně“ bádat o tom, zda komunistický režim byl totalitní nebo nikoliv a výstupem bádání by měly být poznatky o tom, že všední život za totality byl docela fajn, tak to bych jim opravdu nepřál.