„I have a dream.“ M.L.King

V průzkumu konaném k 25. výročí Sametové revoluce bylo zjištěno, že 58 procent obyvatel starších 40 let je zklamáno z polistopadového vývoje. Nechci tady rozebírat, jestli jsou tito lidé nespokojeni oprávněně, nebo zda za jejich nespokojenost může špatné provedení revoluce či zda za důvodem nespokojenosti je spíše špatná následná aplikace demokracie a volného trhu. Lidi nespokojené s polistopadovým vývojem víc než důvody jejich nespokojenosti rozhodně zajímá, co s tím. Jakou vizi dalšího vývoje před ně postaví dnešní politická reprezentace.

Dvacet pět let Sametové revoluci potřebuje tato země opět novou vizi, plán nebo sen. Máme sice fungující parlamentní demokracii a svobodný trh, jsme ukotveni v rámci Západní civilizace, ale objevily se nové problémy, které zásadně ovlivňují životy našich občanů.

NEJISTOTA. Náš malý stát čelí globálním výzvám, na které nestačí. Nejsme s to zaručit občanům jistou a perspektivu prosperity a důstojné existence. Podstata naší ekonomiky je nestálá a nepevná, jsme spíše odvozenou montovnou než tím, kdo určuje budoucí trendy. Nevíme, jak dlouho u nás vydrží finanční kapitál, který při první příležitosti odplyne do atraktivnějších oblastí. Nevíme, jaké důchody budeme za pár let vyplácet. Nevíme co s tzv. vyloučenými lidmi žijícími na okraji společnosti. Nevíme co s mladými lidmi, z nichž téměř polovina nemůže najít práci.

NEDŮVĚRA. Naše demokracie je do značné míry ovládána korupčními mafiemi a finančními skupinami v pozadí. Politici prosazují více zájmy těchto skupin, než zájmy voličů, kteří je zvolili. Dochází ke svévolné privatizaci veřejné moci. Občané politikům nevěří, nevěří tradičním politickým stranám a nevěří ani systému zavedené klientelistické demokracie. Nedůvěra je ale hlubší: lidé nevěří ani justici a policii, nevěří tomu, že platí základní pravidlo spravedlnosti – rovnost občanů před zákonem.

ODCIZENÍ. Občané, zejména ti mladší jsou lhostejní k osudu naší země. Lidé o své vlasti přemýšlí jen utilitárně z hlediska krátkodobých benefitů, které mu může poskytnout. Politici je v tomto přístupu svým populismem posilují. Občané příliš nevěří tomu, že by mohli ovlivňovat dění ve svých domovech, vesnicích, městech a regionech. Proto jich chodí stále méně k volbám, nevěří tomu, že by to mělo nějaký smysl.

NESCHOPNOST. Zatím všechny politické garnitury prokázaly neobyčejnou nevynalézavost a neschopnost při hledání řešení našich problémů, zejména pak vytvoření podmínek pro ekonomický rozvoj. Vlády pravicové i levicové unisono hlásají mantru o podpoře vzdělání a vědy jako rozhodujících faktorů ekonomického vývoje a prosperity. Ve skutečnosti však mechanicky subvencují systém školství, které z velké části produkuje nezaměstnatelné absolventy různých humanitních oborů. Vědecký výzkum dostává velké dotace na výzkum, který má nulové využití v technické obnově našich podniků. Vědci vesele plní jakési granty, ale podnikatelský sektor z toho má nulový užitek. Stát dotuje rozsáhlý program podpory malých a středních podniků, což je z ekonomického hlediska nesmysl. Jenom se tu vychází vstříc další falešné mantře neoliberální ekonomie o jakési lepší kvalitě malých a středních podniků, protože fungují v čistě tržním prostředí, zatímco ty velké trh deformují. Je to vyhazování peněz na bázi čisté ideologie. Podobné je to s podporou vývozu. Krom vyhozených peněz to jsou jenom velké příležitosti pro další bujení korupce. O nezaměstnané se starají úřady práce, což jsou ryze byrokratické instituce plné úředníků pečlivě plnících administrativní pravidla a pokyny. Oč účinnější by asi byla jejich činnost, kdyby jejich úředníci byli placeni v závislosti na tom, jak rychle dostanou své klienty zpět do pracovního procesu.

Tato země potřebuje vizi, která bude reagovat na výše zmíněné body, z nichž pramení ona nespokojenost s polistopadovým vývojem. Je třeba říct, co stát konkrétně může udělat pro maximální nakopnutí ekonomiky. Je třeba namísto malých a středních podniků podporovat podniky přicházející s progresivní a trendovou technologií, které mají do budoucna šanci se stát rozhodujícími hráči na trhu. Je třeba říct, jak propojit vědu a výzkum s podnikatelskou sférou a jak nově strukturovat vzdělávací systém, aby produkoval lidi, kteří se na trhu práce neztratí. Je třeba zcela přehodnotit systém podpor našemu průmyslu tak, aby maximálně vzrůstala jeho konkurenceschopnost. Je třeba říct, co se udělá s deficitem demokracie, který je příčinou nedůvěry a odcizení lidí. Taková vize by byla tím nejlepším dárkem, který bychom si k 25.výročí Sametové revoluce mohli dát.