Takto reflektuje 25. výročí Sametové revoluce moje dcera Marina Šternová. V době revoluce jí bylo 10 let.

17. listopad pro mně představuje den naděje. Naděje, že se každým rokem víc blížíme k demokracii a svobodě. V souvislosti s posledními proputinovskými výroky ze strany Miloše Zemana a neustálými korupčními skandály ve vrcholné politice by nad mým romantizujícím výrokem pravděpodobně nejeden zakroutil hlavou. Nenechme se mýlit, blížíme se tam.


V rozhovoru pro Českou televizi řekla členka ruské umělecké skupiny Pussy Riot, že bychom měli odpouštět a dávat zkaženým politikům šanci na to napravit své chyby, ať už byly jakékoli. Tento křesťanský přístup je krásný a já se s ním ztotožňuji.
Bohužel se domnívám, že k prozření by v naší politické reprezentaci došel jen málokdo. Problém podle mě je zkrátka v roku narození. Většina našich vrcholných představitelů se narodila ve 40. a 50. letech (Václav Klaus, Miloš Zeman, Mirek Topolánek, Jiří Paroubek, atd.). Jak může tedy někdo, kdo prožil většinu života jen za totalitního režimu vládnout a správně rozhodovat v demokratické zemi? (Připomeňme si brutální a totalitu připomínající policejní zásah na Czech-Techu na příkaz premiéra Jiřího Paroubka). A jak si mohl takový člověk uchovat důležité hodnoty, zachovat si nepokřivený charakter a nezkompromitovat se až do Sametové revoluce? (To se nepovedlo např. bývalému premiérovi Fischerovi, který vstoupil v 80. letech do KSČ). A jak si člověk, který se narodil do totality, mohl pak udržet zdravý rozum a integritu s náhlým příchodem přemíry svobody a světa neomezených možností? (Vzpomeňme si na Mirka Topolánka se ztopořeným přirozením ve vile mafiána Berlusconiho…). Lidé s pevným charakterem rozhodně v naší společnosti byli a jsou, je jich dost a nejedná se jen o chartisty nebo disidenty, bohužel se jich dnes až na výjimky (např. Jiří Dienstbier, Hana Marvanová, Petr Pithart) ve vrcholné politice příliš nevyskytuje.


V předvečer 17. listopadu jsem pomáhala s organizací koncertu jedné nejmenované české kapely, kterou přijeli podpořit spřátelení muzikanti z Izraele a Slovenska. Cestou zpátky směr Praha jsme v dodávce probírali poslední zprávy, diskutovali o vlivu KGB na naše hodnostáře v Praze i Bratislavě a přemýšleli, zda dodávku neotočit na západ, tak jak to udělali kdysi naši předci. A pak mě to trklo. Vždyť Maria Alyokhina z Pussy Riot měla pravdu. My jim opravdu musíme odpustit. Naše generace a generace mladší sice nikdy pořádně nezažila a neokusila totalitu, jak jsme staršími mnohdy poučováni, ale paradoxně díky absenci tohoto komplexu a mentálního nastavení jsme měli možnost okusit, zažít a poznat ty opravdové výhody demokracie a svobody. Ty totiž nespočívají v hromadění peněz nebo politické moci, jak vyplývá z chování mnohých našich představitelů a jejich kámošů lobistů s konty ve Švýcarsku. Opravdová výhoda svobody je samozřejmá volnost.


Naše generace je typická tím, že cestuje: ať už s baťohem do Asie, Afriky nebo stopem po Evropě. Jezdí na studijní pobyty na evropských univerzitách nebo stáže na zahraničních institucích. Řada z nás si jela přes prázdniny přivydělat trháním jablek nebo sbíráním jahod do Británie nebo Francie. Někteří využili výhod volného pracovního trhu a jeli se zdokonalovat ve své profesi kadeřnice, informatika nebo třeba zdravotní sestry do Austrálie, Ameriky, či do Evropy. A někteří si prostě založili kapelu a odjeli na turné do Ameriky nebo Brazílie. Toto vše umožnil náš věk a nepochroumané sebevědomí, neboť v době Revoluce nám bylo teprve okolo 10 let.


Díky této volnosti měly tak mladší generace možnost získávat zkušenosti během svých středoškolských a univerzitních let, pochopit jiné kultury, poznávat nové kraje, mravy a systémy, potkávat nové lidi a navazovat kontakty po celém světě, apod. Ti, kteří se do zahraničí nehrnuli, měli možnost přijít do kontaktu s turisty, nebo cizinci v rámci školních výměn anebo prostě využívali a testovali nové instrumenty demokracie v podobě zakládání občanských iniciativ, organizací kulturních akcí nebo veřejně prospěšných projektů, zakládání NGOs nebo nových start-upů. Všechny tyto zkušenosti se v průběhu času kumulovaly a teď se tyto generace začínají projevovat a dostávat ke slovu. A jak vidno, nejedná se jen o business. Zkušenosti nabyté v rámci demokratického světa nepřinesly jen nové inspirace, ale také úctu k práci a penězům, respekt k jiným kulturám a především schopnost sebereflexe.


Jak jsem napsala v úvodu, 17. listopadu je den naděje a tu naději já vidím v nastupující generaci lidí typu Jana Čižinského a Hany Třeštíkové, kteří vyhráli komunální volby na Praze 7 a podařilo se jim tak kompletně vyhnat zkorumpované zastupitelstvo koalice (jak jinak) ODS a ČSSD, nebo v Matěji Hollanovi, který se rovněž s inciativou Žít Brno dostal na brněnský magistrát. Nebo třeba jen v tom, že dnešní oslavy 17. listopadu v Praze pořádají pětadvacetiletí organizátoři Budějovického Majálesu (pódia na Národní třídě nazvali „Pravda“ a „Láska“) a můžu pokračovat dále. To jsou lidé, kteří jsou nositelé moderních hodnot demokracie a kteří zcela přirozeně vědí, jak s nimi naložit .


Jak říkají Pussy Riot, odpouštět se musí, a nejspíše i zkorumpovaným nebo mocichtivým politikům. Takže je tu šance změnit přístup k nám i celé zemi. Pokud ne, tak nic. Děkujeme, my víme, že již brzy odejdete. A nestojíte nám ani za sprosté slovo. Budete odcházet s kufříkem napěchovaným eury, pardon korunami (v některých případech rubly), ale s úplně prázdnou duší. Není co závidět.


PS:
Za vybojovanou svobodu bych na tomto místě chtěla poděkovat svým rodičům, , babičce a dědovi, kteří byli oba signatáři a mluvčí Charty 77, Jiřímu Dienstbierovi a Václavu Havlovi, a všem dalším bojovníkům za demokracii, včetně prezidenta s velkým „P“ Tomáši G. Masarykovi.