Když se president Václav Havel jako jeden ze svých prvních zahraničně politických kroků setkal s Dalajlámou, tak jsme tomu velmi dobře rozuměli. Jako občané státu 20 let okupovaného imperiální velmocí jsme cítili za naprosto samozřejmé vyjádřit solidaritu se státem, který je v podobné situaci ovšem v daleko brutálnější podobě útlaku a utrpení. Tibet byl samostatným státem založeným na velké kulturní a náboženské tradici obdivované celým světem, který byl obsazen Čínou, odpor byl krvavě potlačen, na jeho území byli masově importováni Číňané, aby se účelově změnilo etnické složení obyvatelstva, a kulturní a náboženská tradice byla krutě likvidována a gumována. Malé státy jsou vždycky v ohrožení, že je nějaký mocný soused spolkne. Proto je v zájmu malých států navzájem se podporovat, držet solidaritu s těmi státy, které jsou v ohrožení nebo jsou okupovány. Je to přirozené spojenectví nesené morální účastí a logickým politickým zájmem. Fakt, že se nějaká imperiální velmoc okupující nebo ohrožující malého souseda bude asi zlobit v případě takové solidarity, je logický a nikoho nemůže překvapit. Přeci právě proto se někoho zastávám, abych pohnul tím, kdo ubližuje. Těžko se lze někoho zastávat, aniž bych se dotknul darebáka, který zlo způsobuje. Ale jedině solidaritou ohrožených malých států, které budou trvat na tom, že např. Tibet není součástí Číny a že má mít minimálně kulturní a správní autonomii, lze něčeho dosáhnout.

Společné prohlášení ministra zahraničí Zaorálka a jeho čínského protějšku, že "Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě." jinými slovy říká, že nikdy žádný Tibetský stát neexistoval, jinak by přeci nemohl být neoddělitelnou součástí čínského území, dále že neexistuje žádná kulturní a náboženská tradice Tibeťanů, jinak by přeci měli Tibeťané nárok na minimálně kulturní autonomii, a možná ani neexistují samotní Tibeťané, které si zřejmě vymyslel zločinný Dalajláma, aby mohl narušovat naše dobré vztahy s Čínou. Celé to prohlášení je jedna velká lež a manipulace. Problém místo, aby se civilizovaně řešil, tak se prostě vytěsňuje v duchu slavných Goebelsovských a stalinistických tradic. Co za to dostáváme? Možná víc do Číny vyvezeme, možná do naší země přijde víc čínského kapitálu, možná o nějaké procento stoupne výkon naší ekonomiky. Sociálním demokratům to stojí za to, jsou to prý realisté. Ministr Zaorálek argumentoval také tím, že Francie to prý s Čínou udělala stejně. Také prodala Tibet za dobrý rozvoj ekonomických vztahů. Jenže Francie je velmoc, velký stát, který se nemusí bát o svojí existenci. Problém malých států, které jsou pravidelně pohlcovány velkými žraloky, jí netrápí, je jí cizí a dokonce sama po staletí takovým žralokem byla. To přece není žádný argument, naopak. Politika obhajoby Tibetu proti Číně není jen jakási altruisticko-morální výstřednost, ale věc výsostně zájmová. Není to tak, že tu proti sobě stojí morální proti realistickému stanovisku. Spíše tu stojí krátkodobý zájem hazardující pro minimální ekonomické benefity s budoucností státu proti dlouhodobě rozumnému a zájmy státu hájícímu postoji.

Za Václava Havla jsme byli malou, leč zajímavou zemí. Dost jsme si troufali na to, jak jsme malí, ale těm velkým to imponovalo. Za Havla sem jezdili presidenti nejdůležitějších států a rádi debatovali s výstředním presidentem o morálních nárocích v politice a i o Dalajlámovi. Ten čínský tady nebyl a mně opravdu nechyběl. Dnes sem nikdo ani nepáchne, leda nějaký sultán z Uzbekistánu. Tento sociálně demokratický oportunismus a zbabělost v otázce Tibetu bude naší zemi jednou hodně mrzet. Pár procent zvýšeného ekonomického výkonu nestojí za to. Až nás jednou za lhostejného mlčení ostatních států bude zase polykat nějaký ten žralok. Jestli snad sociální demokracie koketovala s myšlenkou, že by jí mohla volit střední třída, tak u velké její části na tuto myšlenku může s klidem zapomenout.